Dětství v Čechách
Z kroniky Petra Žitavského víme, že Karel se narodil 14. května 1316 mezi čtvrtou a zhruba půl šestou ráno, tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze oba na návštěvě. První zimu prožilo královské miminko ukryto na hradě Křivoklátě. V zemi hrozila občanská válka. Král Jan Lucemburský nechal uvěznit v té době druhého nejmocnějšího muže v zemi, pana Jindřicha z Lipé, protože se se svou milenkou a vdovou po dvou českých králích Eliškou Rejčkou chtěl zmocnit trůnu. Na nátlak tehdy jednoho z nejlepších diplomatů Evropy Petra z Aspeltu byl Jindřich z Lipé propuštěn a spor urovnán. Poté se v doprovodu matky a Viléma Zajíce z Valdeku přestěhoval na hrad Loket. Sotva se naučil chodit, byla matka Eliška Přemyslovna přesunuta do věnného města českých královen Mělníka a Karel byl na Lokti uvězněn, aby pomocí šlechty nebyl dosazen na trůn místo krále Jana. Po smrti Viléma Zajíce z Valdeku byl znovu přemístěn na Křivoklát. S matkou se setkal po třech letech krátce před odjezdem do Francie na jaře 1323.
Na francouzském dvoře
Z rozhodnutí svého otce byl malý Václav roku 1323 odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru. Na francouzském dvoře byl mladý Václav biřmován, jeho kmotrem byl samotný francouzský král a jeho strýc Karel IV. Sličný a sedmiletý Václav přijal podle obyčeje jméno svého kmotra Karel. Karel byl také zasnouben a posléze oženěn s královou sestřenicí Blankou z Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie na francouzskou královnu. Svatební obřad proběhl za slavnostních a mimořádných okolností, francouzští kronikáři dokonce obdivovali nádherné slavnostní roucho malého prince Václava – Karla. Po svatbě však byli dětští manželé opět rozděleni a Karel se ocitl sám mezi cizími lidmi. Mladičký Karel se však rychle ve francouzském prostředí aklimatizoval a užasl nad nádherou a velkolepostí francouzského dvorního života. Francouzský král si svého synovce rychle oblíbil a společně s manželkou Marií o něj vroucně pečoval.
Vychovatelé mladého Karla byli vybíráni především z řad kleriků. Mladý princ se učil číst a psát, latině a francouzštině a byl vzděláván i v základech scholastické teologie. Roku 1325 přesídlil Karel přímo na francouzský královský dvůr do Paříže. Smrt Karla IV. Sličného roku 1328 však znamenala konec blahobytu jeho dvanáctiletého jmenovce. Novým francouzským králem se stal Filip VI. z rodu Valois, nevlastní bratr Karlovy manželky Blanky. Filip byl marnotratný panovník, toužící po rytířském lesku, který měl blízko spíše ke Karlovu otci Janu Lucemburskému. Mladý princ byl Filipovi lhostejný, což se odrazilo především na snížení výdajů pro Karlovy potřeby. Karel se za takových podmínek věnoval plně studiu a studoval i na pařížské univerzitě. Karlovým učitelem a přítelem se v té době stal Pierre de Rosieres, pozdější papež Klement VI. Sedmiletý pobyt na francouzském dvoře Karla velmi ovlivnil. Karel byl totiž po celý svůj život zastáncem myšlenky centralizované monarchie po francouzském vzoru.
Zástupcem krále Jana Lucemburského v Itálii
Roku 1330 byl Karel povolán spolu s manželkou do Lucemburku. Jan Lucemburský zatím vybudoval v severní Itálii vratké panství. Vystupoval zde jako zastánce císařských, stejně jako papežských zájmů. Janovi se podařilo získat v Lombardii tato města: Brescii, Bergamo, Parmu, Cremonu, Pavii, Reggio a Modenu, v Toskánsku pak Luccu. Počátkem roku 1331 povolal král Jan svého syna Karla z Lucemburska do Itálie. Karel cestoval přes Mety, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko až na Veliký pátek 29. března 1331 dorazil do města Pavia. Karel pak působil jako otcův místodržitel v lucemburské italské signorii, kde se důvěrně seznámil s italským prostředím a intrikami. Již třetí den po příjezdu se Karel a jeho doprovod přesvědčili o nebezpečí italského prostředí. Karlově družině bylo podáno k snídani otrávené jídlo, Karel naštěstí nejedl, protože se účastnil mše a přijímání a chtěl tak zůstat lačný. Karel si všiml neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu a dal jej zatknout. Na mučení neznámý muž prozradil, že byl vyslán z příkazu milánského pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově družině do jídla jed.
