Kostel sv. Anny - Pražská křižovatka

Exteriér - Kostel je 43 m dlouhý, 10 m široký a 17,50 m vysoký se sedmi příčně orientovanými obdélnými poli zaklenutmi křížovými žebrovými klenbami. Chór se dělí na loď, které přísluší první čtyři pole, a presbytář, kterému přísluší poslední tři pole a závěr. Chór zakončuje pět stěn osmiúhelníku, tuto část klene šestipaprsčitá klenba. 4 metry široká věž, v dolní části na půdorysu tvaru obdélníku a výše pak oktogonální, je připojena k prostředku západního průčelí. Klášter z období středověku se nacházel u severní strany kostela. Zlomové zdivo a ve velké míře i cihly byly použity jako stavební materiál, lze je vidět na severní straně, na věži a západním štítu. Tyto cihly mají rozměry 270 x 140 x 80 mm). V interiéru je kostel přepatrován dřevěnou konstrukcí, původně byl vnitřek rozdělen na pět částí. Tvarosloví choru, především jeho konce a prvního pole, se od ostatních dost liší. Opěráky této části jsou završeny stříškou a pultem, naopak opěráky při jižní stěně, dvakrát odstupňované, a mělké neodstupňované cihlové opěráčky při stěně severní, vrcholí pultovým zastřešením. Závěrová část se vyznačuje lomenými okny bez kružeb a prutů, profilovanými v ostěních vně i uvnitř řádným výžlabkem. Tato okna vstupují do značně větší hloubky než krátká okna, jež vyplňují podélné stěny. Růst kratších oken směrem dolů je na jižní straně utnut nápadnou podokenní římsou, která prochází kolem opěráků až k západnímu průčelí, a na severní straně pultovou střechou kláštera. Na jihu se tak objevují vyčouhlé nedělené plochy, které podmiňuje hluboký kůr jeptišek. Dva jemné výžlabky rozdělené páskem segmentují zvnějšku ostění oken lodi a dvou polí choru (Sázava chor, Roudnice chor), uvnitř tuto funkci přebírá hluboký výžlabek mezi oblounkem a zřetelným pravoúhlým zářezem. Toto odlišení obou částí lze spatřit i v hlavní římse, jež je na rozdíl od skromné římsy podélných stěn profilovaná v zakončení nezvykle dvěma výžlabky. Průčelí na západní straně je poničeno, v jeho jihozápadním nároží se našikmo umístil opěrák, jenž se vzpíná až k hlavní římse. Věž zůstala nezničena jenom po římsu chrámového štítu, v západní stěně se dochovala tři malá lomená okénka. Tento hranolovitý podklad nesl štíhlou osmibokou vížku s třemi patry (sv. Kateřina, P. Maria na Trávníčku), kterou ve všech stěnách i patrech prolamovalo drobné lomené okno. Dochovaný zbytek těchto prvků středověku lze dnes vidět v západním štítu v nynějším podkroví. Mělké výžlabky ještě dnes profilují napůl zazděný lomený portál na západní straně v podvěží. Jižním portálem pravděpodobně mohli vstupovat laičtí návštěvníci v době, kdy pro ně byl kostel zpřístupněn. Projektování tohoto portálu doprovázely dva základní středověké postupy - rotace čtverců a využití úhlopříček čtverce základního. Výška svislé části ostění je stejná jako světlá šířka portálu, výšku záklenku portálu určuje úhlopříčka čtverce o straně odpovídající této šířce. Rozměry dalších jednotlivých části ostění jsou určeny regresivní rotací dolního čtverce. Byť to není na první pohled zjevné, celek je dokonale geometricky provázán. Dále dokážeme odvodit i proporce ostění oken v chóru, a to pomocí otáčení čtverců.

