Alena Vránová získávala své první umělecké zkušenosti v poměrně útlém věku. Už jako malá účinkovala v Dismanově dětském rozhlasovém souboru a v dětských rolích vystupovala na některých pražských jevištích. Původně se chtěla stát učitelkou, ale nakonec se rozhodla pro studia na DAMU. Po jejich absolvování působila do roku 1956 nejprve v Oblastním divadle v Benešově a posléze se stala členkou divadla ABC, kde spolupracovala mj. s Janem Werichem či později s Otou Ornestem. V padesátých letech platila za jednu z největších ženských hvězd československé kinematografie.
Nejproslulejší z řady velkých rolí, které jí domácí film příslušné dekády nabídl, bezesporu zůstává princezna Krasomila z pohádky PYŠNÁ PRINCEZNA. Brzy následovaly další příležitosti v populárních komediích (HUDBA Z MARSU, DOVOLENÁ S ANDĚLEM) a pohádkách (HRÁTKY S ČERTEM), budovatelských dramatech (VINA VLADIMÍRA OLMERA, SEVERNÍ PŘÍSTAV) či psychologických snímcích (ZTRACENCI, SNY NA NEDĚLI). Vytvořila zde typ elegantních a sebevědomých mladých žen, ale i podstatně náročnějších charakterů. V daném období ji negativně poznamenal sňatek s tehdy ještě silně prokomunisticky orientovaným Pavlem Kohoutem. Ten se totiž nedokázal smířit s novým vztahem Vránové, která se právě při natáčení PYŠNÉ PRINCEZNY sblížila se svým pozdějším manželem Vladimírem Rážem. Nevěra přerostla v medializovaný skandál. Stala se mj. podkladem pro Kohoutovu divadelní hru "Dobrá píseň" o zbloudilé manželce a jejím lehkovážném svůdci, kterou uváděly přední domácí scény.
Není proto divu, že i přes řadu profesních triumfů vzpomíná Vránová na tuto etapu s rozčarováním: "Dostala jsem takovou nakládačku, že jsem se z toho vlastně nikdy nevzpamatovala. Pak už jsem kolem sebe jen budovala hradby a zamykala zámky a to stojí hodně, někdy i herecké příležitosti." Těch v následujících dekádách skutečně nepřicházelo tolik jako dříve. Nejmladší generace filmových režisérů, upřednostňující poetiku všednosti, si do svých snímků vybírala spíše autentické typy a neherce. Překvapivě však i starší tvůrci, u nichž se proslavila a postupně herecky zrála, se k ní počínaje šedesátými léty otočili zády. Oč méně šancí dostávala na filmovém plátně, o to více se jí aspoň zpočátku dařilo na divadle. V angažmá v Městských divadlech pražských setrvala až do roku 1993, ačkoliv v normalizačních dobách práce z nejrůznějších důvodů stále ubývalo. Ve filmu a televizi byla obsazována převážně do menších komediálních úloh, kde opět uplatnila především svůj atraktivní vzhled (BYL JEDNOU JEDEN DŮM, JÁ UŽ BUDU HODNÝ DĚDEČKU!, CAUSA KRÁLÍK apod.).
V současnosti se Alena Vránová i nadále věnuje herecké profesi. Největší úspěchy přitom slaví na divadelních prknech. Za ztvárnění postavy stárnoucí herečky Gertie Mathewsové ve hře "Bouřlivé jaro" obdržela v roce 1997 prestižní Cenu Thálie. Sporadicky se objevuje také ve filmu (DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO, VRATNÉ LAHVE) a v televizi (seriály NÁVES nebo ULICE). Z druhého a současně posledního manželství s Vladimírem Rážem má jedinou dceru Markétu.
(Zdroj: CSFD.cz, autor: Ivan "minus" Bezprizorný)