V italské Parmě se Karel poprvé v životě setkal se svým mladším bratrem Janem Jindřichem. Oba bratři se rychle sblížili a upřímný vztah, který se mezi nimi vytvořil, zůstal zachován po celý život. Jan Lucemburský pak opustil Itálii a zanechal zde Karla v poručnictví Ludvíka Savojského. Roku 1332 se proti Lucemburkům utvořila v Itálii nepřátelská liga, kterou vedli páni z Milána, Verony, Ferrary a Mantovy. V rozhodující okamžik Ludvík Savojský Karla zradil a uprchl. Vojsko protilucemburské ligy zatím oblehlo Modenu a vyplenilo její okolí. Nakonec se obléhatelé stáhli 27. října 1332 pod hrad San Felice. Karel zatím získal s pomocí svých oddaných přátel z okolních měst značnou vojenskou sílu v počtu asi 200 rytířů a 6 000 pěšáků. 25. listopadu 1332 na den svaté Kateřiny pak došlo k rozhodující bitvě, ve které Karel, ač sám zraněn, dosáhl vítězství a spolu s mnoha dalšími bojovníky byl pasován na rytíře.
Přes toto vítězství se lucemburské panství v Itálii značně zmenšilo. Karel se pak na začátku roku 1333 vypravil do Luccy, aby zde upevnil svou vládu. Na obranu města založil Karel v nedalekém okolí pevnost a městečko Montecarlo. V únoru roku 1333 pak přitáhl do Cremony Jan Lucemburský s posilami, kde se také setkal se svým synem. Ani příjezd krále Jana však lucemburské panství v Itálii nezachránil.
Návrat do Čech
Koncem srpna 1333 vyslal Jan Lucemburský Karla do Merana, kde měl jednat s Jindřichem Korutanským o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten byl totiž oženěn s dcerou Jindřicha Korutanského s Markétou zvanou Maultasch. Jan Jindřich měl dostat věno ve výši 40 tisíc hřiven stříbra. Jan Lucemburský měl Jindřichovi Korutanskému věno splatit, ani jednu z pěti splátek však nebyl schopen dodržet. Karel tedy jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce a jednalo se především o nových podmínkách splácení věna. V Meranu se také Karel setkal s předními českými pány, byli jimi: Jan Volek, Petr z Rožmberka, Těma z Koldic, Vilém z Landštejna a Jindřich II. z Lipé. Tito šlechtici považovali stav Českého království za neutěšený a nebyli spokojeni z dlouhodobou nepřítomností krále Jana, proto žádali Karla, aby neodkladně odcestoval do Čech. Karel se nechal přesvědčit pádnými argumenty českých pánů a cestu z Merana nastoupil namísto původního návratu do Luccy rovnou do Čech. Hranice českého království překročil Karel v říjnu 1333. Jeho první zastávkou byl Zbraslavský klášter, kde již plné tři roky odpočívala jeho matka Eliška. Karel svůj návrat do vlasti pak zaznamenal takto:
„ …A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech... Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemu královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan. “ — Karel IV.
Moravský markrabě
Karel nepřijel do Čech vybaven z počátku žádnou mocí a byl tak nejdříve závislý na svých společnících z řad šlechty. Jelikož byl Pražský hrad naprosto zdevastován, musel Karel nejdříve sídlit v měšťanských domech na Starém městě. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Jan Lucemburský se o synově cestě do Prahy brzy dozvěděl a udělil mu titul markraběte moravského, tak vlastně začalo v českém státě lucemburské dvojvládí otce a syna. Mladý markrabě se brzy chopil iniciativy, sídlil sice v Praze, ale již v prosinci 1333 podnikl cestu do Budyšína a Žitavy, aby se seznámil se svou zemí. Počátkem roku 1334 poskytlo Staré Město pražské Karlovi dva tisíce kop pražských grošů na částečné splácení královských dluhů. Šlechtická obec povolila Karlovi obecnou berni.
Karel tak byl brzy schopen ze zástavy vykoupit alespoň některé královské hrady, mezi které náležel například Křivoklát, Týřov, Veveří a další. Karel také uděloval rozsáhlá privilegia a soudní imunity klášterům jak na Moravě, tak i v Čechách. Pod svůj přímý vliv se markrabě snažil získat i důležitá města Kouřim, Jihlavu, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Písek aj. Velkou pozornost Karel věnoval také rekonstrukci královského paláce na Pražském hradě, ten měl být nyní pojat ve francouzském stylu, po vzoru sídla francouzského krále. Na výstavbu paláce Karel pospíchal, protože zde chtěl uvítat svou manželku Blanku. Karel však na dostavění paláce nečekal a manželku pozval do Prahy, jakmile pro ni utvořil alespoň nejnutnější podmínky. Blanka přijela v početném doprovodu francouzských dvořanů do Prahy 12. června 1334. Její doprovod způsobil u českých obyvatel rozpačité dojmy, obyvatelé byli uchváceni především oslnivou nádhernou francouzských oděvů, které ještě nikdy nespatřili, na druhou stranu nesrozumitelná mluva vzbudila v českém panstvu pocity nepříjemného cizáctví. Karel si nechtěl šlechtu poštvat proti sobě, tak jako kdysi jeho otec, a proto francouzské dvořany brzy odeslal na zpáteční cestu. Brzy bylo manželství Karla a Blanky obdařeno první radostí, dne 24. května 1335 se narodila první dcera Markéta, která byla pojmenována po matce. Jako markrabě moravský vystrojil Karel své sestře Anně svatbu s Otou Habsburským, která se konala v únoru 1335 ve Znojmě.
