Chrám sv. Barbory

Počátky chrámu se ukrývají v papežských listinách, bulách, jejichž řada začíná povolením stavby v roce 1381 a končí r. 1403 uznáním jeho postavení v duchovní správě jako kostela farního.  

Stavební práce začaly roku 1388 na ostrohu za městskými hradbami s impozantním výhledem na údolí říčky Vrchlice a výchozy nejbohatšího důlního pásma oselského na místě, kde již dlouho stála kaple, zasvěcená patronce horníků svaté Barboře. Prvním stavitelem byl někdo z rodiny Parléřů, ze které pocházel i architekt chrámu sv. Víta, Petr, jehož syn Jan se roku 1389 v Kutné Hoře dokonce oženil.

Jako stavební materiál již v této době sloužil kutnohorský pískovec z nedalekých lomů. Husitské války stavbu na dlouhou dobu přerušily a teprve v osmdesátých letech 15. století zbohatnuvší patriciát našel motivaci k pokračování v díle, jež bylo prozatím svěřeno místnímu kameníkovi Hanušovi, který se nechal vést parléřovskými projekty. Podle nich dokončil křížově zaklenuté boční lodě, věncové kaple podle kněžiště a obě křídla zamýšlené příčné lodi. Konzervativní stavební postupy se však stále více ocitaly v rozporu se záměrem stavebníků a proto roku 1489 došlo ke změně architekta a z Prahy byl povolán stavitel Prašné brány Matyáš Rejsek. Ten s podporou ředitele stavby Michala Smíška z Vrchovišť započal práce na vnějším opěrném systému a ochozu kolem kněžiště. Roku 1499 pak zaklenul chór. Jeho pojetí se vyznačovalo především smyslem pro detail a drobné dekorativní prvky. Typickým projevem jsou kupříkladu groteskní plastiky na vnější straně chrámu. Roku 1506 Rejsek zemřel, ale stavba pokračovala podle jeho projektu i nadále.

Roku 1512 došlo k zásadní změně když kutnohorská městská rada uzavřela smlouvu s tehdy již slavným stavitelem pražského hradu Benediktem Rejtem, který přišel se základním úkolem, totiž zaklenout hlavní loď chrámu. Klenbu se Rejt rozhodl řešit jako emporu, která ve výsledném dojmu vytvořila velikou halu nad původně pětilodním půdorysem, nový kostel s vlastními oltáři, opticky oddělený od přízemní části. Bohatě prosklené stěny jsou vypočítané na efekt lomících se paprsků světla a vytvářejí nadpozemský dojem věčného osvícení. Vrcholek klenby tvoří čtyřcípé a šesticípé hvězdy, se složitou kružbou žeber. Benedikt Rejt zemřel v roce 1534, ale podle jeho projektů se pokračovalo pomalejším tempem až do roku 1558, kdy se chudnoucí město rozhodlo stavbu, která se stále více stávala neúnosnou finanční zátěží, ukončit.

V době pozdně gotické, vznikla i podstatná část vnitřní výzdoby sv. Barbory. Z Rejskovy dílny pochází chór, sanktuárium a zábradlí kněžiště s iniciálou W a L připomínající panovníky z rodu Jagellonců. Mezi lety 1480-1490 vytvořil "řezák" Jakub Nymburský chórové lavice. Vrcholem umělecké tvorby pak je fresková výzdoba kaplí, v nichž se vedle běžných náboženských témat objevují motivy inspirované dolováním a ražbou mince. Pracovní tématika v tomto prostředí více než jinde charakterizuje atmosféru Kutné Hory - pracovní ruch, nezměrné bohatství a zároveň pokoru zhmotněnou ve věčné katedrále.

K nejcennějším projevům pozdně gotické malby náleží výzdoba Smíškovské kaple. Michal Smíšek z Vrchovišť, náležející k typickým představitelům tzv. kutnohorské šlechty, zastával v této době místo ředitele stavby a ve svém životním příběhu koncentroval osudy lidí, jímž nesmírné bohatství umožnilo proniknout mezi nobilitu. Okázalá snaha po reprezentaci v případě Michala z Vrchovišť našla výraz ve výzdobě zmíněné kaple, kterou zakoupil roku 1485. Ústředním motivem je votivní scéna, na níž je zachycen pravděpodobně sám Michal připravující spolu s příslušníky rodiny oltář k mešní oběti. Další motivy zobrazují královnu ze Sáby přicházející k Šalamounovi, Trajánův soud a Tiburtskou Sibylu. V klenbě věže je myšlenková kompozice uzavřena andělskou kapelou. Malby Smíškovské kaple po tématické stránce odpovídají tomu, že šlo o kapli pohřební a Michal z Vrchovišť zde roku 1511 nalezl skutečně poslední odpočinek. O umělci se vedou spory, většina názorů se shoduje na jeho nizozemské orientaci a na tom, že byl zřejmě i autorem freskové výzdoby fragmentálně dochované v Sankturinovském domě.

Sousední kapli získal roku 1493 pořádek hašplířů. Výzdoba vykazuje sice umělecky poněkud nižší úroveň, ale je mimořádně cenná užitím pracovních motivů. Podobně se dá charakterizovat i kaple mincířská s výjevy inspirovanými ražbou mince.

Nová kapitola historie chrámu začíná příchodem jezuitů roku 1626. Ti převzali proslulou katedrálu ve stavu značně zchátralém s četnými známkami nedodělků a válečných útrap. Z barokních stavebních zásahů je třeba zmínit chór a kapli sv. Františka Xaverského. Obraz J. J. Heintsche připomíná prvního misionáře jezuitského řádu při aktu křtu pohanského knížete v Indii. Oltář Františka Xaverského pak doplnil ještě oltář Ignáce z Loyoly v čele severní lodi s monumentální nástěnnou malbou Obrácení sv. Ignáce na hradě Loyola od Jana Karla Kováře z r.1746.Vnější vzhled chrámu změnila i sedlová střecha, která nahradila původní stanovou, a pavlač, spojující chrám s novou jezuitskou kolejí.

Po zrušení jezuitského řádu připadla katedrála sv. Barbory Státnímu náboženskému fondu a postupně velmi zchátrala. Chrám pro dnešní dny zachránila restaurátorská akce, na níž se podíleli nejvýznamnější purističtí stavitelé Lábler a Mocker, kteří především obnovili stanovou střechu, rozšířili chrám o jedno klenební pole, jalovou zeď nahradili novogotickým průčelím a zasáhli i do interiéru.

Zchátralé barokní varhany nahradil nový nástroj z místní varhanářské dílny J. Tučka. Dominantní místo v interiéru zaujal hlavní oltář vytvořený v letech 1901-1905 podle gotické archy, jejíž popis se zachoval v Pamětech Jana Kořínka. Novogotickou opravu umocňují také okna z dílny F. Urbana, s náměty z české a kutnohorské historie dodnes připomínající mecenáše, kteří přispěli na rekonstrukci. Jedno z oken je dodnes upomínkou návštěvy Františka Josefa I. v Kutné Hoře v roce 1906 a jeho daru chrámu.

Provozní doba může být omezena z důvodů konání liturgických obřadů, svateb atp.