Divadlo F. X. Šaldy

Termíny představení

7.5.2015 19:00 –

Gruppo Tre

Koncerty

Vyprodáno

1 2 3 4 5 6 7 8

Dalších 24 položek

Divadlo F. X. Šaldy

Divadlo F. X. Šaldy patří k vrcholným divadelním, operním a baletním scénám v Liberci a okolí. Jeho profesionální soubor hraje moderní i klasické kousky z per českých i zahraničních autorů. Návštěvník by jistě neměl přehlédnout ani architektonickou stránku, a sice oponu divadla, kterou vytvořil Gustav Klimt. Historicky cenná budova Divadla F. X. Šaldy v Liberci je dnes významným stánkem divadelního umění. Divadlo F. X. Šaldy se skládá celkem ze tří oddělených souborů. První reprezentuje činohra, následuje balet a opera. Plně profesionální herecký soubor hraje ve vlastním nastudování klasické i moderní divadelní kousky. Protože Liberec patřil do zóny německého obyvatelstva před druhou světovou válkou, je jasné, že české hry se zde přespříliš nenosily. Činohra v ryze českém podání vzniká až po druhé světové válce. Ani opera zde neměla na růžích ustláno, ta však má starší kořeny již ve dvacátých letech minulého století.

Náměstí Dr. E. Beneše, 460 01, Liberec

Telefon: +420 485 113 155
E-mail: info@saldovo-divadlo.cz
Web: http://www.saldovo-divadlo.cz

Budova Divadla F. X. Šaldy vzniká roku 1881, kdy je položen její základní kámen. O dva roky později je toto nové Městské divadlo otevřeno Schillerovým Vilémem Telem. Budova je stejně jako ostatní podobné městské divadelní stánky v novorenesančním slohu. Monumentálnost interiéru podtrhuje bohatá figurální výzdoba. Hlavní opona pochází od jednoho z nejznámějších představitelů tzv. vídeňské secese Gustava Klimta. Byla dvakrát restaurována. Budova divadla je moderně zrekonstruovaná a bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co dnes může z hlediska historických hodnot Liberec svým návštěvníkům nabídnout.

Historie divadelní budovy dnešního Divadla F. X. Šaldy se začala psát krátce poté, co Soukenické divadlo 24. dubna 1879 ze záhadných příčin vyhořelo.
O vypracování projektu byli požádáni vídeňští architekti Ferdinand Fellner (1847 - 1916) a Hermann Helmer (1849 - 1919), jejichž ateliér patřil po řadu let k nejvýznamnějším v Evropě. Zaměstnávali v něm celý tým odborníků a ve spolupráci s nimi vybavili v poslední třetině 19. století reprezentativními divadelními budovami celou řadu velkých evropských měst. Postavili mj. Stadttheater ve Vídni (1872), Lidové divadlo v Pešti (1875), Stadttheater v Augsburgu (1877), Městské divadlo Na hradbách v Brně (Dnes Mahenovo divadlo - 1882), Městská divad-la ve Rjece (1885), v Bratislavě (dnes Slovenské národné divadlo - 1886), v Karlových Varech (1886), v Oděse (1887), Neues Deutsches Thea-ter v Praze (dnes Smetanovo divadlo - 1887), Volkstheater ve Vídni (1889), Stadttheater v Zürichu 1891) a další. Pro vyhledávanou firmu bylo příznačné optimální spojení architektonické invence a na tehdejší dobu progresivní technologie s obchodním duchem. Jejich stavby se vyznačovaly dokonalým provedením, odpovídajícím dobovému vkusu a estetickým představám těch nejnáročnějších zákazníků. Mezi ně patřili zřejmě i radní a mecenáši města Liberce, a tak jejich zásluhou se dostalo městu divadelní budovy, která patří v seznamu projektů pánů Fellnera a Helmera k dílům nejzdařilejším.
V září 1881 byly položeny základy nového divadla na obecním pozemku blízko náměstí (dnes Dr. Edvarda Beneše). Stavbu prováděli liberečtí stavitelé Sachers a Gärtner. A netrvala nijak dlouho: už 29. září 1883 bylo Městské divadlo slavnostně otevřeno Schillerovým Vilémem Tellem s předehrou Gioacchina Rossiniho. Divadelní budova postavená ve slohu novorenesančním má výhodnou polohu ve středu města a svými proporcemi zapadá mezi okolní stavby. Čelní frontu zdůrazňuje bohatá štuková výzdoba, která je lemována řadou soch s alegorickým významem. V ose vchodu jsou umístěna 2 hlavní sousoší: vpravo sedící postava Umění drží v ruce pochodeň, vlevo sedící bůh Apollo je obklopen postavami geniů na delfínech. Dále vpravo jsou stojící sochy múz a bohyň: Erato - múza milostné písně, Terpsichore - múza tance a Fortuna - bohyně šťastného řízení. Vlevo na vrcholu průčelí stojí socha Melpomene - múzy truchlohry, dále Thálie s maskou - múza komedie a bohyně Flora s květy. Všechny tyto pískovcové skulptury vytesal podle návrhů vídeňského sochaře Bendela kameník Reinhold Völke, rovněž z Vídně. Vnitřní architektura divadla působí - přes určitou snahu po monumentálnosti - svým bohatým členěním a vertikálním rozvinutím prostoru ve svých rozměrech intimně. Dalo by se říci, že má příjemné lidské dimenze. Neodmyslitelnou součástí atmosféry interiéru je sochařská a malířská výzdoba.