Boj o Tyroly
Začátkem dubna 1335 zemřel na svém hradě Tirolu vévoda Jindřich Korutanský. Po jeho smrti se měli stát jeho dědici jeho dcera Markéta a zeť Jan Jindřich, bratr Karlův. Císař Ludvík IV. Bavor se však spikl s Habsburky a společně rozpoutali proti Lucemburkům zápas o tyrolské dědictví. Již v květnu 1335 udělil císař Habsburkům část Tyrol a Kraňska a sám se spokojil se severními Tyroly. Král Jan byl tehdy upoután na lůžku v Paříži po nešťastném zranění na turnaji a Karel tak musel jednat samostatně. Karel a jeho švagr Jindřich II. Dolnobavorský se proto vypravili do Lince, aby podali přímý protest u císaře. Karel a jeho švagr se prý zle obořili na císaře a vykřikovali, že se dopustil zlého skutku. Ludvík však Karla hrubě odmítl a striktně zamítl nároky Markéty Tyrolské. Lucemburkové byli v dané chvíli bezmocní a krom toho se začala proti nim formovat nová nepřátelská koalice. Císař začal totiž vyjednávat o ruku dcery polského krále Kazimíra III. pro svého syna Ludvíka Římana.
Ukázalo se však schůdnější řešení, které mohlo lucemburské pozice zachránit. Jan Lucemburský přijel za synem a společně, pod záštitou uherského krále Karla Roberta, jednali v uherském Trenčíně s vyslanci polského krále. Nakonec se Jan Lucemburský vzdal titulu polského krále, výměnou se polský král zřekl nároků na Slezsko, které už fakticky náleželo k českému království a měl Janovi vyplatit 20 tisíc kop pražských grošů. Protilucemburská koalice tak byla de facto u konce, avšak brzy se objevily rozpory mezi Janem a Karlem.
Spory s otcem
Stále samostatnější vystupování mladého markraběte Karla se brzy stalo trnem v oko jeho otci Janovi i šlechtické obci. Šlechta se začala obávat obnovy panovnické moci, o kterou se Karel snažil, a proto sáhla k osvědčenému prostředku, zasetí nedůvěry mezi otce a syna. Krále snad popuzovalo, že nemohl libovolně kořistit na majetku měst a klášterů, jak bylo doposud jeho zvykem. Karla zase popuzovala nedůsledná politika otce vůči císaři a jeho nehospodárnost a rostoucí zadlužení. Východiskem z napjatých vztahů s otcem se nakonec stala naléhavá prosba Karlova bratra Jana Jindřicha. V únoru roku 1336 se tak Karel chopil poručnické vlády v Tyrolsku. Zajímavostí bylo, že Karel zvolil jen malý ozbrojený doprovod, naopak složení jeho zbylého doprovodu ukazovalo, že daleko více než na vojenskou činnost byl připraven na činnost politickoadministrativní.
Později se Karel spolu s otcem vydali na křížovou výpravu do Litvy. Spory mezi Lucemburky však nadále vzrůstaly a Karel se nakonec opět vrátil do Tyrolska. V Praze byla mezitím korunována Beatrix Bourbonská, nová manželka krále Jana, která mu porodila syna Václava. Korunovace Beatrix, která v Čechách nezískala přílišnou oblibu, se však setkala u Pražanů s okázalým nezájmem a královna nakonec Čechy opustila, zanechajíc novorozeně kojné. Král Jan se cítil uražen a o to víc, když Pražané vzdávali poctu Karlově manželce Blance z Valois. Na nátlak Jana musela nakonec Blanka roku 1337 opustit Prahu a přesídlil do Brna a král navíc zakázal, aby byly za Karlem zasílány důchody z Moravského markrabství. Opakovala se tak podobná situace jako kdysi při roztržce krále Jana s Karlovou matkou Eliškou Přemyslovnou. Karlův útěk před otcovou nevolí byl značně riskantní, do Tyrol musel cestovat přes Uhersko a Chorvatsko, dále se pak plavit přes Jaderské moře. Na dobrodružné cestě dokonce plachetnice, na které Karel cestoval, padla do rukou pirátů, tomu se však podařilo lstí uniknout. Počátkem června 1337 dorazil Karel do Tyrolska a odtud se pak zapletl do války v Lombardii na straně Benátek proti veronskému a padovskému vládci Mastinovi della Scala. Do vlasti se Karel vrátil na podzim roku 1337, v době kdy byl král Jan nepřítomný. Nebezpečí hrozící od císaře Ludvíka Bavora nakonec Jana a Karla smířilo a oba Lucemburkové od roku 1339 postupovali ve svorné spolupráci.
Dvě královské koruny
Na 11. června 1341 svolal Jan Lucemburský slavnostní zasedání českého zemského sněmu. Král Jan zde oznámil šlechtě, duchovenstvu i zástupcům královských měst své rozhodnutí, aby po jeho smrti nastoupil na český trůn Karel. Sněm slavnostně přijal markraběte Karla jako budoucího českého krále, markrabě chtěl také prosadit svou královskou korunovaci ještě za otcova života, to se však pro různé překážky nezdařilo. Mezitím byly lucemburské pozice v Tyrolsku zlomeny, Jan Jindřich byl odsud svou manželkou vyhnán a země se pak zmocnil císař Ludvík. To výrazně podkopalo lucemburskou moc a zároveň ještě více přispělo k nepřátelství mezi Lucemburky a císařem.
