Jiří Krejčík

Jiří Krejčík starší se narodil 26. června 1918 v Praze. Odmaturoval na reálce, studoval dva roky techniku na ČVUT, ale po dvou letech byly vysoké školy zavřeny nacisty (1939). Krejčík začal pracovat jako úředník u soukromé firmy a přivydělával si jako statista v barrandovských ateliérech.

Film ho začal čím dál tím více upoutávat, začal studovat teorii filmového umění a zatoužil  být režisérem. Nejdříve natáčel různé kulturní a dokumentární krátkometrážní snímky (NAŠI HAVÍŘI; KAŽDÝ NA SVÉ MÍSTO; ZDAŘ BŮH, HOŠI!; KOVÁCI; DŮVĚROU K MÍRU; V HLUBINÁCH ZEMĚ) u různých soukromých výroben (i později se k dokumentům vracel).

Byl členem Krátkého filmu (1945 – 1946) a po svobodném povolání (1947 až 1949) Filmového studia Barrandov (1949 – 1984). Jiří Krejčík byl jako režisér znám svou precizní připraveností, dokonalou promyšleností filmového díla, dobře připravenými scénáři (TÝDEN V TICHÉM DOMĚ, FRONA, VYŠŠÍ PRINCIP, PROBUZENÍ, HRY LÁSKY ŠÁLIVÉ, ČINTAMANI & PODVODNÍK aj.) a pověstným smyslem pro humor, nadsázkou a recesí.

Bývala mu však vyčítána jeho despotická, cholerická povaha, vysoké nároky a velká výbušnost. Proslulé byly například historky, že neváhal řvát a mlátit herce. Kvůli své složité povaze měl s vedoucími filmovými činovníky řadu neshod, byla mu omezována práce a musel se několikrát jako režisér odmlčet.

Kvůli konfliktům s ostatními tvůrci se musel např. vzdát režie historické komedie CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) či záměru natočit životopisný film o české spisovatelce Boženě Němcové.
 
Debutoval snímkem podle námětu Jana Nerudy „Povídky malostranské" TÝDEN V TICHÉM DOMĚ (1947). Následující rok stvořil drama o zalidňování poválečného pohraničí VES V POHRANIČÍ (1948) a psychologický snímek SVĚDOMÍ (1948) o úředníkovi Karlu Doležalovi, který ujede z místa nehody, ale po čase v něm začne hlodat svědomí. Snímek však nevyhovoval politickým „nárokům nové doby" a na Jiřího Krejčíka zbyly budovatelské náměty, aby si mohl „napravit" reputaci.

Tak natočil dramata NAD NÁMI SVÍTÁ (1952) a FRONA (1954), kde se mu aspoň podařilo vykreslit vnitřní vztahy postav. Ke konci padesátých let Krejčík uvedl do kin povídku GLORIE z triptychu povídek spisovatele Karla Čapka O VĚCECH NADPŘIROZENÝCH (1958), hořkou komedii MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (1958) podle Gabriely Zapolské, kterou přenesl i se Zdeňkou Baldovou z prken Národního divadla a drama o dospívání a problémech současné mládeže PROBUZENÍ (1959) s mladičkou Janou Brejchovou a Janem Šmídem.
 
Následovaly 60. léta, které se dají označit za vrchol Krejčíkovi tvorby. Hned na jejich začátku natočil po několikaletém úsilí o povolení své nejlepší dílo: drama o lidské zbabělosti a odvaze z období kruté heydrichiády VYŠŠÍ PRINCIP (1960) podle Jana Drdy.

Následovalo drama LABYRINT SRDCE (1961), slovenský film na motivy divadelní hry Petra Karvaše POLNOČNÁ OMŠA (1962), opět s Čapkovým námětem „Povídek z druhé kapsy" povídková kriminální komedie ČINTAMANI & PODVODNÍK (1964), mírně lechtivá komedie SVATBA JAKO ŘEMEN (1967) a zfilmovaná divadelní hra Seana O'Caseyho PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY (1967), kterou v roce 1965 natočil také pro televizní studia a uvedl ji v pražském Činoherním klubu.

V normalizačních letech si Krejčík připravil historickou komedii HRY LÁSKY ŠÁLIVÉ (1971), psychologickou kriminálku PODEZŘENÍ (1972), životopisný film o národní pěvkyni Emě Destinové (Božidara Turzonovová) BOŽSKÁ EMA (1979) a pohled do zábavního průmyslu PRODAVAČ HUMORU (1984). I když žil Krejčík ještě víc jak 20 let, jeho režijní filmová kariéra skončila.
 
Točil také pro televizi (př. dokumenty MATURITA V LISTOPADU i DLOUHÝ SRPEN JIŘÍHO KREJČÍKA a TV inscenace HRDINOVÉ OKAMŽIKU, SILVESTR SVOBODNÉHO PÁNA, POVÍDKA MALOSTRANSKÁ, TICHÝ PODNÁJEMNÍK, MILENCI PANÍ SUZANNE, NEPOČESTNÁ, PODNÁJEM NA CHAMPS ELLYSÉES, SVATÁ NOC, DĚDICTVÍ SLEČNY INNOCENCIE, SLEČNA JULIE či PENÍZE), pohostinsky režíroval, kromě Činoherního klubu, také v Divadle Na zábradlí („Trapné návštěvy") a v Mladé Boleslavi.

S chutí a úspěšně se postavil i před kameru jako herec: nenažraný řezník pan Karel ve SLAVNOSTECH SNĚŽENEK (1983) Jiřího Menzela, profesor kardiologie Stárek v Hřebejkových PELÍŠKÁCH (1998) nebo domácí bílek v televizním seriálu JOSEF A LY (2004).

Za svou tvorbu získal Cenu země České (1948), tři Státní ceny (1948, 1953, 1955), titul Zasloužilého umělce (1968), Vyznamenání Za vynikající práci (1980), dva Trilobity (1993, 2013), Českého lva „Za dlouholetý umělecký přínos českého filmu" (1998), Cenu Vox humana (2000), Cenu Vladislava Vančury (2000), Medaili „Za zásluhy" II. stupně (2001), Cenu za přínos světovému filmu (2005) na MFF Karlovy Vary, Cenu Milana Maryšky (2006), Medaili Artis Bohemiae Amicis (2008) či Cenu Ministerstva kultury České republiky (2009).

Ač nikdy na FAMU nevyučoval, byl zde v roce 2001 jmenován docentem a v roce 2006 profesorem.

Byl otcem režiséra Jiřího Krejčíka ml. (*1955).

Režisér Jiří Krejčík st. zemřel 8. srpna 2013 v Praze ve věku vysokých devadesáti devadesáti pěti let.

(Zdroj: csfd.cz - Jarda "krib" Lopour)