Laďka Kozderková

Laďka Kozderková se narodila 26. června 1949 do muzikantské rodiny. Hudební tón jí udával především její tatínek Ladislav, známý brněnský skladatel a dirigent. Ten se věnoval muzice už od mládí, podobně jako jeho tři bratři. Nejstarší František sice pracoval v brněnské zbrojovce, ale svůj pěkný baryton uplatňoval alespoň jako náruživý zpěvák ve chvílích volna. Druhý bratr Richard vystudoval brněnskou konzervatoř a stal se violistou symfonického orchestru.

Na rozdíl od nejstaršího Františka se nejmladší bratr Jiří věnoval zpěvu profesionálně a to jako sólista opery. Otec Laďky, Ladislav Kozderka působil mnoho let v brněnském rozhlase jako hudební redaktor, vedl orchestr a skládal. Jeho snad nejznámější skladbou je swingový hit Měsíc ve víně, který dokonce získal cenu na mezinárodní soutěži v Berlíně.

Díky hudbě, přesněji účinkování s orchestrem v pražském Mánesu, se také Ladislav Kozderka seznámil se svou první ženou Helenou. V roce 1941 se jim narodila první dcera Alenka, v roce 1945 Blanka a roku 1949 nejmladší Ladislava.

Zpěv a muzicírování bylo nedílnou součástí všedních i svátečních dnů rodiny Kozderkovy a otci skladateli a dirigentovi dělala největší radost právě malá Laďka, která už od útlého věku projevovala mimořádné hudební nadání. I když jí původně babička prorokovala, že bude baletkou, s přibývajícími roky se ukázalo, že Laďka by pro balet neměla ty správné tělesné dispozice. Naopak, ve škole jí šel výborně například vrh koulí. Co se týče zpěvu, tam ovšem nebylo pochyb. Už jako malá absolvovala desítky pěveckých soutěží s písněmi svého tatínka a i když zrovna nevyhrála, nikdy se nenechala rozhodit něčím takovým, jako je tréma. To jí zůstalo i v dospělosti. Kolegové na ni vzpomínají mimo jiné i tak, že nikdy netrpěla trémou a díky absolutnímu sluchu jí nikdy nikdo neslyšel zazpívat jediný falešný tón.

Široká veřejnost, přesněji rozhlasoví posluchači, se o tom mohli poprvé přesvědčit v roce 1961, když z rádia zazněla první písnička v podání Laďky Kozderkové – Na klouzačce. Hravá písnička o klukovi a malém děvčátku si rychle našla své publikum a tak přibývaly další a další, jejichž autorem byl logicky tatínek Ladislav. Na první krůčky v nahrávacím studiu, s velkým orchestrem, který řídil Gustav Brom, Laďka později ráda vzpomínala. Tatínek prý stál v režii celý zpocený a nervózní, jak malá Laďka své první nahrávání zvládne. Ona se však jen smála a zpívání si užívala. Už ve dvanácti letech tehdy swingovala.

Po základní škole vedly Laďčiny kroky přirozeně na brněnskou konzervatoř, obor hudebně dramatický. Laďčinými spolužáky byli například Eliška Balzerová nebo Vladimír Kelbl. Dívka, která v patnácti letech vypadala spíš na pětadvacet, přirozeně nikdy neměla nouzi o ctitele a v době středoškolských studií nejednomu mladíkovi popletla hlavu. A tak ji při cestách na natáčení v brněnském rozhlase musela pravidelně doprovázet maminka, protože tamní muzikanti ji brali jako dospělou zpěvačku a leccos si k ní dovolovali. Laďka si z toho ale nic nedělala a s mnoha ctiteli si spíš jen tak nevinně pohrávala. Její první osudový muž měl přijít až o pár let později.