Pocit vítězství nad Lucemburky si však císař dlouho neužíval, na místo mírného papeže Benedikta XII. nastoupil Pierre de Rosieres jako papež Klement VI. Volba nového papeže znamenala pro Lucemburky naději na záchranu před rozpínajícím se císařem. Jan Lucemburský byl pak jedním z prvních, kteří pospíchali novému papeži poblahopřát. Již v červnu 1342 se pak Jan v papežském paláci zřekl své přísahy věrnosti císaři. Roku 1344 byl pak sám Karel pozván papežem do Avignonu. Zajímavostí je, že papež prý musel Karla a krále Jana opět usmiřovat, protože ti byli opět v ostrém rozporu. Jednání v Avignonu dopadlo pro Lucemburky dobře, Karel dokonce dosáhl toho, aby bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a Čechy se tak vymanily se závislosti na mohučské arcidiecézi. 30. dubna 1344 bylo bulou Romanus Pontifex Klementa VI. pražské biskupství slavnostně povýšeno na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Papež a Lucemburkové také na svém jednání uzavřeli spojenectví proti císaři Ludvíkovi a dohodli se na Karlově kandidatuře ve volbě o nového římského krále.
Oba Lucemburkové se společně vrátili snad začátkem listopadu 1344 a společně dne 21. listopadu 1344 položili základní kámen ke stavbě Svatovítské katedrály.
Později se rozpoutal skutečný zápas Lucemburků o získání římské královské koruny. Klíčovou roli v získání římské koruny pro Karla sehrál jeho prastrýc Balduin Lucemburský. Karel musel pro získání koruny složit závažné, byť formální, sliby papeži a stejně tak musel vydat záruky a privilegia pro svého prastrýce Balduina. Jakmile Karel složil papeži sliby, obrátil se ten na říšské kurfiřty a vyzval je k volbě nového římského krále. Volba se uskutečnila památného dne, v úterý 11. července 1346 poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna. Karel byl zvolen novým římským králem hlasy pěti kurfiřtů. Své hlasy mu dali trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, mohučský arcibiskup Gerlach, kolínský arcibiskup Walram, český král Jan a saský vévoda Rudolf.
K rozhodujícímu střetnutí mezi novým římským králem a císařem však zatím nedošlo. Francie totiž byla napadena anglickým králem Eduardem III. Francouzský král Filip VI. proto požádal své spojence a přátele o pomoc, Jan a Karel tradičně sepjatí s francouzským dvorem okamžitě svého spojence vyslyšeli a s vojenským oddílem se mu vydali na pomoc. V sobotu, 26. srpna 1346, došlo k rozhodující bitvě u Kresčaku, kde bylo špatně vedené francouzské vojsko drtivě poraženo a svou smrt zde nalezl i Jan Lucemburský. Karel se tak stal dvojnásobným králem českým a římskoněmeckým. Jeho první vladařskou starostí se tak stal pohřeb otce, který se konal v souladu s poslední vůlí Jana Lucemburského v Lucemburku.
Nesnadné počátky vlády
Počátky vlády dvojnásobného krále byly nesnadné, Karel musel dosáhnout uznání především proti žijícímu císaři Ludvíkovi Bavorovi. Karel měl sice podporu hlavních říšských kurfiřtů, avšak bohatá říšská města zachovávala přízeň císaři. Karel se nechal na římskoněmeckého krále korunovat 26. listopadu 1346 v Bonnu, korunoval jej kolínský arcibiskup Walram. Korunovace v tradičních Cáchách nebyla možná, protože představitelé města zachovávali věrnost císaři. Karel pak jmenoval svého prastrýce Balduina říšským vikářem a svěřil mu také správu Lucemburska. Zpáteční cesta do Čech byla pro krále značně riskantní, protože musel cestovat přes nepřátelské území a hrozilo jeho zajetí císařem, proto Karel podstoupil cestu v převleku za panoše. Do Čech se Karel vrátil v lednu 1347. Korunovace na českého krále se konala 2. září 1347 a poprvé v dějinách ji provedl český arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel byl také korunován novou královskou korunou, kterou dal pro tuto příležitost vytvořit a kterou věnoval sv. Václavovi, od kterého si ji český král pouze vypůjčoval pro korunovaci a různé slavnostní příležitosti. Na česko-bavorských hranicích zatím docházelo stále častěji k bojovým srážkám, proto se Karel rozhodl císaři postavit vojensky a včele vojska se proti němu vypravil. Již na cestě k hranicím však Karla 14. října 1347 zastihla překvapivá zpráva o náhlém skonu císaře, ten zemřel při lovu na medvědy raněn mrtvicí. Tak se Karel shodou náhod zbavil svého největšího rivala a původně vojenská výprava s nejasným výsledkem se proměnila v triumfální tažení říší, kde Karlovi postupně otevírala své brány významná říšská města jako Řezno, Norimberk, Štrasburk, Basilej, Špýr, Ulm a další. Přicházeli však i představitelé menších měst, kteří vzdávali Karlovi při jeho tažení hold a žádali o potvrzení privilegií. Karel si počínal s prozíravou velkorysostí a všude proto uděloval privilegia, práva a milosti.
