Plochá dráha Plzeň

Ani Plzeň nezůstala stranou, když Evropu ve 30. letech zachvátila nová sportovní disciplína zvaná plochá dráha. Bylo tomu na travnaté dostihové dráze na Borech a tehdejší závodníci si pořádně zajezdili, jedno kolo bylo totiž jen o něco málo kratší než na slavné pardubické Zlaté přilbě. Zatímco tam měřilo 2400 metrů, tak na Borech podle dobových údaju v tisku to bylo rovnou 1700 metrů! Ovšem velmi krátce po tom se závody přestěhovaly na škvárový ovál.

Ješte ve třicátých letech se pořadatelům z plzeňské pobočky Autoklubu Republiky Československé podařilo uspořádat osm závodu nazvaných Plzeňská škvárová dráha, jejichž vyvrcholením bývala jízda o Stříbrnou přilbu Plzně. Na startu bývala výborná konkurence předních českých jezdců mezi které tehdy patřili plzeňští Karel "Káca" Kadlec a Ferdinand Jánský.

Po válečné přestávce pořadatelé na tradici rychle navázali. Již v roce 1946 se jel devátý ročník škvárovky na stadionu u výstavište. Na závodech v letech 1947 a 1948 startovali např. Rakušané bratři Killmeyerové či vynikající Angličané Phil Bishop a Bill Kitchen. Závodům v roce 1948 přihlíželo na 25 tisíc diváků.

Jenže poté nastaly pro plochou dráhu černé roky. Plochou dráhu chtěli zlikvidovat, protože se nejezdila v Sovětském svazu, nemožnost příjezdu kvalitních jezdců ze západu a v neposlední řadě neexistence trvalé dráhy, na které by se mohlo nejen závodit, ale i trénovat.

Jezdci museli za závody do Sušice či na provizorní ovál do Zbuchu. Svého stadionu se dočkali až v roce 1960, kdy byl do užívání předán areál na Borech, kde se závodí dodnes.

Znovu se plzeňská plošina dostala na výsluní v roce 1993. Tehdy získala solidní sponzory a pod názvem Cetrans Marco Polo začala úřadovat v extralize. Opravdovou senzací se ale stalo angažmá světové hvězdy první velikosti - několikanásobného mistra světa Angličana Simona Wigga. Plzeň se tak poprvé stala mistrem republiky v nejprestižnější kategorii družstev.