Národní dům na Vinohradech

Národní dům je od roku 1894, vedle budov Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina, krásnou a výmluvnou reflexí kulturních snah konce devatenáctého století. Stejně jako například Národní divadlo je i Národní dům projevem celospolečenských národně osvobozeneckých snah typickým pro devatenácté století. V devatenáctém století, v době kdy české země byly již čtvrtým stoletím pod nadvládou Rakouska, stále zintenzivňovaly snahy o znovunabytí národní svobody a to nejen v podobě fyzické, ale zejména ve formě kulturní. Několik staletí kulturní a jazykové dominance Rakouska a německého jazyka, hrozila zánikem či hlubokou korozí české národní identity – ztrátou českého jazyka ve prospěch němčiny, rozmělnění národní hrdosti a identity směrem ke splynutí s německými zeměmi a v neposlední řadě zánik samostatného českého národa s jeho bohatou a významnou historií.

Téměř čtyři sta let trvající nadvláda Rakouska byla ukončena první světovou válkou. Nicméně mnoho let před pádem Rakouska-Uherska se začaly prosazovat snahy o znovunabytí sebevědomí českého národa. Nadšenci po celé zemi vyzdvihovali význam českého kulturního dědictví – mimořádnou historii, tradici, folklór, literaturu, výtvarné umění… V duchu těchto snah vzniklo mnoho „národních“ staveb. Jednou z nich je i vinohradský Národní dům.

Zatímco budovy Národního muzea či Rudolfina jsou centrálními, celonárodně známými stavbami, Národní dům na Vinohradech je dílem významné městské části – Královských Vinohrad. Městská část Vinohrady se rozkládá na území dřívějších vinic, které založil v roce 1348 Karel IV., český král a císař římský. Z původní obce byly v roce 1879 Královské Vinohrady povýšeny na město. Nebývalý hospodářský rozmach této přední pražské čtvrti umožnil nejen rozsáhlou výstavbu bytových domů, ale i budov doslova vytvářejících nový charakter této městské části. Takovouto stavbou je i Národní dům.

Trojkřídlá budova je, podobně jako například Národní divadlo, Rudolfinum či Národní muzeum, vystavěna v tehdy populárním novorenesančním slohu. Myšlenkové poselství se nese v duchu národně osvobozeneckých nálad a klade důraz na nekompromisní vyzdvihování kulturního dědictví českého národa – českých umělců a historie. Specifikem Národního domu je však hlavní myšlenka – oslava Vinohrad jako městské části, která se jako červená linie nese celým prostorem domu. Na chodbách, v sálech, na osvětlení i na dalších místech jsou umístěny znaky Královských Vinohrad. Přímo dojemnou a zároveň majestátní oslavou, této dodnes prominentní a bohaté městské části, je výzdoba Majakovského sálu, která je zcela podřízena myšlence oslavy založení Vinohrad císařem Karlem IV. a oslavou bohatství a významu této pražské čtvrti.

O vybudování Národního domu rozhodli na počátku devadesátých let 19. století zastupitelé města. Pro zamýšlenou stavbu vybrali volnou parcelu, kterou procházela pěšina vedoucí k vinohradům lemovaná třešněmi a vysokým živým plotem mezi pozdějšími ulicemi Korunní, Slezskou a Blanickou. Vytvořením projektu monumentální reprezentační budovy v novorenesančním slohu byl pověřen městský architekt Antonín Turek, mimo jiné tvůrce vinohradské vodárny a městské tržnice. Antonín Turek se nechal volně inspirovat stylem svého učitele, Josefa Schulze, jenž je tvůrcem mnoha významných pražských staveb, například budovy Národního muzea, Uměleckoprůmyslového muzea či dostavby Národního divadla. Dne 10. Listopadu 1894, již po patnácti měsících, byl Národní dům slavnostně předán do užívání veřejnosti. Z dnešního pohledu samozřejmé instalování elektrického osvětlení a ústředního vytápění bylo v době vzniku Národního domu spíše raritou a tak bylo v dobových propagačních materiálech toto uváděno jako velká přednost s důrazem na umění českých stavitelů.