Velký rok 1348
ok 1348 byl významný především pro české země. Praha nebyla v době Karlově už jen hlavním městem českého království, ale stala se rovněž metropolí Svaté říše římské. Karel proto věnoval hlavnímu městu, které se mělo stát důstojným a reprezentativním sídlem císaře, velkou péči. Hned po svém návratu z říše, vydal dne 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Založením Nového Města se Praha stala skutečným velkoměstem a jedním z největších měst Evropy. Nové Město bylo obdařeno podobnými privilegii, jako Staré Město pražské. Nedlouho poté položil pak Karel základní stavební kámen hradeb Nového Města. V Praze se tou dobou také konal společný generální sněm říšské a české šlechty. Smyslem prvního generálního sněmu bylo státoprávní zakotvení českého státu v jeho vztahu k říši. Ze sněmu vyšlo jedenáct privilegií, které potvrzovala starší privilegia římských králů a císařů českému království a kladla důraz na mimořádní postavení českých zemí v rámci Svaté říše římské. V dalších dvou listinách, přijatých 7. dubna 1348, se také poprvé vyskytuje pojem země Koruny české a Karel v nich začleňuje z titulu římského krále slezská vévodství, město Vratislav a další državy do trvalého svazku s českými zeměmi. Tyto dvě listiny se staly de facto novými ústavními zákony zemí Koruny české.
Soubor zmíněných privilegií ze 7. dubna pak uzavírá čtrnáctá listina, svým významem pro české země zcela mimořádná, zakládací listina vysokého učení v Praze, proslulé Univerzity Karlovy. Jednalo se o první univerzitu na sever od Alp. Na příkaz Karla byla pak dne 10. června zahájena výstavba hradu Karlštejn, který se měl stát nedobytnou pevností střežící říšské a české korunovační klenoty. Karlův velký rok byl však poznamenán i osobní tragédií, dne 1. srpna totiž skonala jeho milovaná manželka Blanka z Valois, která jej provázela od jeho dětských let.
Boj o uznání v říši
Ani po smrti Ludvíka Bavorského nedosáhl Karel všeobecného uznání v říši, nýbrž musel o své postavení nadále tvrdě bojovat. Wittelsbachové popuzení ztrátou císařského titulu, především pak nejstarší syn Ludvíka Bavora – Ludvík Braniborský, hledali proti Karlovi konkurenta o římskou korunu. Pro úlohu nového římského protikrále byl nakonec získán anglický král Eduard III., nepřítel Francie. Karel však projevil své mistrné nadání v oblasti diplomacie a po poradě s prastrýcem Balduinem začal s Eduardem vyjednávat. Již v dubnu 1348 uzavřeli Karel a Eduard přátelskou smlouvu. Celé jednání obou panovníků bylo završeno v červnu 1348 v Praze. Karel uzavřel s Eduardem spojenectví, nemusel však Eduardovi pomáhat v případném konfliktu s Francií, což mu umožnilo udržet přátelství i s francouzským královským dvorem. Eduard se pak římské koruny zřekl.
Pod záštitou rakouského vévody Albrechta II. se pak v červenci 1348 konala schůzka Karla IV. a Ludvíka Braniborského v Pasově, mělo zde dojít k usmíření. Útočné vystupování Ludvíka a provokace jeho stoupenců, kteří dokonce strhli výsostné znaky římského krále z domu, kde byl Karel ubytován, přesvědčily uraženého krále, aby bouřlivé jednání opustil a vrátil se do Čech. Wittelsbachové pak začátkem roku 1349 prosadili volbu nového římského protikrále, kterým se stal Günther ze Schwarzburgu. Günthera podporoval i rýnský falckrabě Rudolf II. Karlovi se však podařilo nepřátelskou opozici rozbít, smluvil totiž svůj sňatek s Annou Falckou, dcerou falckraběte Rudolfa II a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy) k zemím Koruny české. Svatba se konala v březnu 1349 ve městě Bacharachu.
Korunovace v Cáchách
Protikrál Günther ze Schwarzburgu vážně onemocněl a projevil záměr o smír s Karlem. Jednání započatá 22. května byla uzavřena a zpečetěna smlouvou ze dne 26. května 1349. Günther se vzdal nároku na římský trůn a náhradou dostal do zástavy některá říšská města s důchody ve výši 20 tisíc hřiven stříbra. Günther však svou porážku dlouho nepřežil a již v červnu zemřel. Karel mu vzdal velkorysou úctu, když se osobně zúčastnil jeho pohřbu. 17. června 1349 se pak konalo reprezentativní shromáždění všech kurfiřtů a říšských knížat ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl Karlovi složen velkolepý hold. Konečně se tak stal jediným nepopiratelným vládcem říše.
Po smíření s Wittelsbachy dovršil Karel své vítězství korunovací v Cáchách, tradičním korunovačním městě římských králů, dne 25. července 1349. Karlovy korunovace se účastnilo mnoho předních říšských pánů a šlechticů. Karel se svou korunovací také přihlásil ke státotvorné a sakrální tradici říše Karla Velikého, v jehož stopách se hodlal Karel ubírat. Den po Karlově korunovaci byla korunována také jeho těhotná manželka Anna. Korunovaci provedl Karlův prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin.
