Prohlídka zámeckého parku s průvodcem

Počátky zámeckého parku jsou spjaty s novostavbou zámku těsně před rokem 1700, kdy hrabě Jan Dětřich Petřvaldský vyměnil vrchnostenské pozemky za zahradu buchlovické fary pod hřbitovní kaplí svaté Alžběty. Problémem i předností nově získaného terénu byla svažitá dispozice, což na jedné straně bránilo rozvinutí širokého parteru francouzské zahrady, na straně druhé však předurčovalo prostor k italsky působícím terasovitým úpravám. Je možné, že projekt zámecké novostavby, zamýšlený jako italská vila, byl přizpůsoben možnostem rozvinutí okolního typu zahrady. Volný prostor byl během stavby zámku rozdělen na tři široké terasy, navazující na čtvrtou, nejvýše položenou terasu zámeckého nádvoří. Vstup do zahrady tak byl umožněn jednak venkovními bočními schodišti, ale také zámkem s dvěma etážemi, v jehož přízemí se nacházela oválná sala terrena vedoucí přímo na první terasu. Zahrada se rozkládala na obdélném půdorysu, o něco širším než bylo předpokládané zahradní průčelí zámku a dosahujícím přibližně do prostoru dnešního obelisku.

Podle analogií, případně znázornění v hlavním sále zámku na fresce z roku 1701, je možné předpokládat, že nejstarší barokní zahradu tvořily květinové partery, doplněné nízkými střihanými boskety. Nedílnou součástí zahradní kompozice byly i sochy a několik vodních nádrží. Dosud nedořešené je přemostění vodního kanálu, které bylo s největší pravděpodobností do 90. let 18. století pouze dřevěné. Základním prvkem zahrady byla hlavní osa tvořená cestou, vedoucí tak jako dnes přes celý park. Podle zápisků barona Jana Nepomuka Hausperského z Fanálu zasáhl zásadním způsobem do podoby buchlovické zahrady po polovině 18. století hrabě Bernard Jan Nepomuk Petřvaldský, který patrně doplnil stávající kompozici vzrostlejšími a podle francouzské módy tvarovanými keři. O necelých čtyřicet let později však byla jedna z nejobdivovanějších barokních zahrad na Moravě přetvořena ve stylu nastupujícího sentimentalismu.

Přeměna formální barokní zahrady na sentimentální park je dochována poměrně přesně ve vrchnostenských účtech z 90. let 18. století. Nejvýraznější osobností zmiňovanou v účtech je všestranný brněnský umělec, sochař a intelektuál Ondřej Schweigl, kterého je možné považovat za tvůrce celé proměny parku. Kromě Buchlovic se podílel i na podobných projektech ve Veselí nad Moravou, na terasovitých zahradách hradu Perštejna či pozdějších úpravách liechtensteinského zahradního areálu v Adamově.

Nejvýraznější, dosud dochovanou památkou na sentimentální park je obelisk, nebo jak praví dobové prameny piramite. Z účtů nepřímo vyplývá, že podle Schweiglových instrukcí vytesal obelisk místní kameník Hýsa, který dostal za svou práci 45 zlatých; sám Ondřej Schweigl dohotovil drobné reliéfní dekorace a pozlacený erb, zbývající malířské práce vykonal za 18 zlatých jistý malíř Hanák. Navzdory tomu, že obelisk zcela zapadá do konceptu sentimentálních zahrad, v tomto případě měl ještě zcela barokní pohledovou funkci point de vue, tvořenou zejména jeho umístěním na konci hlavní parkové osy. Spolu s obeliskem vznikl most přes vodní kanál s dekorativními vázami, nové ohrazení zahrady, budova oranžérie (1797) a řada soch a dekorativních váz a koulí, na nichž se částečně podíleli i kameníci Hýsa a Piskoř. Sám Schweigl pro zahradu v letech 1794 – 1797 vytesal sochy Lédy, Venuše, Apollóna, Merkura, Sokrata a dvou putti, které spolu se staršími sochami (výslovně uvedena Diana) a dalšími kamenickými prvky polychromoval brněnský malíř Ignác Mayer. Poněkud neobjasněný zůstává nákup sedmi kusů tak zvaných antique steine umístěných v bárce, zřejmě fontáně. Výrazné zásahy do dosavadního konceptu zahrady však byly zanedlouho opět proměněny; tentokrát ve stylu módního anglického parku.