Studium na konzervatoři Laďka zakončila v roce 1967 rolí ve středověké hře Lancelot a Alexandrina. Brzy potom úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění a současně dostala hned několik nabídek na vystupování s velkými orchestry. Laďka, jako kdyby podvědomě cítila, že si v životě nemůže dovolit žádné okliky, dala přednost praxi před teorií a směle se vydala na dráhu popové zpěvačky. Velmi brzy začala spolupracovat se špičkami tehdejší populární hudby a nahrávky s orchestry Karla Vlacha nebo Karla Krautgartnera nebyly výjimkou. Počátkem roku 1968 přišla i první příležitost zahrát si na profesionálním jevišti v brněnském nastudování muzikálu Gentlemani. Poprvé si tak vyzkoušela žánr, který se později stal její doménou. Ve stejné době se také seznámila s trumpetistou Tanečního orchestru Československého rozhlasu Richardem Kubernátem. Když jel orchestr na tříměsíční turné do Sovětského svazu, vyprovázela rodina Laďku na letiště. Tatínek znal Richarda Kubernáta z Brna, důvěřoval mu a kladl mu proto na srdce, aby dal na jeho dceru pozor. O to překvapivější pak byl Laďčin návrat ze zájezdu. S tatínkem a sestrami se na letišti přivítala větou: „Já vás všechny tak miluju, já čekám miminko.“ Otcem nebyl nikdo jiný, než právě Richard. Původně pracovní setkání se tedy rychle proměnilo ve velkou lásku a v červenci 1968 se osmnáctiletá Laďka s o 25 let starším Richardem vzali. V únoru 1969 se jim pak narodila dcera Lada. Na podzim téhož roku Laďka Kozderková dostala nabídku od Darka Vostřela z pražského divadla Rokoko, které v té době fungovalo doslova jako továrna na hvězdy a rychle zapadla do sehraného souboru tehdejších hvězd. V Rokoku pak účinkovala například v muzikálech Pan Pickwick nebo Polabský mouřenín.

Manželství s Richardem Kubernátem ovšem netrvalo dlouho a dá se říct, že čím úspěšnější byla Laďka v profesním životě, tím hůř se jí dařilo v soukromí. Alkohol a drogová závislost, kterým Richard Kubernát nedokázal účinně vzdorovat jejich manželství nakonec úplně rozbily. Rozvedli se začátkem sedmdesátých let. Tento krach v osobním životě ale rozhodně neznamenal útlum pracovní.

Léta počínající normalizace nebyla pro divadlo Rokoko a muzikálový žánr moc příznivá. Soubor se prakticky rozpadl a každý z umělců si hledal nové působiště. Laďka Kozderková ho našla v Hudebním divadle v Karlíně, kde od roku 1972 hostovala a od roku 1973 byla jeho sólistkou. V té době pomalu, ale jistě začalo v její práci převládat herectví nad zpěvem, i když obě tyto disciplíny vždy důsledně propojovala a celý život je řadila na roveň.

V souboru Hudebního divadla Karlín působili ti nejlepší z nejlepších, co se muzikálového žánru týká a obstát v této silné konkurenci jistě nebylo jednoduché. Laďka se zpočátku prosazovala zvolna a nedostávala takové příležitosti, jaké by si zasloužila. Jednoznačným úspěchem však byly především dvě role. První z nich byla v roce 1973 dohazovačka Tekla v Gogolově Ženitbě, kterou zhudebnil a režíroval Oldřich Nový. Rolí nerozhodného ženicha se na jevišti hudebního divadla v Nuslích, které bylo pobočnou scénou velkého Karlína, loučil se svým publikem a Laďka mu byla pohotovou hereckou partnerkou. I když jí bylo teprve 24 let, působila jako zralá žena a hotová herečka. Druhou rolí, která Laďce zajistila přední místo v souboru byla černoška Qeenie v muzikálu Loď komediantů. V písni „Já zas jen jeho ráda mám“ to na velkém karlínském jevišti rozbalila opravdu naplno a dirigent Karel Vlach jen uznale pokyvoval hlavou, jaká že to swingařka stojí na scéně. K této roli se váže i historka o tom, jak se Laďka po představení ještě víc načernila, ověsila korálky a náramky, aby vypadala jako skutečná černoška. Takto namaskovaná pakl přisedla ke svému tehdejšímu příteli Vlastimilu Bedrnovi do auta a nechala se vozit po Praze. Dopraváci, kteří je zastavili pak byli velmi překvapeni a vysvětlení, že pan Bedrna právě veze z letiště opravdovou černošku z Harlemu, stoprocentně uvěřili. Tato příhoda jen potvrzuje vyprávění pamětníků, kteří vzpomínají na Laďku Kozderkovou jako na ženu s velkým smyslem pro humor, která si uměla udělat legraci i sama ze sebe.

Kolega a přítel z divadla Rokoko Vlastimil Bedrna nebyl jen přítelem, ale od roku 1974 i druhým manželem Laďky Kozderkové. V roce 1976 se jim pak narodila dcera Vlastimila. Vedle práce byla pro Laďku rodina na prvním místě a třeba delší zájezdy s kapelami programově odmítala, aby mohla být co nejvíc se svými dcerami. Chvíle volna pak velmi ráda trávila na chatě nedaleko Okoře, kde se často scházela celá její rodina – rodiče a sestry s dětmi.

