Andy Warhol / Andrew Warhol (1928 – 1987). Právem řazen mezi nejvlivnější umělce konce 20. století. Zakladatel tzv. pop artu. Narodil se v USA slovenským emigrantů. Jméno si změnil poté, co jej v jednom časopise zkomolili. Jako jeden z prvních začal používat fotografie jako podklad pro své malby a kresby. To mu umožnilo některé motivy na obrazech opakovat. Nikdy nedovolil, aby se v jeho dílech projevila jeho osobnost – byl chladný a rezervovaný a jeho díla neobsahují prvky přímé komunikace.
Warhol máloco dělal osobně, raději vydával pokyny a vyhýbal se odpovědnosti. Typická pro něj byla nekonečná tolerance k lidskému konání. Marilyn. Série obrazů vytvořených z fotografie. Fotografie koloroval mnoha různými způsoby, výrazných efektů docílil barevným posunutím některých ploch ve vrstvách (např. rtů či očních stínů). Byl tak schopen měnit celkový výraz tváře Marilyn. Mimochodem: byl za to kritizován feministkami a jedna na něj dokonce vystřelila z pistole. Úspěšná byla i jeho reklamní série plakátů na Campbellovu polévku. Převládající barvy tohoto obrazu jsou do červena a jeho formát je na výšku.
Marcel Duchamp, Kazimir Malevič a Andrew Warhola. Tato trojice se dá považovat za základní vůdčí osobnosti umění dvacátého století. Andy Warhol, kmotr amerického PopArtu se narodil 6. června 1928, je však třeba zmínit, že se o jeho datu narození vedou spory. Rodiče pocházeli ze Slovenské (tehdy Rakousko-Uherské) vesničky Miková odkud emigrovali do Ameriky (nejspíše v roce 1909) kde žili v hlavním městě Pensylvánie v Pittsburghu. Andy se však narodil ve Forest City ve východní části Pensylvánie. Otec Andrej Warhola pracoval v uhelných dolech v Západní Virginii s rodinou moc nepobýval, matka přebývala doma se svými syny Andym, Johnem a Paulem.
"Cokoliv ilustroval, ať už to byl šampon, šperk, rtěnka nebo parfém, bylo prostoupeno dekorativní originalitou, která na jeho práci upoutávala pozornost" - Calvin Tomkins.
Po studiu na Carnegie Institute of Technology (obor design) se v roce 1949 odstěhoval do New Yorku (v těchto letech začal používat zkráceninu svého jména pod kterou se tak proslavil - Andy Warhol) kde se věnoval reklamní grafice. V padesátých letech však bylo komerční umění pokládáno za cosi nepatřičného, proto když Andyho ateliér navštěvovali umělečtí sběratelé, Andy před nimi své grafické práce schovával. Přesto, že se pokoušel o přeorientování z grafika na umělce, stále tíhl ke grafice neboť upřednostňoval viditelné a hmatatelné jevy oproti tehdy velice rozšířenému (v uměleckém světě) abstraktnímu expresionismu. Do podvědomí veřejnosti se tedy dostal hlavně díky návrhům reklam v luxusních a módních časopisech (např. Vogue).
Jeden z rozhodujících kroků na cestě k umění udělal Warhol v době kdy začal užívat techniku „blotted line". Technika spočívá v Obtisknutí linií nakreslených tuší a její následné reprodukování. Tehdy ještě tvořil v Lexington avenue 242, již tam si zval pomocníky a tak si vyzkoušel to co pak později ve velkém stylu zrealizoval ve své „factory". Rok 1956 se dá považovat za zlomový neboť Andy navštívil Evropu kde ho učarovala zvláště Italská Florencie. Cesty po Evropě ho utvrdily v jeho dalším směřování k dráze umělce. V tomto roce obdržel také cenu „Thirty Fifth Annual Art Directors´ Club Award" za svou reklamu obuvi pro modní obchod firmy Miller. Díky tomuto úspěchu bylo mnoho jeho prací otisknuto v časopisech.
"Jeho proměna na člověka popu byla promyšlená a zřejmě i uvážená... měnil se z člověka společensky uhlazeného, v jakéhosi žvýkajícího a zdánlivě naivního teeny-poppera".
Na začátku šedesátých let změnil náhle a zásadně své tématické spektrum. Najednou tu byly kresby a obrazy s dolarovými bankovkami, filmovými hvězdami, polévkovými plechovkami, láhvemi na coca-colu a kečup, či comicsy se Supermanem. Změnil také své vystupování (v závislosti na rozvíjejícím se Pop Artu který nabíral na síle zvláště prostřednictvím Britského tvůrce Richarda Hamiltona). Od počátku šedesátých let Warhol už dále neobohacoval reklamní grafiku formami a prvky velkého umění, ale velké umění obohacoval křiklavými znaky masové reklamy. Od roku 1962 začíná užívat techniku sítotisku. Prvním dílem stvořeným sítotiskem je zřejmě reprodukce fotografie „129 DIE" popisující zřícení dopravního letadla 4. června 1962.
"Moje první filmy, v nichž bylo použito stacionárních objektů, měly mimo jiné pomoci divákům, aby se navzájem blíže seznámili. Když je člověk v kině ocitá se obvykle ve světě fantazie. Vidí-li však něco, co pociťuje jako rušivé, pak se jeho pozornost obrací ve větší míře k lidem, kteří sedí vedle něj..."