Krátce po roce 1800 získala zahrada, která přetrvala až do výrazných neobarokních úprav kolem roku 1900. S konečnou platností byla zrušena centrální osa zahrady, přičemž obelisk, vztyčený jako hlavní pohledový bod zahrady, získal roli dotvářející atmosféru pouze jednoho ze zahradních zákoutí. Je zajímavé, že právě v této době nechal majitel zámku hrabě Leopold I. Berchtold opatřit obelisk dedikačním nápisem na paměť vymřelých Petřvaldů. Podobu zahrady zachytil na půdorysném situačním plánu z roku 1821 hraběcí zahradník Karel Svatý. Oproti předchozí situaci byl značně redukován počet parterů, které za kanálem přecházely do volné krajinářské dispozice; jinou variantu zahrada doplněná terasovými balustrádami ostatně ani nenabízela. Podobné napojení starších barokní prvků na nově pojatou zahradní koncepci je přibližně ve stejné době známé také z Lednice či haugwitzovského letohrádku Schönwald nedaleko Náměště nad Oslavou. Stromy a keře byly protkány nepravidelnou sítí cestiček s častými odpočívadly. Oproti současnému stavu se v parku mnohem více uplatnila voda. Vpravo od obelisku se rozkládalo nevelké jezírko, uprostřed kterého byl navršen ostrůvek s malým antikizujícím glorietem (Wasserinsel). Kruhová stavba nesená sloupy nesměla chybět v žádné sentimentální zahradě a je pravděpodobné, že i v tomto případě měla spíše pohledovou a kompoziční funkci, nežli praktické využití. Kromě jiného je v plánu zaznamenána stromová školka a budova s čerpadly pro provoz fontán. V celém areálu byly volně rozestavěny sochy, zbavené pod dojmem antikizujícího purismu polychromie. Je pravděpodobné, že do podoby nově budovaného parku zasáhl výrazným způsobem diletující botanik a nadšený anglofil Leopold I. Berchtold, který podnítil vznik několika článků o anglických parcích v nejvýznamnější moravské kulturní revue té doby „Patriotisches Tagblatt“. V rámci přeměny buchlovického zámku na soukromou nemocnici a přesídlení hraběcí rodiny do Brna a na lovecký zámek ve Smrďavce nelze v závěru prvního desetiletí 19. století předpokládat nic jiného, než stagnaci zahradního areálu, případně jeho utilitární využití.

Další rozvoj zámeckého parku nastal za vlády Zikmunda I., od poloviny 19. století natrvalo připoutaného ke svým venkovským sídlům. Právě v této době byly od místních hospodářů vykoupeny polní a zahradní parcely jižně od stávající zahrady, na jejichž místě byl zřízen klasický anglický park s větším množstvím různě velikých palouků a volně rozšířenými solitérními i skupinovými stromovými porosty; podobně jako v jiných případech se zde uplatnily průhledy a drobné květinové partery, propagované v díle vlivného zahradního architekta knížete Hermanna Pücklera–Muskau. Park pod vedením hraběcího zahradníka Jana Lacovského se tak rozšířil na celkovou rozlohu 18, 8 hektaru. Do výběru četných vzácných cizokrajných dřevin mohl zasáhnout další významný přírodovědec a cestoval z rodu Berchtoldů, hrabě Bedřich, proslulý svými cestami do zámoří i kontakty s nejrůznějšími vědeckými a přírodovědnými korporacemi po celé Evropě.

Poslední úpravou prošla buchlovická zámecká zahrada v rámci stavebních úprav zámku kolem roku 1900. Příklon o obnově barokního parteru začal patrně už za vlády hraběte Zikmunda II. Berchtolda, známého svými kontakty s Itálií; stavební zásahy dokládají zejména sokly v terasových balustrádách, které nesou jeho alianční erby. Naplno se obnova původní barokní zahrady rozběhla až v roce 1902. Nebyl to počin nikterak ojedinělý; ve stejné době vznikl například proslulý Michelliho pater před zámkem v Lednici, kde jsou do neobarokních parterů a vysokých bosketů vkomponovány repliky antických hlavic, palmy či manýristické fontány. Iniciátor razantní úpravy, hrabě Leopold II. Berchtold, se na proměnu areálu velice dobře teoreticky připravil, neboť se dochovala jeho korespondence s aristokratickými vlastníky zahrad v okolí Říma, teoretické zahradnické spisy i nasbírané fotografie několika italských zahrad. Plán nového zahradního projektu zadal hrabě v roce 1902 zahradníku města Paříže Laforadovi, provedení pak liechtensteinskému řediteli zahrad Friedrichu Hennemu. Kromě obnovení parterů i barokní osy v bezprostřední blízkosti zámku se počítalo i s „barokním“ rozmístěním soch, k nimž byl ve vídeňském starožitnictví Ephron dokoupen větší konvolut figurálních a zoomorfních plastik. Místní kameníci pak dodali větší počet váz a mramorových lavic, vytvořených vesměs podle návrhů autora přestavby zámky Dominika Feye. Právě v této etapě byly dokončeny zbývající terasové balustrády, pergola vedle zámku, či přesun koníren z předpolí zámku do zadní části zahradního areálu.

Navázání na tradici jedné z nejkrásnějších a nejobdivovanějších zahrad na Moravě pokračuje přes celé 20. století až do současnosti. Výrazným způsobem se do podoby zahrady zapsala péče zahradních architektů Otomara Průši a Zdeňka Horsáka, přičemž rozhodujícím způsobem do současného stavu parku zasáhl Pavel Vlášek. Formální zahrada, přecházející do svých krajinářských partií dodnes udivuje nejen elegantně symetrickým prostorem neobarokních parterů, ale i vzácnými vzrostlými stromy a během roku neustále se proměňujícími zákoutími. Bezprostředně k zahradě přiléhá zámecké zahradnictví a malá zoologická zahrada, která k zámku patří jako všudypřítomní pávi – erbovní symbol zakladatelů buchlovického zámku hrabat Petřvaldských.