AC Sparta Praha

1893 - Založení klubu

V závěru roku 1893 dostalo několik mladých lidí obklopující bratrskou trojici Václava, Bohumila a Rudolfa Rudlovi nápad založit sportovní klub. Již 16. listopadu byly na ustavující schůzi schváleny klubové stanovy a o měsíc později, 17. prosince, se uskutečnila první valná hromada. Jen nedlouho poté Athletic Club Sparta přešel k tříbarevné vlajce: modrá byla symbolem Evropy, červená královského města a důvody žluté barvy se nedochovaly.

V nejranější klubové historii nastupovali fotbalisté v černých dresech s velkým "S" na přední části. V roce 1906 si však tehdejší člen výboru JUDr. Petřík vyhlédl v Anglii rudé dresy slavného londýnského Arsenalu a jednu sadu přivezl do Prahy. Nevěděl, že tím založí jednu z největších klubových tradic. K rudým dresům sparťané nosí bílé trenýrky a černé stulpny.

1919 - Období "Železné Sparty"

Krátce po první světové válce vznikl tým, podle něhož se později začalo celému období dvacátých a třicátých let říkat "Železná Sparta". V polovině dvacátých let vznikla v Československu ligová soutěž a klub začal sbírat titul za titulem. Dodnes však příznivci jména tehdejších hráčů vyslovují s obdivem: Payer, Hojer, Perner, Káďa, Kolenatý, Červený. Později však přicházejí jména neméně slavná: Hochman, Burgr, Hajný, Šíma, Silný, Čtyřoký, Košťálek a především Oldřich Nejedlý, nejlepší kanonýr MS v roce 1934. Krátce před nejslavnější érou prošel letenským dresem mezi třemi brankářskými tyčemi také pozdější král českých komiků Vlasta Burian.

1927, 1935, 1964 - Úspěchy ve Středoevropském poháru

Památkou na první velmi slavné období klubové historie jsou především dvě výhry ve Středoevropském poháru, který měl ve dvacátých a třicátých letech obdobný význam jako dnes Liga mistrů. Sparta se nesmazatelně zapsala do jeho historie třemi výhrami. Po triumfech v roce 1927 a 1935 přišel poslední až v roce 1964.

1960–1974 - Ježkova Sparta

Začátek 60. let byl nadále ve znamení krize, v sezóně 1961/62 Sparta znovu tak tak uhájila ligovou příslušnost, když skončila v lize jedenáctá, ale pak již přicházelo postupně zlepšení. Podíl na něm měl jistě trenér Karel Kolský, který pak zažil slavná léta na lavičce pražské Dukly, ale zlom nastal zejména s příchodem trenéra Václava Ježka. V 60. letech ve Spartě zformoval tým silný i produkující atraktivní fotbal. Přinesl Spartě dva mistrovské tituly (1965, 1967). Ze staré gardy 50. let v týmu zůstal jako jediný Arnošt Pazdera, ale hlavní hvězdou byl pilíř zálohy Andrej Kvašňák, který si získal velkou popularitu i proto, že uměl tribuny pobavit. Svým zjevem i pojetím hry jakoby na Jandu-Očka navazoval nepřehlédnutelný Tadek Kraus. Bránu hájil mohutný Antonín Kramerius, jeho náhradníkem byl Pavel Kouba. Obranu vyztužil Jiří Tichý, který přišel z ČH Bratislava, pověstným brouskem byl Václav Migas. V záloze hru organizoval vedle Kvašňáka i Pavel Dyba či Josef Vojta. Mimořádnou sílu měl útok. Na křídlech běhali reprezentanti Václav Vrána a Tomáš Pospíchal (později i Bohumil Veselý), miláčkem tribun se stal mladý talent Josef Jurkanin, ale především útočná dvojice Václav Mašek - Ivan Mráz budila u soupeřů úctu, až hrůzu.

První start v evropských pohárech Sparta zažila v roce 1964, v Poháru vítězů pohárů vypadla ve druhém kole s West Ham United. Ale dva mistrovské tituly ji zaručily možnost dvakrát si zahrát i Pohár mistrů evropských zemí, v němž uspěla – dvakrát vybojovala účast ve čtvrtfinále. Byť v prvním případě, na jaře 1966 měla k postupu do semifinále opravdu blízko – doma porazila Partizan Bělehrad vysoko 4:1 a zdálo se, že postup jí nemůže uniknout. V Bělehradě však přišel neuvěřitelný kolaps, tým prohrál 0:5 a vypadl. Tato prohra se stala pověstnou a je dokonce opředena mnoha legendami, ba konspiračními teoriemi.