Interiér - Presbytář (chrámový prostor vyhrazený kněžím) o třech polích se vyznačuje rychlým sledem (šířka pole k jeho hloubce je v poměru 1:2) a závěrem, na konci ho prodlužuje téměř shodně široká loď o čtyřech polích, taktéž rychlého sledu. Hned pod pozůstalými výběhy gotických kleneb končí hlavice pilastrů barokního slohu (ve třetím patře), kvůli kterým lze obtížně rozpoznat středověkou segmentaci stěn. V prvním poli a v závěru se vzpínala hrušková žebra rovnou z pravoúhlých podložek, po bocích byly tyto podložky ohraničeny skromně vyžlabenými čelními oblouky. Současné vodorovné skosení podložky hned pod místem výběhu žeber sice odpovídá charakteristickému pravoúhlému zalomování čelních oblouků z druhé poloviny 14. století, ono skosení však pochází nejspíš až z pozdějších barokních úprav. Zjevné přímé nabíhání může dokládat rozšíření tohoto motivu v našich zemích už v době Janově. Jelikož jsou přímým zabíháním klenebních žeber (v hlavní lodi) do prostých podložek podobně řešeny i výběhy žeber na obvodových stěnách, interiér se vyznačuje poněkud strohým charakterem. Na začátku druhého pole choru vyrůstají žebra ze zvláštních konzol tvaru jehlanu, jejichž materiál je dobovým spiritualismem rozbit na třetiny, odpovídající třem vybíhajícím žebrům. Konzola v prvním poli lodi na jižní straně je nejzajímavějším úkazem, jelikož její krycí desku charakterizují dva zářezy a vlastní jehlan se rozštěpil na dva tenké jehlany s mírně vyžlabenými stěnami. Tato konzola jasně představuje sílu a uměleckou opravdovost středověkého spiritualismu 14. století. Oblouky v čele podélné části, obohacené oblounkem, pravděpodobně pokračovaly plynule podél konzolek, nicméně do jaké míry, nelze kvůli barokním pilastrům zcela určit. Subtilní konzolky v lodi při triumfálním oblouku a při západní stěně se podobají těm v kapitulní síni a v podvěží sázavském. Neprvotní pravoúhlá hmota vítězného oblouku narušuje plynulou následnost polí, veškeré klenby byly křížové. V plné hloubce lodi se vbudoval rozměrný kůr.

Nástěnné malby:

Klanění tří králů - Nástěnné malby na severní a jižní straně presbytáře tvořily důležitou součást výzdoby kostela. Kompozice Klanění tří králů s průvodem jezdců na koních se odvíjela od třetího pole závěru na severní straně. Před jesličkami z proutí vpravo sedí P. Marie s Ježíškem v klíně, za ní je svatý Josef, který se opírá o hůl. Figura prvního krále oděného v červeném hávu, jenž klečí, se poničila barokní lisenou, zůstal pouze obrys jeho zad. Druhý král v zeleném rouchu stojí a donáší ciborium, čili liturgickou nádobu z drahých kovů. Třetímu králi se nejzřetelněji zachoval obličej se světlým inkarnátem a korunou na hlavě. Plášť má také zelený, jeho pravá ruka svírá misku. Za ním lze snadno rozpoznat hlavu hnědočerveného koně s postrojem a další světlý kůň.

Sedm svátostí - Monumentální kompozice Sedmi svátostí s Ukřižovaným Kristem na kříži v její ose se odvíjí napravo od kompozice Klanění. U paty kříže na oltáři, před nímž kněz slouží mši, je umístěn kalich, do kterého stéká krev prýštící z Kristových ran v bocích a v nohách. Kristova hlava ani vodorovná ramena kříže se nedochovala. Dílčí svátosti na pravé straně výjevu, doplněné pozůstatky latinských nápisů, jsou celkem snadno čitelné. Tyto svátosti se nacházejí ve třech horizontálních úrovních pod Ukřižováním. Svátost manželství je zobrazena vpravo nahoře, pod ní svátost Křtu a svátost Biřmování se nachází dole. Vlevo nahoře měla nejspíš své místo svátost Kněžství (svěcení kněží), pod ní potom zřejmě svátost Pokání a Posledního pomazání. Slohovou stránkou spadají malby do okruhu dvorské malby 70. let 14.století, navazují na kompozici Klanění na Karlštejně a předcházejí Klanění v Saské kapli v katedrále sv. Víta. Od obou kompozic se ale liší velkým průvodem jezdců, což je velmi narativní (vyprávěcí) motiv. Spekulativní kompozice Sedmi svátostí se započítávají k jedněm z nejstarších ve střední Evropě a potvrzuje obrovský význam monumentální malby v Praze za dob Karla IV. V dolní úrovni na severní stěně zůstaly neponičeny jen zlomky rozsáhlejších maleb, z kterých lze nejlépe rozpoznat hlavy mužů vpravo. Tyto pozůstalé fragmenty potvrzují jistý vztah k emauzským malbám. Zlomek úplně nalevo zobrazuje stojící figuru, předpokládá se, že se jedná o ženu, v ruce drží kalich. Vznášející se andělíčci v pozadí připomínají spíše kompozice Ukřižování, žena s kalichem se pak pokládá za Ecclesii.