Karel IV. a Židé
Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému „tři domy nejlepších Židů… brzy po tom, co budou pobiti“. Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.
16. listopadu 1349 Karel udělil Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5.prosince1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů.
Sňatek s Annou Svídnickou
Královna Anna Falcká porodila 17. ledna 1350 Karlovi vytouženého syna, který byl pojmenován Václav. Karel svého mladičkého syna brzo zasnoubil s Annou Svídnickou, dědičkou Svídnicka a Javořicka, totiž slezského území, které stále zůstávalo samostatné. Malý Václav však 28. prosince 1351 zemřel a o něco později, 2. února 1353, byl následován Annou Falckou. Karel se tak musel opět rozhodnout, kdo se stane jeho novou manželkou. Jeho rozhodnutí Evropu překvapilo, Karel se sám zasnoubil s Annou Svídnickou, původní nevěstou svého syna Václava, díky čemuž poté připojil k zemím Koruny české Horní a Dolní Lužici. Slavná svatba Karla a Anny Svídnické se konala 27. května 1353 v Budíně. Českou královnou byla mladičká Anna korunována o dva měsíce později.
Římská jízda
Snahy Karla IV. o císařskou korunovaci byly dříve zhaceny papežem Klementem VI. Po Klementově smrti roku 1352 zahájil proto Karel jednání s novým papežem Inocencem VI. Na podzim roku 1354 vydal král Karel náhle rozkaz k tažení do Itálie, čímž opět překvapil Evropu. Dne 6. ledna 1355 byl pak Karel v Miláně korunován lombardskou korunou na krále lombardského. Karel pak přebýval v Pise, kde očekával říšské a české vojenské oddíly a královnu s arcibiskupem, ti dorazili v únoru 1355. Před Řím přitáhl král Karel v doprovodu 4 000 rytířů 2. dubna 1355. Karel se pak do Říma vypravil v přestrojení, aby si mohl prohlédnout místní památky. Císařská korunovace se konala 5. dubna 1355. „Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám.“
Po velkolepém příjezdu do města byl uveden do Svatopetrské baziliky a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech byl při slavné mši pomazán a korunován za císaře zároveň se svou manželkou Annou Svídnickou papežským legátem Pierrem de Colombiers. Slavnostní hostina se pak konala v Lateránském paláci. Pro české země to byl zvlášť památný den, poprvé v dějinách se totiž stal český panovník římským císařem. Při zpáteční cestě se císař s císařovnou ubytovali v Pise. Zde však došlo k povstání a palác, ve kterém císařští manželé přenocovali, byl podpálen, takže Karel IV. a jeho manželka si museli zachránit život útěkem v nočních úborech. V následujících dnech Karel odboj potlačil a sedm vůdců povstání dal popravit.
Zlatá bula
S císařskou korunou na hlavě, mohl nyní Karel realizovat své dlouhodobé plány. Ve spolupráci se saským vévodou Rudolfem a za přispění kancléře Jana ze Středy připravoval císař návrh na úpravu svodu právních zásad, podle nichž se měla řídit volba římského krále. Prvních 23 článků nového zákoníku bylo přijato říšským sněmem v Norimberku 10. ledna 1356. Zbývajících sedm článků pak bylo přijato na sněmu v Metách 25. prosince 1356. Nový zákon vešel později ve známost jako Zlatá bula Karla IV. a stal se základním ústavním zákonem říše až do jejího zániku roku 1806. Zlatá bula stanovovala, že volbu římského krále provádí sedm kurfiřtů: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. První místo mezi světskými kurfiřty pak zaujímal český král. Zlatá bula také zdůrazňovala výjimečné postavení českého krále, ten měl mít na říšských sněmech a jiných slavných shromážděních v říši přednost před kterýmkoliv přítomným jiným králem. Zlatá bula pak uzákonila také další výsady pro českého krále a české království: potvrzovala svobodnou volbu českého krále českým sněmem v případě vymření panovnického rodu a dědičnost po přeslici. Císař také nemohl český stát udělovat jako léno a nemohl českého krále ani jmenovat. Ustanovení tak stavěla české království na zvláštní, samostatné a privilegované místo v rámci říše.
Vystoupení proti církvi
V západní Evropě, zejména ve Francii se začala projevovat společenská krize a to především růstem zločinnosti, obecnou nejistotou, úpadkem mravů a pohoršlivým životem církve. Proticírkevní nálady se brzy začaly šířit i do oblastí říše. Závažnosti problému si byl vědom i císař, který vystoupil na říšském sněmu v Mohuči v březnu 1359 s vážnou výzvou na adresu církve. Císař církevní hodnostáře vyzval, aby učinila přítrž úpadkovému životu v řadách duchovenstva, Karel také pohrozil, že potrestá případné provinilce zabavením jejich majetku a příjmů ve prospěch světských knížat. Karel IV. tak jako první vyslovil jeden z požadavků pozdějšího reformního hnutí. Papež se proti císaři ohradil a prosil ho, aby nezasahoval do církevních poměrů. V říši si mezitím někteří světští panovníci vysvětlili císařovu pohrůžku jako pokyn k zabavování církevního majetku, což způsobilo nemalý rozruch. Císař proto musel již v říjnu 1359 vydat rozkaz, aby byl tento postup pánů zastaven.