1975 - Krize 70. let

Na začátku 70. let se Sparta začala sunout do ligového průměru a brzy přišla největší krize v její historii. Jedenácté místo v ročníku 1972/73 bylo varování, o dva roky později však krize dostoupila vrcholu a Sparta poprvé (a dosud naposledy) ve své historii sestoupila do 2. ligy. Za rok se sice do nejvyšší soutěže vrátila, ale i poté hrála povětšinou na chvostu tabulky. Paradoxem však je, že právě v této krizové době zaznamenala Sparta možná největší mezinárodní úspěch své novodobé historie – v roce 1973 postoupila přes Standard Lutych, Ferencváros Budapešť a Schalke 04 až do semifinále druhého nejprestižnějšího evropského poháru – Poháru vítězů pohárů. V semifinále nestačila na věhlasný AC Milan.

1980–1990 - Renesance 90. let - 14 mistrovských titulů

Až počátkem osmdesátých let se však vrací na Letnou opět pocit opojné slávy. Přináší ho zisk mistrovského titulu. Parta kolem Chovance, Bergera, Haška, Skuhravého, Grigy dala vzniknout takřka neporazitelnému týmu a sbírala neohroženě jeden titul za druhým. V letech 1983-1984 dokráčela až do čtvrtfinále Poháru UEFA. Počátkem devadesátých let na úspěchy plynule navázala další generace hráčů v čele se Sieglem, Horňákem, Němečkem, ale třeba i Frýdkem, Němcem či Koubou.

1992–1993 - Nultý ročník Ligy mistrů

Na mezinárodní klubové úrovni dosáhla Sparta řady pozoruhodných úspěchů, historici dodnes tvrdí, že nejvíce znamenaly dvě výhry ve Středoevropském poháru v dobách "Železné Sparty". Z pohledu dnešních fanoušků má asi největší hodnotu účast v nultém ročníku Ligy mistrů v ročníku 1992-1993. Sparta vyřadila Glasgow Rangers, poté Olympique Marseille a postoupila do semifinálové skupiny soutěže. Tam ve společnosti FC Barcelona, Dynama Kyjev a Benfiky Lisabon skončila druhá ve skupině. Na rozdíl od dnešních zvyklostí postupoval do finále jen vítěz, Sparta na druhém místě byla neoficiálně třetím až čtvrtým nejlepším týmem Evropy. V ročníku 1997-1998 i o dva roky později postoupila Sparta mezi nejlepších šestnáct týmů starého kontinentu.

90. léta - Éra Nedvěda a Rosického

Devadesátá léta byla charakteristická také tím, že nastala mnohem větší fluktuace hráčů než bývalo v minulosti obvyklé, mužstvo se obměňovalo rychle, zejména výborní hráči nevydrželi dlouho. Přesto přicházeli a často šlo o legendy – patřil k nim zejména Pavel Nedvěd, budoucí nejlepší fotbalista kontinentu. Se Spartou získal v polovině 90. let tři tituly. Více v rudém dresu pobyli gólman Jaromír Blažek a útočník Vratislav Lokvenc, který vytvořil se Sieglem jednu z nejnebezpečnějších útočných dvojic sparťanské historie, která připomínala dvojici Mráz - Mašek – i bilancí v evropských pohárech. V polovině 90. let se na Letné objevila i další legenda – Jan Koller. Nedvědova Sparta poloviny 90. let sice nadále sbírala domácí tituly, ale v Evropě už se jí tolik nedařilo a žádný výrazný úspěch nepřišel.

Přesto se stále dařilo mužstvo doplňovat mimořádnými fotbalisty – na konci 90. let se začala rodit nová Sparta, přišly nové opory, mezi nimiž nejtalentovanější byl bezpochyby Tomáš Rosický, který podobně jako Nedvěd stihl na Letné oslavit tři tituly. "Fotbalový Mozart" již tehdy ve Spartě kouzlil, ale taktovku ještě drželi jiní – v obraně Ostraváci Tomáš Řepka a René Bolf, a také Milan Fukal či Vladimír Labant. V záloze pak Jiří Jarošík, Josef Obajdin, Martin Hašek, Miroslav Baranek a Libor Sionko. Právě toto mužstvo se jako první český celek podívalo do základní skupiny Ligy mistrů (1997/98) a jako první český celek z ní i postoupilo (1999/00) – pod vedením trenéra Ivana Haška prošlo ze skupiny s Girondins Bordeaux, Spartakem Moskva a Willem II Tilburg a v osmifinálové skupině skončilo třetí za FC Barcelona, FC Porto a před Herthou Berlín.