Vstupní foyer je nesen dvěma mohutnými mramorovými sloupy, za kterými se rozbíhají do stran dvě široká schodiště a do jejichž balustrádového a rovněž mramorového zábradlí je na odpočívadlech zasazené bronzové sousoší, které nese pětiramenný svícen. Hlediště má bohatou štukovou výzdobu: nástropní malby jsou dílem vídeňského malíře H. Löfflera a jejich námětem je cyklus běh lidského věku a hudba.
Hlavní opona pochází od rakouského mis-tra Gustava Klimta (1862 - 1918), budoucího předního představitele tzv. vídeňské secese a evropského malířství na přelomu století. Zhotovil ji se svým spolužákem Franzem Matschem (1861 - 1942) a mladším bratrem Ernestem (1864 - 1892) ještě v době studií na vídeňské umělecké průmyslové škole. Opona libereckého Městského divadla byla jedna z jejich prvních zakázek a vychází proto z tehdy ještě vžitých forem novorenesance a historizujícího slohu. Námětem je alegorický obraz, nesoucí název Triumf lásky. Bohužel dnes je jeho kresba méně čitelná. Dlouhá léta byla opona nechána na pospas povětrnostním vlivům, v prostoru provaziště značně proměnlivým, které spolu s vysokou prašností, na jevišti každého divadla obvyklou, vykonaly své. Při rozsáhlé rekonstrukci jeviště i hlediště v roce 1968 - 1969 byla Klimtova opona značným nákladem restaurována. Znovu pak byla restaurována v roce 1993 - 1994 avšak ani odborný zásah už nedokázal uvést toto vzácné dílo do původního stavu. Daleko zachovalejší ukázkou mistrovské práce Künstlercompagnie bratří Klimtů a F. Matsche je o několik let mladší opona v divadle v Karlových Varech, která svou složitou alegorií s názvem Apoteóza básnického umění je důkazem estetické, myšlenkové a kompoziční vytříbenosti i technické zručnosti svých tvůrců. Závěrem je možno bez nadsázky říci, že budova libereckého divadla patří k tomu nejlepšímu, co bylo v této architektonické oblasti v našich zemích vystaveno. Dnes, po nedávné restauraci vnějšího pláště budovy i jejího okolí, září tato perla secesního stavitelství obnovenou krásou vstříc každému, kdo kolem ní prochází. Je třeba si jen přát, aby tak zářila v ústrety těm, kteří kolem budou procházet za dalších sto let.