Národní dům je čtyř podlažní budova s třemi velkými reprezentativními sály, čtyřmi společenskými salonky a řadou kancelářských i prodejních prostor. Spojením všech tří hlavních sálů vznikne celek schopný pojmout přes1500 návštěvníků, čímž Národní dům na Vinohradech vybízí k pořádání velkých kulturních a společenských akcí a řadí se mezi největší pražské reprezentativní budovy. Zdejší restaurace i kavárna patřily k nejlepším na Vinohradech a velké oblibě se těšily i jejich zimní a letní zahrady. Veškeré prostory byly po celou dobu historie budovy četně využívány pro pořádání společenských a kulturních událostí.

Největším a nejkrásnějším sálem Národního domu na Vinohradech je Majakovského sál, který má plochu přes
500 m2 a pojme až 750 návštěvníků. Jméno sál získal v  padesátých letech 20. století po ruském básníkovi Vladimíru Majakovském, který zde v roce 1927 přednášel své verše. Vystoupení básníka prý lákalo pražské obecenstvo natolik, že se tísnilo i na okrajích sálů. Nosnou myšlenkou výzdoby Majakovského sálu je však oslava Vinohrad jako městské části a oslava češství a české kultury. Malířskou výzdobou sálu byl pověřen osvědčený Adolf Liebscher, autor spolupodílející se na výzdobě Národního divadla. Liebscherova třídílná nástropní malba zobrazuje apoteózu založení Vinohrad císařem Karlem IV. Na římského panovníka poukazují rovněž po celém sále hojně rozmístěné královské koruny. Nejen v Majakovského sále, ale po celém domě jsou na různých místech umístěny znaky Vinohrad - na hradbách stojící postava svatého Václava, držící vinnou ratolest s hroznem - dle legend tento světec osobně připravoval mešní víno.Znak městské části lze mimo jiné spatřit na velkolepých lustrech Majakovského sálu, které patří vůbec k nejhodnotnějším památkám 19. století v celé České republice.Zajímavé jsou také plastiky 23 národních buditelů, jež lemují Majakovského sál. Jejich výroba byla zadána uznávané dvojici sochařů Josefu Strachovskému a Antonínu Poppovi, s jejichž tvorbou se můžeme setkat opět na budově Národního divadla či Národního muzea. Sochař Antonín Popp je také autorem alegorických soch Nadšení a Ušlechtilosti nad hlavním portálem Národního domu. Celkově je Majakovského sál formálně a myšlenkově uceleným uměleckým dílem, které je nejen dokladem estetických snah své doby, ale také bujarou oslavou historie a bohatství Vinohrad jako městské části.

Z dobových reálií vychází i přízvisko druhého největšího sálu, Raisova. Český spisovatel Karel Václav Rais na Vinohradech nejen bydlel, ale byl také ředitelem nedaleké školy.Předsálí Raisova sálu, dříve zvaného Divadelní, výzdobou ještě navazuje na honosnou nádheru Majakovského sálu nebo foyer, samotný sál je však pojat ve zcela odlišném duchu. Umělecky stále setrvává v neorenesanci, nicméně výzdobou se zcela odlišuje od ostatních sálů, byl totiž zbudován pro divadelní a filmová představení a v tomto duchu byl využíván nejen divadelními soubory, ale také orchestry a kapelami. Dekorativní prvky sálu jsou elegantní a úsporné – zubořez na stropě i na předscéně, květinový ovocný pás či série masek dle vzoru antického divadla, jež pravidelně zdobí slepé arkády po stranách místnosti. Zajímavým technickým prvkem je točité kovové schodiště, které ve dvou nezávislých řadách spojuje předsálí Raisova sálu s balkonem sálu Majakovského a vytváří tak nejen esteticky a architektonicky zajímavý prvek, ale také jedno ze dvou schodišť, která vedou na balkon Majakovského sálu. Díky této možnosti lze rozdělit balkon Majakovského sálu na dvě zcela nezávislá sekce, každou s vlastním samostatným schodištěm.

Společenský sál vznikl později a byl vybudován z původní zimní zahrady, díky které má svůj jedinečný a technicky zajímavý prosklený strop.Je nejmenší ze tří hlavních sálů což ho činí ideálním pro komorně laděné události. Co do osobitosti se nijak neliší od Raisova či Majakovského sálu. Výzdoba setrvává v duchu historismu devatenáctého století, v dekorativních hlavičkách na arkádách podél stěn se odrážejí první nesmělé náznaky nadcházející secese. K výtvarnému vybavení sálu patří především čtyři obrazy z cyklu Zlatá Praha od Otakara Nejedlého, malíře - krajináře a jednoho z nejvýznamnějších tvůrců první poloviny dvacátého století.

