Francis Perrin je významnou osobností francouzského divadla, na svém kontě má ale také bohatou filmografii a u nás jsme se s ním mohli seznámit před mnoha lety v několika úspěšných komediích. Narodil se ve Versailles a pochází z filmařské rodiny, oba jeho rodiče se v technických profesích podíleli na filmech významného režiséra Sachi Guitryho (otec byl zvukařem, matka pracovala jako skriptka). Fra
Francis Perrin je významnou osobností francouzského divadla, na svém kontě má ale také bohatou filmografii a u nás jsme se s ním mohli seznámit před mnoha lety v několika úspěšných komediích. Narodil se ve Versailles a pochází z filmařské rodiny, oba jeho rodiče se v technických profesích podíleli na filmech významného režiséra Sachi Guitryho (otec byl zvukařem, matka pracovala jako skriptka). Francis již jako dítě projevoval sklony k umění a ve dvanácti letech napsal první divadelní hru, v osmnácti poprvé režíroval v Théâtre Antoine.Herectví začal studovat na pařížské konzervatoři v roce 1969 pod vedením významného herce Louise Seignera, příležitostně se začal objevovat i v televizi. Konzervatoř dokončil v roce 1972 s první cenou v oboru komedie a okamžitě byl angažován do nejslavnějšího divadla Comédie Française, kde se uplatnil především v Moli?rových hrách, jednu z nich i režíroval (Létající doktor, 1973). Před filmovou kamerou debutoval rolí nového domovníka, který v závěru filmu nahradí toho starého, v Giraultově komedii DOMOVNÍK (Le concierge, 1973). Větší příležitost dostal v následujícím roce v komedii FACKA (La gifle, 1974), v níž vytvořil partnerskou dvojici s Isabelle Adjani. Mezitím opustil Comédie Française a jako režisér i herec pokračoval na různých pařížských scénách.Co se týče filmu, u nás jsme Francise Perrina mohli opět vidět ve středně velké roli synovce Octava v komedii VRÁTNÝ OD MAXIMA (Le chasseur de chez Maxim's, 1976). Menší úlohy mu poskytli významní režiséři jako Claude Chabrol nebo Claude Lelouch, za zmínku stojí opětovná spolupráce s Jeanem Giraultem a hlavní role zaměstnance muzea Jacquese ve válečné komedii STEPUJÍCÍ STONOŽKA (Le mille-pattes fait des claquettes, 1977), která je sice známá i u nás, ve Francii ve své době ale byla spíše propadákem (v návštěvnosti pařížských kin jí za rok 1977 připadlo až 89. místo). Mnohem více jej proslavila jedna z hlavních postav potřeštěného archeologa Pocheta v nestárnoucí komedii UKRADLI TORZO JUPITERA (On a volé la cuisse de Jupiter, 1980) po boku Annie Girardot a Philippe Noireta.Ve srovnání s jinými herci se Francis Perrin vyskytoval ve filmu spíše sporadicky, v jeho aktvitivách mělo zatím dominantní postavení divadlo, v Théâtre du Gymnase například režíroval hru Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena, častěji ale stál na jevišti jako herec. Poměrně úspěšně se později pokusil i o filmovou režii a debutoval komedií HLAVA NA POHLAVKY (Tete a claques, 1982), kde si po boku Fanny Cottençon přidělil i hlavní roli. Během krátké doby pak režíroval filmy ještě třikrát, zatím naposledy to byl do značné míry autobiografický příběh z jeho vlastních začátků DEBUTANT (Le débutant, 1986). Z jeho další herecké filmografie připomeňme Lautnerův thriller VÍRA V NÁSILÍ (Présumé dangereux, 1990), příležitostně se objevoval v menších rolích i později, u nás jsme jej zatím naposledy mohli vidět v televizním filmu PRÁZDNINOVÝ TÁBOR (Merci papa, merci maman, 2010).V letech 1992-2001 byl Francis Perrin ředitelem divadla Théâtre Montansier v rodných Versailles, jako režisér ale znovu hostoval v různých pařížských divadlech, od roku 2001 je spoluředitelem divadelního festivalu v Anjou. Ve Versailles i na festivalu v Anjou často hrál, zatím naposledy to byl Moli?rův Don Juan v roce 2011. V Moli?rově repertoáru našel i svou životní roli ve hře Scapinova šibalství, v níž absolvoval 330 repríz. Osvědčené divadelní hry režíroval i pro televizní stanici France 2.Francis Perrin je ženatý a má syna Louise, který trpí autismem, což Perrina přivedlo k bohatým aktivitám v charitě ve prospěch podobně postižených dětí. Zásluhy v oblasti kultury i mimo ni mu vynesly již několik vysokých státních vyznamenání. V roce 1990 obdržel Řád umění a literatury udělovaný ministerstvem kultury, v roce 2002 dostal Řád za zásluhy. Mezitím se mu dostalo i nejvyššího francouzského vyznamenání, Řádu Čestné legie (1994).(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)