Druhé tažení do Říma
Jedním z největších cílů Karlovy císařské politiky bylo vymanit papeže z vlivu francouzského krále. Karel se všemi dostupnými prostředky snažil přesídlit papeže z tzv. avignonského zajetí do Říma. Roku 1362 se novým papežem stal Urban V. Císař přijel v květnu 1365 na okázalou návštěvu do Avignonu, podle některých kronikářů v doprovodu tří tisíce osob. Konala se zde slavnostní hostina, které se účastnil císař, papež, kardinálové a vévoda Ludvík z Anjou a týden se rokovalo o důležitých otázkách doby, patřila sem například křížová výprava proti Turkům a tíživá situace Francie a Itálie způsobená řáděním žoldnéřských band. Jednalo se také o císařově plánované korunovaci na arelatského krále, s čímž papež hájící francouzské zájmy nesouhlasil. Císař však svůj záměr uskutečnil a 4. června 1365 se dal v Arles korunovat. Byl tak prvním od časů císaře Fridricha I. Barbarossy.
Poté, co se císař vrátil z Arles do Avignonu, vyjednával dále s Urbanem V. o návratu papeže do Říma. Papež nakonec císařovu výzvu přijal. Říšský sněm ve Frankfurtu, konaný roku 1366, pak rozhodl o císařově další římské jízdě, aby mohl podpořit papeže. Přes odpor francouzského krále Karla V. pak papež Urban V. opustil 30. dubna 1367 Avignon a vypravil se na cestu do Říma. Zatímco papež dorazil do Říma v říjnu 1367, císař Karel IV. vytáhl na cestu až v dubu 1368. Na cestě Itálií se Karel střetl s vojskem milánského pána Bernaba Viscontiho, s nímž pak v srpnu 1368 uzavřel mír.
17. října 1367 se pak císař Karel sešel s papežem ve Viterbu a dva dny na to vjel v doprovodu vojska o počtu 40 000 mužů do Říma. 21. října vtáhl do Říma i papež a císař jej symbolicky uvedl jako pán Říma do svatopetrského chrámu. Krátce poté přijela do Říma nová manželka Karla IV. Alžběta Pomořanská, která byla papežem dne 1. listopadu 1368 korunována na císařovnu. Karlovo přesídlení papeže do Říma byl úspěch, který neměl mít dlouhého trvání. Ani císař, ani papež nebyli schopni v problematickém italském prostředí prosadit svou autoritu a papež již roku 1370 Itálii raději opět opustil a vrátil se do Avignonu.
Braniborská expanze
Po smrti Karlovy manželky Anny Svídnické připadlo českému království nejen Svídnicko a Javorsko, ale také Dolní Lužice, která připadla Karlovým a Anniným společným dětem, tedy především jejich synovi Václavovi IV.. Dle smlouvy s Wittelsbachy mělo Lucemburkům připadnout také Braniborsko, pokud by se braniborský kurfiřt Ota V. Bavorský nedočkal dědiců. Vzrůstající moc Lucemburků byla trnem v oku především Karlovým sousedům polskému Kazimírovi a uherskému Ludvíkovi. Oba tito panovníci uzavřeli proti Karlovi komplot a získali na svou stranu i Otu V. Bavorského, k nim se pak přidali i bavorští vévodové, Otovi bratři. Karel se však nepřátel nezalekl a rozhodl se konflikt řešit vojenskou silou. Šťastná souhra náhod však rozbila nepřátelskou koalici, Karel totiž zasnoubil a posléze oženil svého syna Václava s Johanou Bavorskou, dcerou bavorského vévody Albrechta I. Roku 1370 pak zemřel polský Kazimír III., jeden z největších Karlových rivalů. Po zrušení dědické smlouvy braniborským markrabětem Ottou, počátkem července roku 1371 vyhlásil Karel IV. markraběti nepřátelství a vtrhl do Branibor, Braniborské markrabství se poté po dvouletém konfliktu roku 1373 stalo součástí zemí Koruny české. Po prvních bojích se císař po uzavřeném příměří vrátil do Prahy a podařilo se mu zvrátit i nepřátelství uherského krále. To se mu podařilo roku 1372, kdy byly dohodnuty zásnuby Karla druhorozeného syna Zikmunda s Ludvíkovou dcerou Marií. Roku 1373 začaly další boje o Braniborsko. Odpor proti Karlovu mocnému vojsku se posléze zhroutil a Ota V. před císařem kapituloval. Vítězný císař požadoval úplné podstoupení celého Braniborska a to dědičně. V srpnu 1373 pak byly dohodnuty hlavní podmínky, Wittelsbachové odevzdali Braniborsko císaři a náhradou dostali hotově 200 tisíc zlatých na místě. Ota dostal také náhradou některé statky a hrady v Nových Čechách. Celková náhrada za Braniborsko přišla pak Karla IV. na půl milionu zlatých, ať už v hotovosti nebo v nemovitostech.
