Jako jeden z předních tvůrců poválečného neorealismu má Giuseppe de Santis pevnou pozici v dějinách italské kinematografie, i když je pravda, že v dřívějších dobách byl u nás jeho význam přeceňován díky zjevně levicovému zaměření jeho filmů. Giuseppe de Santis se narodil v přímořském historickém městě Fondi na jihu Itálie a již od dětství jevil zájem o literaturu, jako student začal také publikova
Jako jeden z předních tvůrců poválečného neorealismu má Giuseppe de Santis pevnou pozici v dějinách italské kinematografie, i když je pravda, že v dřívějších dobách byl u nás jeho význam přeceňován díky zjevně levicovému zaměření jeho filmů. Giuseppe de Santis se narodil v přímořském historickém městě Fondi na jihu Itálie a již od dětství jevil zájem o literaturu, jako student začal také publikovat první povídky. Literaturu a filozofii studoval v letech 1935-1940 na univerzitě v Římě, později ale přešel na prestižní filmovou školu Centro sperimentale di cinematografia.Během druhé světové války se Giuseppe de Santis začal uplatňovat jako filmový kritik a ve spojení s dalšími mladými talenty italské kinematografie stál v opozici proti fašistickému režimu, což jej nakonec přivedlo až k členství v Italské komunistické straně. Jako scénárista a asistent režie měl podíl na významném filmu Luigi Viscontiho POSEDLOST (Ossessione, 1943), spoluautorem scénářů byl i k dalším filmům, svůj první vlastní film realizoval ale až několik let po válce.Své první tři filmy zasadil Giuseppe de Santis do oblasti severní Itálie a na příbězích prostých lidí i širších celků obyvatelstva z venkova zobrazil neutěšenou realitu zdevastované země (TRAGICKÝ HON – Caccia tragia, 1947; HOŘKÁ RÝŽE – Riso amaro, 1948; NENÍ MÍRU POD OLIVAMI – Non c?e pac? tra gli ulivi, 1949). Zvláště prostřední jmenovaný film HOŘKÁ RÝŽE ovšem odkryl i de Santisovo někdejší vzhlížení k Hollywoodu a tento počin měl zjevné tendence zaujmout především komerčně, což se podařilo a zúčastnění herci Silvana Mangano a Vittorio Gassman slavili své první hvězdné úspěchy.Pravděpodobně nejvýznamnějším de Santisovým filmem je ŘÍM V 11 HODIN (Roma ore 11, 1952), obžaloba kapitalistického systému prostřednictvím zpracovaného skutečného případu zřícení schodiště v jedné veřejné budově v Římě. Také tady v rolích nezaměstnaných dívek dostala příležitost řada začínajících krásných hereček. Svými dosavadními filmy vzbudil de Santis nelibost vládnoucích garnitur a v následujících letech měl pak problém se získáním producentů pro další natáčení, několikrát proto musel přistoupit ke koprodukcím. Ve spolupráci s Jugoslávií například natočil další příběh z vesnice CESTA DLOUHÁ JEDEN ROK (La strada lunga un anno, 1958), který v následujícím roce bojoval o Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů. Další koprodukcí byl pak válečný film ŠLI NA VÝCHOD (Italiani brava gente, 1964) o italských vojácích na východní frontě natočený v Sovětském svazu. Poté se de Santis prakticky odmlčel a až po delší přestávce natočil svůj poslední film, nijak náročný příběh UZNÁVANÝ ODBORNÍK SE ZAJIŠTĚNOU BUDOUCNOSTÍ (Un apprezzatto professionista di sicuro avvenire, 1971), který se zdaleka nemohl vyrovnat jeho někdejším mistrovským dílům.V oblasti kinematografie se prosadil také Giuseppův mladší bratr Pasquale de Santis (1927-1996), který byl významným kameramanem. Giuseppova dcera Luisa de Santis byl v 60. a 70. letech populární zpěvačkou a herečkou. Giuseppe de Santis obdržel v roce 1995 Řád za zásluhy o Italskou republiku, v témže roce dostal i Zlatého lva za celoživotní dílo na benátském festivalu. Zemřel v Římě 16. května 1997 ve věku 80 let následkem srdeční slabosti.(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)