Secese byla reakcí společnosti na tlak rychle se rozvíjejícího průmyslu a vynálezů, lidé tak toužili po návratu k přírodě. Odpovědí na tuto touhu jim byla secese se svými tvary, inspirovanými stromy, listím, křivkami žen, barevností a pomalu stoupajícím cigaretovým kouřem, vlnícím se v liniích vzhůru. I přes používání kovu jako jednoho z hlavních materiálů působila secese neuvěřitelně přirozeně, ornamentálně, líbivě a ladně.
Novinkou bylo také zobrazování ženy. Nebyla už nadále zobrazována s cudně sklopenými zraky, ale naopak s přímým a provokativním pohledem, často s erotickým nádechem v celkovém výrazu, který dával tušit, že se pozorovatel setkává sice s žádoucí, ale zároveň také sebejistou a i trochu záhadnou osobností. To začalo být používáno ve prospěch plakátů, na nichž takovéto ženy figurovaly a které lákaly kolemjdoucí k návštěvě divadla, koupi cigaret, alkoholu nebo různého spotřebního zboží.
Zlatou éru zažil tento směr na přelomu století, tedy roku 1900, kdy byla v Paříži uspořádána obrovská výstava Exposition Universelle. Představila secesi jako směr zasahující do všech uměleckých odvětví, a navíc ještě přesahovala do běžného života. Výstava se setkala s obrovským úspěchem, a tak byla za dva roky uspořádána další, neméně slavná výstava, tentokrát v Turíně. Právě sem se sjela celá evropská elita na výstavu pojmenovanou Esposizione Internazionale d'Arte Decorativa Moderna. Vzhledem k rozličným kulturním základům každé země, či dokonce lokálním tradicím jednotlivých měst, vznikaly různé osobité secesní styly. Ve Francii se všeobecně secesi říkalo Art Nouveau, ve Vídni Wiener Secession, v Itálii Floreale atd. Toto celkové odštěpení od předchozích klasických uměleckých směrů dalo nakonec také finální jméno secesi samotné. Latinské slovo "secessio" totiž skutečně znamená odštěpení.
V Čechách tehdy vrcholilo národní obrození, společnost byla na svém vrcholu, a tak bylo zcela přirozené, že sem secesní myšlenkový a umělecký proud zapadl. Oslavou umění byla roku 1891 jubilejní zemská výstava, kde už byly prvky secese jasně patrné.
I tento překrásný umělecký směr, který zrodil ty nejkrásnější obrazy, šperky, nábytek a mnoho dalšího, nakonec ustoupil kupředu se ženoucí technické době, neboť lidé před první světovou válkou toužili po něčem novém a nečekaném – designově náročná secese se tak z pohledu tehdejšího člověka stala zastaralou a nemoderní.
Dá se říci, že jeden projev umění nemohl existovat v secesi bez druhého. Malíři, sochaři a další umělci se snažili zpodobňovat hudbu a city, které vyvolávala. Klasické hudební pojetí bylo rozbouráváno, do hudby pronikaly nové, zvláštní prvky, například zpěv ptáků, a za pozitivní přínos se považoval lidový projev spíše než školení hudebníci.
Souhrnně se ovšem nedá tak úplně hovořit o secesní hudbě, neboť na přelomu století se umělecké směry střídaly velmi rychle. Každý autor byl ovlivněn nějakým směrem ze své minulosti a zároveň na sebe nechával působit nové vjemy a myšlenky. Hudba na přelomu století měla však často společné secesní znaky, jako je dynamičnost, lyrická vyrovnanost a pravidelně stoupající a klesající náladová linie.
Významnými skladateli působícími v tomto období byli:
- Josef Suk
- Vítězslav Novák
- Antonín Dvořák
- Leoš Janáček
- Zdeněk Fibich
- Josef Bohuslav Foerster
Secesní architektura se vyznačovala odlehčením stavby za použití kombinace skla a železa. Po obrovském stavebním rozmachu v době baroka a následné stagnaci bylo oživení secesí více než ceněno. Využívány byly linie symbolizující rozevláté ženské vlasy, cigaretový kouř, mořské vlnobití a samozřejmě florální prvky, prezentované popínavými rostlinami apod.
Kromě použitých materiálů a tvarů bylo pro secesní architekty zásadní také odmítání historických stavebních dogmat. Spoléhali se na zákony konstrukce, která se stala viditelnou a stejně ceněnou uměleckou součástí stavby – i konstrukce tak byla nositelem umění. Toho se docílilo nezakrýváním, ale naopak ještě ozdobením kovových konstrukcí a celých podpěr. Secese dala tímto přístupem základy pro nové směry, mezi nimi například konstruktivismus.
Pro českou secesní architekturu bylo typické využívání ornamentálních i geometrických tvarů s přispěním prvků lidové architektury. První secesní stavbou v Praze byla kavárna Café Corso v ulici Na Příkopě, kterou navrhl Friedrich Ohmann.
