Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy

Narodil se 3. února 1809 v Hamburku. Pocházel z židovské rodiny, jeho děd byl známý filosof osvícenské doby, přítel Lessingův. Otec skladatelův byl bohatý bankéř, jehož velké jmění umož­nilo Mendelssohnovi velmi pohodlný a starostmi o živobytí nezatížený život.

Ve skladbě byl žá­kem K. F. Zeltera. Vyrůstal obklopen vsím přepychem mladé měšťanské společnosti, blízek vel­kým osobnostem své doby. Již jako hoch poznal zblízka osobně Goetha, který mu velmi přál. Své žákovské skladby mohl slyšet v dobrém provedení při hudebních zábavách, které pořádal jeho otec pro svou rodinu a přátele. Neobyčejně brzo vyspěl skladatelsky. Studium a cesty po světě, zejména pobyt v Paříži, v Anglii a Itálii urychlily rozvoj jeho talentu, získal si pověst vynika­jícího pianisty a dirigenta. S berlínskou Singakademie provedl v roce 1829 Bachovy Matou­šovy pašije a dal tak podnět k oživení Bachova kultu. Od roku 1835 působil jako dirigent v lip­ském Gewandhausu a založil skvělou pověst jeho koncertů. Přechodně působil v Berlíně a pohos­tinsky vystupoval při mnoha hudebních festivalech po celém Německu. Zemřel dne 4. listopadu 1847. Jméno Bartholdy přijal skladatelův otec na paměť svého švagra.

Mendelssohnův umělecký vývoj probíhal cestou tak úspěšnou, jako žádného jiného skladatele. Nebylo tu komplikací existenčních, velké přátelské styky usnadňovaly ideové i umělecké zrání. Období hospodářského vzestupu po válkách napoleonských tíhlo k žánru, k idyle, rozeznívalo se prvými novými tóny romantickými. Mendelssohn, jehož umělecké znalosti byly od dětství roz­sáhlé a velmi podnětně zasahovaly do jeho vývoje, vytušil z velkých uměleckých, zejména mimo-hudebních vzorů, linii budoucího růstu umění. Sám založen lyricky, měl ve své době možnost plného uplatnění lyrické vlohy. Nacházel v poezii i ve výtvarném umění inspiraci, kterou pak silně podtrhlo poznání Schuberta a Webera. Jejich podněty, zejména zásah básnivé složky do skladatelských představ, vyvolaly v Mendelssohnovi nový umělecký výraz a nápor na dosažení no­vého uměleckého slohu, zejména v drobných skladbách klavírních (Písně beze slov) Mendels­sohn razil cestu velkému budoucímu vývoji intimní klavírní kompozice, která skoro půl století orientovala klavírní tvorbu vůbec.

Ve větších formách, zejména pak v kompozici orchestrální byl Mendelssohn současně s Berliozem první, kdo z inspirace básnickými díly vytvářel své skladby ouverturové. V nich více než daná forma kompoziční vedl výraz, takže tyto kompozice možno nazvat prvými symfonickými básněmi v našem slova smyslu. Totéž platí i o symfoniích, které vycházely sice z tradičního principu klasického, ale svým rázem daleko přecházely do nové umě­lecké představivosti. Spojením svých sklonů skladatelských s intenzívním kultem velkých zjevů klasicismu, s renesancí Bacha a Händela, vytvořil Mendelssohn okolo sebe ovzduší, které nepo­piratelně změnilo nejen názor na hudbu, ale i na její funkci ve společnosti tehdejší doby.

Proti Mendelssohnovi se ozvaly velmi brzo po jeho smrti hlasy ostré opozice. Nové umění novoromantické prohlašovalo Mendelssohna za prototyp starého zašlého světa a zejména Wagner a jeho stoupenci popírali vůbec jakýkoliv klad jeho díla. Nesporně v této opozici se uplatnily i ra­sistické tendence, které více méně zjevně se hlásily k slovu v oblasti německé kultury vždy. Nelze však popřít, že závislost celé druhé polovice XIX. století na Mendelssohnovi byla zcela přirozená a že svět Mendelssohnem objevený i s výrazovou stránkou Mendelssohnova umění přecházel z generace na generaci a zanechával hluboké stopy ve všech evropských hudebních kulturách.