2000–2010 - Éra navrátilců: Sparta Poborského a Řepky

Zatímco v 90. letech Sparta na domácí scéně jednoznačně dominovala, v nultých létech se to změnilo. Úspěchy v lize sice přicházely, ale Spartě se nikdy nepodařilo titul obhájit. Dvakrát jí v dekádě přehrál Slovan Liberec, jednou Baník Ostrava a dvakrát Slavia Praha. Sparta si v nultém desetiletí připsala 5 mistrovských titulů (2001, 2003, 2005, 2007, 2010), což se po dvaceti letech hegemonie jevilo jako ústup ze slávy. Důvodem byla především velká nestabilita kádru, který se měnil téměř každý rok. Sparta sázela na vlastní odchovance a především na fotbalisty z řad navrátilců. K navrátivším se legendám pak především a hlavně na vicemistra Evropy Karla Poborského, českého rekordmana v počtu reprezentačních startů. O podobný comeback se pokusil i Pavel Horváth. Stabilitu vnesl mezi tři tyče znovu Jaromír Blažek, do zadních řad další navrátilec Tomáš Řepka, pomohl i návrat Libora Sionka.

Sparta první poloviny prvého desetiletí nového století dvakrát postoupila ze základní skupiny Ligy mistrů. Poprvé pod vedením trenéra Jaroslava Hřebíka, který šel spíše "uhrinovskou" cestou bez velkých hvězd, podruhé pod vedením Jiřího Kotrby, který postavil mužstvo kolem matadorů Poborského, Sionka a Zelenky. Hřebíkova Sparta ztroskotala v osmifinálové skupině na Realu Madrid a Panathinaikosu Athény, Kotrbova v osmifinále nestačila na AC Milan.

V polovině nultých let však přišel kvalitativní zlom. Neustálé rozprodeje hráčů už nebylo vedení schopno kompenzovat dostatečně kvalitními náhradníky a Sparta vyklidila v Evropě pozice. Ještě dvakrát si zahrála základní skupinu Ligy mistrů (2004/05, 2005/06), ale bylo zjevné, že již není schopná konkurovat – v obou případech skončila na posledním čtvrtém místě skupiny.

Od roku 2005 bušila na brány Ligy mistrů marně (neprošla přes Arsenal Londýn a dvakrát přes Panathinaikos Atény), ba ani v Poháru UEFA nebyla schopná postupovat. Na konci desetiletí proto přišel do Sparty trenér a manažer v jedné osobě Jozef Chovanec, který se rozhodl začít budovat nové mužstvo, které by rostlo postupnými kroky – šanci dostali noví muži: Juraj Kucka, Miroslav Slepička, Jiří Kladrubský, Kamil Vacek, Václav Kadlec, objevily se populární zahraniční posily Bony Wilfried.

Prvním znakem úspěšné práce byl ročník 2010/11, kdy se Spartě poprvé podařilo postoupit ze základní skupiny Evropské ligy, jež vznikla z Poháru UEFA podobně jako v minulosti Liga mistrů z Poháru mistrů. Zatímco o rok dříve v prvním ročníku Evropské ligy mladé sparťanské mužstvo přes nadějné výsledky ještě vyhořelo v klíčovém zápase o postup s FC Kodaň, tentokrát za sebou nechalo Lausanne Sports i US Palermo, byť přes FC Liverpool se letenským nakonec do osmifinále probojovat nepodařilo. V dalším roce se však Sparta do základní skupiny Evropské ligy neprobojovala a Jozef Chovanec musel velitelský můstek v zimě 2011 opustit. 

2011–současnost - Sparta pod vedením Vítězslava Lavičky

V sezóně 2012/13 se Sparta úspěšně kvalifikovala do Evropské ligy přes týmy Admiry Wacker a nizozemského Feyenoordu. V základní skupině byla nalosována k Olympique Lyonnais, izraelskému Hapoelu Kirjat Šmona a finalistovi předešlého ročníku Athleticu Bilbao. Mužstvu okolo zkušených hráčů jako Marka Matějovského nebo Jiřího Jarošíka doplněnému o mladé talentované hráče jako Václav Kadlec nebo Ladislav Krejčí se podařilo postoupit do vyřazovací fáze, kde narazilo na londýnskou Chelsea. Po výsledcích 0:1 doma a 1:1 venku se muselo s touto soutěží rozloučit. Sparta zároveň bojovala pod vedením trenéra Vítězslava Lavičky o titul v domácí lize až do posledního kola, ten však získala silná Viktoria Plzeň.

V sezóně 2013/14 se ACS opět kvalifikovala do Evropské ligy, zde ale vypadla již ve druhém předkole s málo známým švédským týmem BK Häcken. V Gambrinus lize během podzimní části dominovala, nepoznala hořkost porážky a před druhou Plzní si vypracovala pětibodový náskok. Nakonec získala po čtyřech letech mistrovský titul. Klíčovými oporami mistrovského mužstva byli Josef Hušbauer, David Lafata, Pavel Kadeřábek, Bořek Dočkal, Costa Nhamoinesu, Marek Matějovský, Tomáš Vaclík či Ladislav Krejčí. V sezoně získala nakonec double, když opanovala i Pohár České pošty 2013/14.

Do vysněné Ligy mistrů však opět neprošla, když vypadla se švédským mistrem Malmo FF. Náplastí na sparťanská srdce může být účast v základní skupině Evropské ligy.