V roce 1963 si Warhol zakoupil magnetofon a filmovou kameru. V té době již vlastnil byt který byl později provokativně přejmenován na továrnu. Pobýval zde s několika „spolupracovníky". Jednalo se o shromáždění mladých lidí z mnoha společenských vrstev které spojoval odpor ke konvencím a k establishmentu. Homosexuálové, lesbičky, umělci, filmaři, studenti, herci, básníci... zkrátka skupina která se skládala z tvůrčích osobností ale i ztřeštěnců, zvědavců či pouze experimentátorů tvořila živnou půdu pro kreativní činnost všech zúčastněných pod vedením Warhola. Filmařské začátky byly nejdříve zaměřeny na zachycení nejjednodušších dějů a skutečností. Šestihodinový debut „SLEEP" (Spánek - 1963), kdy povětšinou statická kamera zabírá spícího člověka, je toho živým důkazem. Film ve skutečnosti zaznamenává pouze dobu 20 minut, neboť první sekvence se neustále opakuje stejně jako motivy u jeho sítotiskových obrazů. Film „EMPIRE" (1964) jehož kameramanem byl JohnaJohnas Mekas, trvá osm hodin, natočen byl ze 44. poschodí Time-Life-Building ze kterého byl snímán slavný mrakodrap Empire State Building.
"...Při sledování mých filmů se dalo dělat víc věcí než při sledování jiných filmů: Mohlo se jíst a pít, kouřit, kašlat, dívat se jinam a pak zase na film a člověk přitom zjistil, že mu nic neuteklo."
Warhol svými snímky postavil konvenci dějového filmu v hollywoodském stylu na hlavu. Dlouhé, neúnosné sekvence bez střihu, statické záběry na kterých se téměř nic neděje, práce s kamerou Auricon kterou lze snímat jak obraz tak zvuk dohromady, zkrátka nebylo filmové pravidlo které by Andy neporušil. Předchozí slova potvrzuje snímek „VINYL" (1965) který byl jakýmsi nerežírovaným experimentem. Prvním komerčním úspěchem byl snímek „THE CHELSEA GIRLS" (Děvčata z Chelsea - 1966) který se převážně odehrával v hotelu Chelsea, v němž bydlí zejména umělci, literáti a hudebníci. Ve filmu se objevila hvězda Andyho filmů Edie Sedgwick, či německá zpěvačka Nico. Krátce na to začal Warhol filmování přenechávat svému asistentovi Paulu Morrisseyovi, filmy se tedy stávaly profesionálnějšími avšak také konvenčnějšími a pozvolna se přizpůsobovaly estetickým vzorům narativního filmu. Mezi další komerčně úspěšné snímky lze řadit filmy „FLASH" (Záblesk - 1968) a „TRASH" (Smetí - 1969, režie - Paul Morrissey).
"Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět".
V roce 1965 Warhol začíná spolupracovat s kapelou Velvet Underground, které produkuje nahrávání jejich debutové desky „Velvet Underground & Nico" (1967). Kapele vytváří i slavný cover s banánem na přední straně s nápisem „Peel slowly and the see". Také k nim přiřazuje zpěvačku Nico která s VU vystupuje i na slavných „Exploding Plastic Inevitable" (1966 - 1967) jakémsi turné kapely kdy Warhol pouští přes skupinu filmovou a světelnou projekci. Od roku 1968 s VU spolupracuje jen úzce (většinou pouze návrhy coverů).
"Každý si jednou užije svých 15 minut slávy".
3. července 1968 střílí po Warholovi z pistole Valerie Solanisová, jediná členka S.C.U.M. (Společnost na likvidaci mužů). Po těžké operaci strávil dva měsíce v nemocnici. Zasáhly ho dvě kulky které pronikly do plic, břicha, jater, sleziny a jícnu. "V roce 1968 jsem byl postřelen, to byla záležitost roku 1968. Mě se ale vnucovala myšlenka: Bude si v sedmdesátých letech někdo přát tyto výstřely zopakovat?"
"Mé malby se nikdy nevyvedou tak, jak jsem čekal, ale nikdy tím nejsem překvapen".
V roce 1969 začíná vycházet časopis „Inter/View" na kterém se z velké části podílí právě Warhol. V sedmdesátých letech se Andy vrací k malování, známé jsou portréty Mao Ce-tunga (1972 - 1973) či Micka Jaggera (technika serigrafie - 1975). Osmdesátá léta Warhol pracoval na výrobě videoklipů na svém soukromém kabelovém programu „Andy Warhol TV". Soustředí se i na reprodukci slavných obrazů jakými jsou například Venuše (Sandra Botticelli) či Poslední večeře (Leonardo da Vinci). V letech 1984 - 1986 spolupracuje s nadějným malířem Jeanem-Michelem Basquiatem. V tuto dobu vytváří své autoportréty či portréty Lenina. 22. února 1987 Andy Warhol umírá na následky operace žlučníku.
"Poznal jsem, že všechno, co dělám, souvisí se smrtí".
Přesto, že Warhol na veřejnosti působil spíše jako pozorovatel patřil k hlavním revolucionářům druhé poloviny dvacátého století. Jeho filmy, podle mnoha teoretiků, určily zásadní tvář dnešních amerických undergroundových snímků.
(zdroj - csfd.cz, autor - Svejky)
