Historické rudné doly Mědník (Měděnec)

Od 2. poloviny 15. století prožívalo evropské hornictví silný vzestup,jenž se projevil i ve střední Evropě, zvláště v Krušnohorské oblasti. Jestliže jeho počátek probíhal shodně na obou stranách zemské hranice začal se vývoj saské a české strany od sedumdesátých let začal diferenciovat. V Sasku silně stoupla těžba stříbra po objevení velkých ložisek u Schneebergu a  Annabergu a v souvislosti s tím  zde vznikla nová města  a městečka.Vývoj české části Krušnohoří  pokračoval zatím nezměněným způsoben.

Zvyšoval se objem těžby  též některé lokality,jež dříve vzniklé bez impulsu hornictví,začaly být těžbou ovlivńovány.České Krusnohoří se tedy vyvíjelo v tomto období pomaleji  než jeho protilehlá strana.To trvalo až do počátku exploatace(využití) bohatého Jáchymovského ložiska v roce 1516. Teprve tehdy začalo pro českou stranu Krušnohořínové období.

K osmi městským lokalitám vzniklým zde před rokem 1450(první dochované písemné zmínky o Měděnci 1446-1449)přibylo do Bíllé Hory (8.11.1620) šestnáct nových měst a městeček.

Rozdělení hornických kategorií a jiných řemesel

V užším technickém slova smyslu se  dělníci v hornictví  rozdělovaly do tří kategorií,na havíře,pomocné dělníky a chlapce.Nelze proto tento výrobní odbor ztotožňovat se středověkým řemeslem.

Havíři měli ze všech tří skupin hornického osazenstva nejlepší postavení. Avšak i mezi nimi existovalo určité odstupńování a podobně tomu bylo i mezi pomocným dělnictvem. Ke zcela nekvalifikovaným pracem byly kromě chlapců  zaměstnávány i ženy, zvláště při úpravě rud. Samostatnou skupinu tvořily důlní kováři, důlní tesaři, důlní formani (v Měděneckých dolech né)  a dále lidé zaměstnáni v hutích (Horní Halže).

Věková rozpětí pracujících v dolech byl od 12-13 let do 70 let (pokud se dožil)Hornictví představovalo těžkou práci, a proto i vnitřní věková rozdělení bylo závislé na této skutečnosti. Zvláště pak když zjistíme ze do roku 1779 byly zaměstnávány již zmíněné 13-ti leté děti ale po tomto roce již v dolech směli pracovat pouze starší 21 let. Jediné dochované zprávy (OA Kadaň) o skadbě obyvatelstva a  profesích obyvatelstva na Měděnci je z roku 1654.

Kdy berní rula uvádí:

Po 30-ti leté válce-49 usedlostí 1-pustá a o 11 nejsou zprávy  v tomto období již Měděnec není Horním městem. 26 obyvatel se živilo zemědělstvím, 10řemeslníků a živnostníků, 1 řezník, 2 krejčí, 11 pataků, Chybí pekař.

Po tomto datu se opětovně výnosy z Měděneckých dolů zvedli a Měděnci byli opět přiznány původní práva a výhody. Téměř po sto letech  je v roce 1748 v Měděnci uváděno (OA Kadaň)

74 hospodářů (4 dny v roce robota-senoseč) 4 kováři, 5řezníků, 5 krejčích, 2 ševci, 2 bednáři, a 1 truhlář, 1 obchodník s krajkou, učitel, varhaník, tavič médi, 14 horníků, 3 formani, 2 vinopalníci, císařský výběrčí, celník, 3 nádeníci a 1 žebrák.

Nejzávažnější problém však představoval velký odsun obyvatelstva, pokračující i po válce. Aby jej nějak zastavil, připojil další majitel panství František Arnošt Šlik roku 1656 k potvrzeným privilegiím další body, podstatně omezující práva. Bylo jimi zakázáno čepovat vlastní pivo, odebírat sůl odjinud než od vrchnosti apod... Nejvýznamnějším bylo omezení týkající se zákazu převedení majetku z města bez výslovného povolení vrchnosti, nikdo se také nesměl vystěhovat. O dva roky později ale hrabě Šlik nakonec body privilegia, týkající se vystěhování, zmírnil, aby Měděnci v roce 1660 stará privilegia potvrdil v plném znění, pouze s podmínkou, že Měděnečtí budou po věčné časy odebírat od vrchnosti 4 várky piva ročně. Tato povinnost opravdu platila až do počátku 20. století.

Po polovině 17. století bylo panství hrabětem Šlikem prodáno vévodovi ze Sachsen-Lauenburgu, který ho spojil s panstvím Schlackenwerth (Ostrov n. O.). Jeho syn František Julius nechal na Mědníku postavit kapličku. Zdejší doly začaly opět poskytovat bohaté výnosy, i když byly rudy používány jen na výrobu skalice. Vévoda Měděnci přinesl mnoho dobrého. V roce 1674 mu potvrdil stará privilegia a navíc i plné využívání pivovaru a prodávání piva i do okolních vesnic. Když pak v roce 1689 zemřel, panství připadlo princezně Františce Sibyle Augustě, provdané za markraběte z Badenu. Dalšími majiteli byli v r. 1734 syn Ludvík Jiří, r. 1764 August Jiří a po něm Alžběta z Badenu. Nikdo z nic však Měděnci již nikdy stará privilegia nepotvrdil.

