Živé kvety

Živé kvety jsou slovenská rocková undergroundová skupina, která vznikla v Bratislavě v roce 1994 kolem zpěvačky a textařky Lucie Piussi. Především její osobou je skupina spjata s legendárním Divadlem Stoka. Upřímnost a naléhavost jejich textů, chytlavé rock'n'rollové riffy a nezaměnitelná atmosféra jsou důvody, proč je kapela tak oblíbená i v Čechách, kam dojíždí pravidelně a ráda na koncerty.

Živé kvety založily začátkem roku 1994 herečka Lucia Piussi (zpěv, kytara) a novinář Peter Bálik (kytara), kteří se časem vypracovali na dokonalý tvořivý tandem. Fungovaní kapely bylo v minulosti úzce spojeno s bratislavským divadlem Stoka, kde kapela též doprovázela některé z divadelních her, nahrala zde svoje album Sloboda a zahrála několik desítek opravdu slávných a legendárních koncertů.

Není náhoda, že Živé kvety byly v poslední fázi jeho života asi nejoblíbenější kapelou Ivana Martina Jirouse, přestože hudebně mají k undergroundu daleko. Není náhoda, že jsou mimořádně populární v českých klubech a na festivalech: jednak zacelují prázdnotu, která po něčem takovém, co produkují, na české scéně je, jednak je jim samotným v Česku možná lépe než doma, kde sypou pepř do otevřených ran.

A není taky náhoda, že v čele Živých kvetů stojí zpěvačka a textařka Lucia Piussi, sestra filmařky Zuzany Piussi, která v posledních měsících proslula svými spory se slovenskou mocí. Obě sestry mají potřebu se svými prostředky vyjadřovat ke slovenské současnosti. A že mají materiálu dostatek, o tom není pochyb.

Nové album Živých kvetů nese název Oľga, ideš svojím tempom!, vyšlo opět na nezávislém labelu Slnko Records, v jednom směru je však o dost jiné než jeho předchůdci. Živé kvety se odjakživa dají nazývat třeba "písničkářská rocková kapela". Tentokrát rockového rozměru poněkud ubylo.

Ještě nikdy kapela tolik nevyužila akustické kytary a klavír, které jsou dominantními nástroji ve více než polovině písní. Přímočarý rukopis a typickou melodiku si písně ponechaly, jejich volnější a akustičtější podání však výrazově signalizuje smutnější zabarvení oproti "punkové" naštvanosti, typické pro řadu starších známých písniček.

V tomto ohledu na minulost navazuje vlastně jen jediný song Nechce sa mi s vami bojovať, nicméně náznak rezignace v jeho obsahu vlastně jen podtrhuje řečené.

K nečinnosti ovšem Živé kvety v žádném případě nevyzývají. Právě naopak. V největší míře píseň Keby (Škoda, že nič nerobíš) vybízí k vzetí svého osudu do vlastních rukou, stejně jako třeba úvodní píseň Zázraky a v přenesené rovině i Sama sebou a Bojíš výšky. Právě téma (ne)rezignace je totiž stěžejním tématem alba. A vlastně i celé kariéry téhle kapely.

"Kráčam po ulici a mám pocit, že som v roku '84," zpívá Lucia Piussi v písni s příznačným názvem Kde to žijeme. Pro někoho možná příliš černé vidění světa. Ať tak či tak, Živé kvety se nevzdávají.

Zdroj: Kultura iDnes

Více informací