Od samého počátku se stal Národní dům vedle Žofína centrem pražského společenského života. Ne nadarmo se mohutné budově o bezmála čtyřiceti místnostech, se zimní a letní zahradou a vyhlášenou restaurací přezdívalo „Vinohradský městský salon“. V sálech Národního domu častokrát vystupovala Česká filharmonie, orchestr Národního divadla a další přední umělci, takže se záhy stal kulturním centrem nejen Vinohrad, ale celé Velké Prahy. V roce 1899 se Národní dům zapsal zlatým písmem do dějin českého filmu. Fotograf a průkopník české kinematografie Jan Kříženecký zde promítal své první nejzdařilejší „oživlé obrázky“. O pět let později ho následoval i slavný Viktor Ponrepo, který dřív než založil v Karlově ulici První pražsky biograf, promítal své filmy v Národním domě.

V průběhu historie zde mohli Pražané navštívit také tělocvičnu Sokola, místnost Měšťanské besedy, Hlaholu či Řemeslnicko-rolnické besedy. Od roku 1897 působila v prvním patře Městská knihovna na Královských Vinohradech. Pod střechou Národního domu našla útočiště i Pištěkova operní a operetní scéna, v té době vedle Národního divadla druhé zpěvoherní divadlo v Praze. Koncertovala zde Česká filharmonie i orchestr Národního divadla, působilo zde Avantgardní divadlo, kabaret Červená sedma, v srpnu 1913 zde zahájilo svá první představení první vinohradské kino Minuta a rok na to básník a prozaik Karel Mašek zde otevřel populární Loutkové divadlo. Správu Národního domu si ponechala vinohradská obec ve své režii. Obec, jako jediná v Praze, propůjčovala tento dům chudým korporacím zdarma, což byla před první světovou věc nevídaná.

Za druhé světové války se veškerá kulturní činnost utlumila, po jejím skončení zde působil Státní soubor písní a tanců. V roce 1959 byla při Národním domě založena slavná taneční škola, která zde sídlí dodnes a je nejstarší taneční školou v České republice a jejímiž kurzy prošly od dob založení školy statisíce spokojených žáků. V roce 1955 byl Národní dům přejmenován na Kulturní dům dopravy a spojů. O čtyři roky později přejmenovaly Československé dráhy budovu na Ústřední kulturní dům železničářů a tento název provázel Národní dům až do roku 1989. Po roce 1990 nastalo období přeměn a transformací, kterým se nevyhnul ani Národní dům.

V současné době je Národní dům na Vinohradech veden jako národní kulturní památka a je majetkem Ministerstva kultury České republiky. Od roku 1994 jej, společně se Žofínem, spravuje soukromá společnost Národní dům – KDŽ, s. r. o., jejímž majitelem je pan Jan Nekola. Právě jeho zásluhou byla zahájena rekonstrukce celého objektu. Veškerá snaha byla zaměřena na obnovení původního vzhledu a úrovně významného centra Vinohrad i celé Prahy, rozsáhlé investice navrátily budově její krásu a neopakovatelný styl, který předchozí období správy poněkud utlumily. Národní dům na Vinohradech je pro mnohé spojen s prožitými tanečními kurzy, maturitními plesy či významnými firemními i soukromými událostmi. Rozvoj pražské turistiky přivádí do Národního domu na Vinohradech i nové návštěvníky, kterými jsou účastníci mezinárodních kongresů, výstav a seminářů. Budova se stala sídlem významných firem a organizací, které poskytují v důstojném prostředí služby pojišťovnictví, poradenství, právní servis, vzdělávací aktivity, ale i fitness centra a pohostinství. Tradičním a uznávaným se stal i Festival swingové hudby, v rámci jehož pořádání se každoročně v Národním domě představují hvězdy světové swingové scény. Národní dům na Vinohradech je také oblíbenou lokalitou filmařů. Točil se zde například velkofilm La Mome, životopis Edith Piaf a mezi naše vzácné hosty patří mimo jiné představitel Jamese Bonda, Pierce Brosman, který zde natáčel reklamu.

Špičkové technické vybavení (video a audio technika, vysokorychlostní internet, připojení WiFi) a kompletní zázemí navazujících služeb doplňuje nabídku krásného historického prostředí. Národní dům na Vinohradech už není jen centrem Vinohrad, jako tomu bylo v minulosti. Stal se rovnocenným konkurentem všech velkých kulturních a společenských zařízení.