Po rodině Badenu přešlo panství na královskou a císařskou komoru. Ta je pronajala nejdříve knížeti Schwarzenberkovi, pak roku 1799 převzal správu c. k. administrace státních statků v Praze a nakonec bylo panství roku 1839 prodáno hraběnce Gabriele Buquoyové, tehdejší majitelce panství Červený Hrádek a Přísečnice. V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, velkostatek Měděnec však ve správě rodiny Buquoyů zůstal až do konfiskace v roce 1945.

Kolem poloviny 18. století došlo k dalšímu úpadku zdejšího hornictví. Doly přestaly vynášet a pro nedostatek dříví byly práce zastaveny, stejně jako i v hamrech. Hornictví však pro velkou část zdejších lidí představovalo hlavní zdroj obživy, tito lidé si tedy museli hledat novou práci. Od roku 1817 do r. 1822 byla v Měděnci krajkářská škola a rozšířilo se paličkování krajek. Ve 40. letech 19. století zde začala také výroba hraček a dřevěných hodin, v r. 1844 sem byla z Vejprt částečně přenesena výroba pozamentů (zdobnické zboží). Nic z toho se však neuchytilo příliš dlouho a obec upadala stále víc.

Na počátku 19. století byl zdejší kostelík v natolik špatném stavu, že musel být zbourán. S výstavbou nového se začalo v roce 1803, pro nedostatek peněz byl ale dokončen až v roce 1819. Ze staré fary byla zřízena škola.

Dne 3. 7. 1856 obec postihla katastrofa. Byl jí obrovský požár, největší od třicetileté války. Vypukl u pekaře Schmiedla a během čtvrt hodiny zachvátil celou ulici. Bylo při něm zničeno na 19 domů s kůlnami a stájemi, pivovar, kostel a radnice, v níž shořely mnohé listiny a zápisy. 1.8, 1872 byla zprovozněna Severozápadní buštěhradská dráha trat Chomutov –Vejprty  v témže roce  byla dostavěna budova nádraží.

Roku 1888 byla postavena školní budova která byla nejdříve dvoutřídkou a zhruba po pěti letech čtyř třídka.

Koncem 19. století se ekonomická situace Měděnce začala opět zlepšovat.

V letech 1901 -1902 byl v Měděnci vybudován a zprovozněn vodovod. Do té doby se voda do Měděnce přiváděla  různými způsoby systémem dřevěných žlabů a koryt cena  vodovodu byla vyčíslena 24 000 K.Četnická stanice byla zřízena v roce 1909 a osazenstvo tvořili 2 muži v roce 1911 byla rozšířena na 3 muže  Za 1. republiky zde již byla továrna na pletené zboží a 24 výroben prýmků, ozdobných předmětů a pletených nebo perlových tašek.  16.června 1910 byla podepsána nájemní smlouva mezi obcí Kupferbreg(Měděnec) a Montan  and Industrial werke Falkenau (Sokolov) o zprovoznění štoly Marie Pomocné. V létě 31. 7. 1910 byla štola Marie pomocné (Mariahilfe sttloen-Malachite Helle) Malachitové jeskyně otevřeny veřejnosti 6. prosince 1929 proběhla elektrifikace Měděnce. Jednání se prováděla už od roku 1923 s fa. Elektrospolečnost Teplice, zavedení eletroinstalace si vyžádala částku 248 000,- Kč.

15. května 1930 projel Měděncem první autobus na autobusové lince Perštejn –Horní Halže-Měděnec –Kovářská-Vejprty. Jizdné z Měděnce oboumi směry stálo 11,-Kč. Pak ale přišla velká hospodářská krize třicátých let, která pro řadu firem ale i domácích výroben  znamenala krach. Šest z těto domácích výroben krajek a posamentů, které krizi překonaly se v roce 1946 začlenilo do Spojených závodů prýmkařských v Měděnci. O dva roky později ale zanikly. V roce 1948 zanikla také továrna na výrobu nití E. Altmanna, zaměstnávající 260 lidí a v roce 1950 byla zrušena i výroba pletených tašek. Ve čtyřicátých letech zde byl ještě uveden do provozu kamenolom, v roce 1945 však byly práce pro nedostatek dělnictva ukončeny.

V roce 1969 byla v Měděnci Železorudnými doly a hrudkovnami Ejpovice obnovena těžba a úprava magnetitu. Později to byly Rudné doly Příbram, závod Václava Řezáče. Tento důl byl v provozu až do roku 1992, kdy byl pro vyčerpání ložiska uzavřen, těžba jako taková zde však neskončila. V roce 1994 zahájil svou činnost soukromý hlubinný důl GARMICA, zabývající se těžbou a zpracováním muskovitických svorů. O dva roky později však byl provoz také ukončen - pro odbytové problémy. Dne 31. 7. 1998 došlo k ukončení všech prací a přerušení odčerpávání důlních vod z podzemí, následkem čeho došlo k postupnému zatopení dolu.