Prosazení Václava IV. na římsko-německý trůn
Po připojení Braniborska se císař začal zabývat intenzivní myšlenkou prosazení svého nejstaršího syna a dědice, milovaného Václava IV. na římský (dnešní terminologie římsko-německý) trůn. Nebyl to rozhodně jednoduchý cíl, Karel musel kurfiřty uplácet penězi a mnoha privilegii a výhodami. Sám Václav musel vedle Karla slibovat říšským knížatům, že pokud bude zvolen, potvrdí jim všechna císařská a královská privilegia. Císař Karel volbou syna také porušil svůj vlastní zákon, Zlatou bulu. V úterý dne 10. června 1376 nastala pro Karla IV. toužebně očekávaná chvíle, kdy byl jeho syn a korunovaný český král Václav IV. jednomyslně zvolen římským králem hlasy samotného Karla IV., mohučského arcibiskupa Ludvíka, trevírského arcibiskupa Kuna, kolínského arcibiskupa Fridricha, rýnského falckraběte Ruprechta Staršího, braniborského markraběte Zikmunda Lucemburského a saského vévody Václava. Již 6. července 1376 se v katedrále v Cáchách konala slavná korunovace Václava IV. na římského krále, při níž byli po boku korunovaného krále císař s císařovnou v plném lesku svého majestátu. Karel také dokonce vojensky donutil města ve Švábsku, aby vzdala jeho synovi hold, když se zmocnil města Ulm a nechal vyplenit jeho okolí.
Cesta do Francie
Roku 1376 přesídlil Karel IV. papeže Řehoř XI. přes značný odpor francouzského krále do Říma. Císař si uvědomil, že by papežův konflikt s odbojnými profrancouzskými kardinály mohl přerůst v otevřený rozkol, schizma. Dále Karla trápilo případné následnictví po uherském a nyní také polském králi Ludvíkovi I. Velikém. Ludvík totiž zasnoubil svou dceru Kateřinu s francouzským princem Ludvíkem Orleánským. Francouzský dvůr od zásnub očekával, že se Ludvík ujme vlády v Uhrách, ale také Neapolsku a Provenci. Karel IV. se rozhodl tyto negativní faktory řešit a přes pokročilý věk a onemocnění dnou se vydal spolu se svým synem a nástupcem Václavem na cestu do Francie.
Do Francie Karel cestoval přes Cáchy, kde si odpočinul před další cestou. 20. prosince 1377 pak Karel poblíž města Cambrai překročil francouzské hranice. 22. prosince 1377 vjel Karel se skvělým a reprezentativním průvodem po boku svého syna do Cambrai. Francouzský král Karel V. poslal svému strýci a vznešenému hostu naproti výkvět francouzského panstva a rytířstva. Císař velmi trápila dna a jízda na koni mu způsobovala bolesti, proto mu Karel V. poslal jeden ze svých osobních vozů, tažený bílými koňmi, a také nosítka. A tak Karel IV. dorazil do Saint-Denis, dnes součást Paříže, tenkrát ještě daleko za městem. Zastavil se v kostele, kde byli pohřbeni všichni, které si pamatoval z dětství: Karel IV. Sličný, jeho manželka Marie Lucemburská, která byla Karlovou tetou, a Jana z Évreux. Do Paříže vstoupil celý průvod za mimořádných bezpečnostních opatření. Císař byl velmi unavený, a tak se slavnostní večeře účastnil až třetí den. Přitom zhlédl na tu dobu velkolepé divadelní představení, které mělo scénickou podobu události z konce 11. století, kdy Godefroy z Bouillonu dobyl Jeruzalém. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že by polská koruna měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn). Poté odpluli lodí do Saint-Pole do paláce královen, kde se slavnosti účastnilo mnoho pánů, rytířů a urozených lidí. Císař si přál vidět vévodkyni z Bourbonu, Izabelu z Valois, švagrovou po jeho zemřelé první ženě Blance z Valois, která byla jedinou žijící osobou, se kterou se setkal v dětství. Od té doby uplynula dlouhá doba a císař ji téměř nepoznal. A pak už následovala cesta domů přes Lucemburk a Norimberk. V dubnu 1378 byl zpět v Praze.
Poslední rok a smrt
Po návratu z Francie došlo k tomu, čeho se Karel obával – papežskému schizmatu, vládli dva papežové, kteří se navzájem nazývali kacíři. Karel již neměl čas schizma zvrátit a to se později mělo negativně projevit především za vlády jeho syna Václava. Poslední Karlovo nařízení z 2. listopadu 1378 se týkalo české mince; i za jeho panování byla měna inflací velmi znehodnocena a Karel udělal opatření k její ochraně. Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu (nejspíše z koně či ze schodů). Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v pondělí 29. listopadu 1378 skonal na Pražském hradě tři hodiny po západu slunce. Příčinou byl zápal plic. Císařova mrtvého těla se ujali balzamovači. Poté byl v síni královského paláce na Pražském hradě vystaven jedenáct dní na katafalku. Další dny byl přemísťován po různých místech Prahy, aby jeho památku mohlo uctít co největší množství lidí. Pokaždé byl vypravován velkolepý průvod. Máry neslo celkem 30 osob. Přihlížející kronikář odhadl průvod na 7000 lidí a průvod dosahoval délky ze Starého Města pražského až na Vyšehrad.
V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumali koncem 20. století Emanuel Vlček a Jiří Ramba.
(zdroj: Wikipedia)