Společnou vášní rodiny bylo také vaření. Bylo běžné, že když se Míla a Laďka vrátili večer po představení domů, začalo se vařit. Laďčinou specialitou byly třeba bramboráky, které bravurně vyhazovala na pánvi do vzduchu. Další pochoutkou byla také sekaná, kterou Laďka připravovala na každou premiéru jak v karlínském divadle, tak v divadle Na zábradlí, kde byl v angažmá její manžel.

Na přelomu 70. a 80. let přišly pro Laďku Kozderkovou úrodné roky života. V divadle začala dostávat role odpovídající jejímu výjimečnému talentu a stále větší zájem projevovaly také film, televize a rozhlas. Právě v tomto období spolupracovala s vynikajícími osobnostmi, jakými byli Karel Kachyňa, Ludvík Ráža nebo Jiří Horčička. Do povědomí diváků se Laďka zapsala především jako komediální herečka třeba ve filmech Trhák; Křtiny; Blázni, vodníci a podvodníci; Fešák Hubert nebo Zelená vlna. Často účinkovala také v televizi a to i v seriálech, například v Dynastii Nováků nebo v Návštěvnících. Nezapomenutelné jsou její kreace v různých písničkových parodiích nebo třeba v silvestrovské scénce Techtle Mechtle, která po právu vešla do zlatého fondu televizní zábavy. Laďky Kozderkové bylo v té době opravdu všude plno a do Karlínského divadla se jezdilo především na ni. V divadelním světě se najednou jasně vědělo, že tu je herečka a zpěvačka, která může směle obstát minimálně v evropské konkurenci. Politická omezení tehdejší doby ale takto výjimečným umělcům nedovolovala prokázat jejich kvalitu i za hranicemi a tak se okolní svět o Laďce Kozderkové prakticky nedozvěděl.

Pro obyvatele Československa ale byla Laďka Kozderková jednoznačně hit. V roce 1982 zazářila jako Dolly Leviová v muzikálu Hello, Dolly! a o rok později ztělesnila jednu z ústředních postav muzikálu Zvonokosy. Obě tyto inscenace byly vyprodány na měsíce dopředu a z repertoáru zmizely až kvůli předčasnému odchodu Laďky Kozderkové.

V roce 1984 totiž onemocněla rakovinou, jejíž léčba byla zpočátku úspěšná. Laďka s nemocí bojovala statečně a věřila, že se uzdraví. Neztrácela optimizmus a například při docházkách na ozařování bavila všechny kolem sebe, personál i pacienty, kterým ještě dodávala sílu bojovat s nemocí. Trpké zkušenosti se zákeřnou chorobou poznamenaly v posledních letech i tvorbu Laďky Kozderkové, ale pouze tak, že v interpretaci šansonových písní náhle cítíme hlubší a vážnější tóny, které skladbám jako „Duha“, „Sbírka pohlednic“ nebo „Co bude dál“, dávají nečekaně silný vnitřní prožitek a Laďka Kozderková v nich jasně dokazuje, jakým směrem by se mohlo její pěvecké umění rozvíjet.

Pracemi, kterým v posledních letech svého života věnovala mimořádnou pečlivost a které zanechaly v paměti posluchačů a diváků nesmazatelný otisk jsou jednoznačně rozhlasová hra Ztracený hlas, role odvržené milenky Vlasty ve filmu Jako jed a jedna z jejích posledních písní „Já už vím“ v televizním pořadu Abeceda K+X. Touto skladbou se vlastně se svými diváky rozloučila. Na počátku října roku 1986, kdy se pořad Abeceda vysílal, už byla trvale v nemocnici. Ještě několikrát se na revers nechala odvézt do divadla na představení Zvonokos, ale roli cikánky Izergil v připravovaném muzikálu Cikáni jdou do nebe už nedostudovala. Neúprosné rakovině podlehla 17. listopadu 1986. Bylo jí 37 let.

I když osud Laďce Kozderkové určil snad až nespravedlivě málo času, přesto za sebou stihla zanechat velký kus práce, poctivého kumštu a radosti. Kolegové a přátele na ni dodnes s láskou vzpomínají jako na úžasně vitální, energickou a přátelskou bytost, která nade vše milovala divadlo, muziku a lidi kolem sebe. Často o ní slýcháme, že vlastně neodešla. Že jen odjela někam k moři a že se jednou vrátí. Do té doby si můžeme s úsměvem na rtech a s radostí v srdci vychutnávat její písně, role i roličky a těšit se, že čas od času objevíme nějakou novou, úplně zapomenutou písničku nebo televizní scénku, ve které nás znovu dojme nebo rozesměje.