Významní čeští secesní architekti a jejich stavby:
- Josef Fanta - Hlavní nádraží v Praze
- Osvald Polívka, Antonín Balšánek - Obecní dům v Praze
- Jan Kotěra - Peterkův dům na Václavském nám. v Praze
- Dušan Jurkovič - chaty Maměnka a Libušín na beskydských Pustevnách
Ve světě to pak byli:
- Antoni Gaudí - Casa Milá
- Gustave Eiffel - Eiffelova věž
- Victor Horta - dům Tasselových
- Charles Rennie Mackintosh - Glasgow School of Art
- Josef Maria Olbrich - Dům secese ve Vídni
Sochaři byli na přelomu století inspirováni mnoha podněty, secesní styl byl tak znatelný třeba v hlavní linii, ale zároveň jej dotvářely prvky novoklasicismu, symbolismu apod. Sochy si udržovaly svůj ladný charakter typický plynulým pohybem, rozevlátými vlasy, skrytou něžností a jemností. Nejčastější byly sochařské akty, a to jak mužské tak ženské.
Významní secesní sochaři a jejich díla:
- Auguste Rodin - Danaida
- Ladislav Šaloun - pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, Krakonoš
- Stanislav Sucharda - pomník F. Palackého v Praze
- Jan Štursa - Před koupelí, Melancholické děvče
Dva základní pojmy, které se neodlučitelně vážou k secesnímu malířství, jsou dekorativní stylizace a lineární kresba – linie jako prvek přivádějící obraz k životu a dekor dotvářející celou atmosféru. Secesní malby byly jedinečné v používání nezvyklých barev, klasických florálních motivů a až mystickou atmosférou výsledného díla.
Z barev byla v oblibě zvláště modrá a zelená, reprezentující tajemno, černá jako posel duše, žlutá či přímo zlatá byla barva života, radosti a hmoty, bílá pak byla překvapivě barvou smrti a zmařených nadějí.
Nejčastěji byly zobrazovány krajiny, zvířata a ženy. Zvláště ženy pak byly znázorňovány s tichou, avšak silně vyzařující vnitřní krásou a svůdností, jež byla jasně patrná z jejich postoje či výrazu jejich očí. Mnohdy byl také patrný vliv lidového umění či pověstí.
Secesní malířství bylo neuvěřitelně přínosné pro rozvoj grafiky, reklamy a rozšíření malířského umění z výstavních síní do běžného života. Ve výlohách se objevovaly první plakáty, poutače, malované poštovní známky, knihy byly zdobeny, aby lákaly nejen obsahem, ale i svou vazbou. Obrazové umění tedy proniklo do každodenního života.
Významní secesní malíři a jejich díla:
- Gustav Klimt - Judita, Polibek
- Alfons Mucha - cyklus Slovanská epopej, výzdoba pražského Obecního domu, sada plakátů pro pařížské Divadlo Renesance
- Jan Preisler - Černé jezero, Milenci
- Max Švabinský - Chudý kraj, Splynutí duší
Konec 19. a začátek 20. století byl obdobím mnoha názorů a rozporů mezi starší generací, zastávající tradiční hodnoty, a mladou generací, která byla mnohem otevřenější vůči novým myšlenkám a světu celkově. Různé postoje měly za následek vytvoření několika souběžně vznikajících uměleckých skupin s odlišnými názory. Tyto skupiny obvykle získaly své jméno podle toho, v jakém časopise publikovaly – mezi nimi byli ruchovci, lumírovci a májovci.
Přelom století provází dekadence a symbolismus, jejichž filozofie je secesi velmi blízká. Secese se projevuje v literatuře podobně jako v ostatních uměleckých odvětvích. Tíhne k ornamentálnosti, která se prosazuje v rytmizaci veršů a celých vět, slova se opakují stejně jako hláskové skupiny. Používají se také exotická slova a prostředí je tradičně tajemné, erotické a častou reálií je příroda. Nejoblíbenější literární formou je poezie.
Secese měla zásadní vliv na tehdejší společnost. Bytový design zažíval zlatou éru stejně jako šperkařství, zdobená, glazurovaná keramika a sklo. Umělecký charakter je dodán i předmětům denní potřeby. Nejsou opomíjeny ani ty nejmenší drobnosti, jako například kliky u dveří. V zájmu návratu k přírodě a lidové tvorbě je upřednostňováno řemeslo jako takové.
Nábytek vzniká novou technikou ohýbání dřeva, čímž je docíleno dokonalé plynulosti a zaoblení. Dřevo je často kombinováno s dalšími materiály, jako je například slonovina, mosaz nebo je zdobeno zlacením. Vitráže už nejsou dominantou jen kostelů, ale používají se nově i pro zdobení lamp a dalších bytových doplňků, díky čemuž získává osvětlený prostor fantaskní nasvícení. Používáním nových technik a za použití rozličných materiálu mohli tedy umělci zcela popustit uzdu své fantazii.
Šperkařství prochází jednou ze svých nejplodnějších a nejkrásnějších ér. Právě v této době tvoří, inspirováni dálnými kraji, krásou žen a přírodou, umělci jako René Lalique, Emanuel Josef Margold a legendární Luis Tiffany, jehož jméno se stalo synonymem pro dokonalost, exotičnost a ladnost. Jeho technika a styl přežily do dnešních dnů. Paříž tehdy byla centrem uměleckého dění.
Móda oblékání byla u žen jednodušší a upřednostňována byla čistá linie. Korzetem byl vyzdvihován štíhlý pas a celkově útlá ženská postava, poprvé začaly být oblékány košilové šaty a typická byla blůza se stojatým límcem. Velmi oblíbeným doplňkem byly ornamentálně zdobené brože a kameje. V módě byly samozřejmě stále různé klobouky, nově i slamáky. Styl mužů byl sportovnější než v minulosti, vyznačoval se uplejšími kalhotami a klasickým sakem, košilí a vázankou.