Oplakáváni Krista - Na jižní straně presbytáře měla své místo nejspíš rovněž monumentální kompozice Oplakáváni Krista, z které je dnes čitelná pouze mohutná postava se svatozáří, oděna červeným rouchem, a Kristovy nohy, dokládající, že na původní kompozici byl pravděpodobně umístěn v horizontální poloze. Zachovaná malba je ve velmi bídném stavu, její předpokládaný vznik je též v 70. letech 14. století. Z o něco mladší, nejspíše barokní výzdoby, pochází figura světice držící kalich na jižním pilastru presbytáře a pohled na okolí kostela, jenž pravděpodobně zobrazuje komplex křižovnického kláštera.

Pražská křižovatka, mezinárodní duchovní středisko vzniklé z podnětu bývalého prezidenta ČR, disidenta, spisovatele a dramatika Václava Havla, je sugestivním místem nejrozmanitějších setkání, kde jsou pořádány přednášky, diskuze, koncerty, představení, výstavy, meditace a happeningy. Jejich dramaturgie je založena na plném respektu k multikulturní rozmanitosti dnešního světa, protože jejich hlavním posláním je odpovídat na dnes už široce sdílenou potřebu nepředpojatého a tvořivého rozhovoru lidí různé víry, přesvědčení a profesí o stavu dnešní civilizace a nebezpečích, která jí hrozí, o jejích nadějích a budoucnosti. Pražská křižovatka sídlí v dnes již dávno odsvěceném kostele, který měl dle Kroniky české Václava Hájka z Libočan původně založit v roce 927 sv. Václav. O záchranu Pražské křižovatky se kompletně stará Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, která tento prostor i spravuje.

Nejnáročnějším projektem Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 bylo vytvoření mezinárodního centra Pražská křižovatka. V roce 1999 podepsala Nadace VIZE 97 nájemní smlouvu s Národním divadlem na pronájem tohoto odsvěceného chrámu na 99 let. Následně probíhaly přípravné práce rekonstrukce. 9. ledna 2002 vydal Úřad městské části Praha 1 Nadaci VIZE 97 stavební povolení, a tak Nadace mohla začít se stavebními pracemi. V témže roce se podařilo dokončit jejich první etapu – sanaci vlhkosti obvodových stěn. Další rok probíhala druhá etapa, kdy probíhalo především restaurování nástěnných maleb. V roce 2003 započala třetí a stavebně nejdůležitější etapa rekonstrukce, která byla dokončena v létě roku 2004. Dne 5. října 2004 byla v Pražské křižovatce slavnostně udělena Cena Nadace Nadace VIZE 97 a její prostor tak začal plnit své poslání. Nadace VIZE 97 se již od počátku snažila přistupovat k obnově Pražské křižovatky velice citlivým a zároveň moderním způsobem. Podařilo se tak vytvořit jedinečný kulturní prostor pro 440 sedících diváků, který dokáže poskytnout komfort srovnatelný s ostatními podobně zaměřenými prostory. Pražská křižovatka má dnes vytápěnou podlahu, kompletní elektroakustický systém a vnitřní i vnějšího osvětlení. Na celém tomto úspěchu má nemalý podíl anglická architektka českého původu Eva Jiřičná, která je autorkou architektonického řešení. Na místě, kde dříve býval oltářní obraz, se nyní nachází dílo známé české malířky Adrieny Šimotové „Extatická postava“. K umělcům, jejichž díla rovněž dotvářejí interiér Pražské křižovatky, patří i Kurt Gebauer a Bořek Šípek. Od roku 2004 se v Pražské křižovatce konají různé kulturní akce a průběžně probíhají i další rekonstrukce prostoru.

V roce 1553 zde byl pochován kronikář Václav Hájek z Libočan. Kostel svaté Anny je považován za jeden z hlavních inspiračních zdrojů motivu zrušeného kostela svatého Jakuba ve Foglarových Stínadlech, jejichž hlavní reálnou předlohou byla nejspíše nedaleká čtvrť Na Františku. Celý Anenský dvůr i s kostelem měla po jistou dobu od Grafických závodů A. Haase v dlouhodobém pronájmu židovská firma Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž Jaroslav Foglar pracoval jako fakturant