Zatímco pro kontinentální Evropu byla dominantním šiřitelem nového stylu Francie, dílo považované za preromantický manifest vzniklo v Anglii. Prozaická práce Úvahy o původní tvorbě, napsaná roku 1759 básníkem, dramatikem a kritikem Edwardem Youngem (1681–1765), ovlivnila literaturu řady zemí. Požadoval uvolnění přísných žánrových pravidel, za základní tvůrčí schopnost básníka stanovil hluboký cit a hájil používání blankversu, což je nerýmovaný pětistopý jambický verš.
Blankvers se dá snadno rozdělit na menší oddíly, blíží se hovorovému projevu a usnadňuje tvorbu dialogů, proto se rozšířil především v dramatické a epické literatuře. Ve svých dílech jej využíval už William Shakespeare či básník John Milton. Struktura angličtiny je pro něj výhodná a snadno se tvoří, nicméně blankvers pronikl i do mnoha jiných evropských literatur. V češtině ho užíval například spisovatel Julius Zeyer.
Youngova reflexivně-lyrická didaktická báseň Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti z let 1742 až 1745 zapůsobila na celou Evropu. Stala se výchozím dílem preromantických básníků tzv. hřbitovní školy, Graveyard School. Hlavním tématem bylo pochmurné meditování o nesmrtelnosti, pokud možno na hřbitově a v přítomnosti lebek, rakví, červů a epitafů jako v básni The Grave od Roberta Blaira. Pozdější vyznavači hřbitovní školy zesílili citovost děl o pocity vážné tajuplnosti používáním starodávných anglických básnických forem a lidové poezie.
Jednu z prvních hřbitovních vlaštovek, báseň A Night-Piece on Death (Noční dílko o Smrti), vypustil patrně irský básník Thomas Parnell (1679–1718). Vyšla až tři roky po jeho smrti roku 1721.
Do stejné školy patřil také biskup, básník a upravovatel středověké a lidové slovesnosti Thomas Percy (1729–1811) nebo literární historik, kritik a básník Thomas Warton (1728–1790) a mnozí další.
Zaujetí preromantismu autentickou národní kulturou a starými literárními památkami mělo někdy nečekanou podobu. Pokud byl v národních literaturách písemných památek nedostatek, někteří vlastenečtí nadšenci neváhali mezeru zaplnit falzifikáty.
Anglii v tomto směru pomohl skotský učitel James Macpherson, když v roce 1761 o nalezených Ossianových zpěvech prohlašoval, že jde o překlady písní barda ze 3. století. V Rusku bylo podobně objeveno Slovo o pluku Igorově údajně ze 12. století. V Čechách podobně roku 1871 vznikly Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský údajně ze 13. a 9. století. Autory měli být Václav Hanka a Josef Linda, ale nikdy to nepotvrdili.
V Německu je za tvůrce preromantické estetiky považován spisovatel a filosof Johann Gottfried Herder (1744–1803). V díle O původu řeči (1772) obhajoval národní jazyky jako potřebné pro rozvoj národních individualit a podporoval národně osvobozenecká hnutí Slovanů. Jeho myšlenky přijalo ve své druhé fázi i české národní obrození. Herder také věřil, že národy se od sebe učí navzájem a dopředu se dostanou jen při vzájemné spolupráci.
Asi nejznámějším umělcem a vědcem té doby byl básník, dramatik a prozaik Johann Wolfgang Goethe (1749–1832). Vedl literární hnutí Sturm und Drang v překladu Bouře a vzdor, které odmítalo povinnost řídit se závaznými uměleckými pravidly. Tvorba byla podle hnutí výrazem umělcovy osobnosti, jeho temperamentu a citů a ztotožňovali se s odporem proti společenské nespravedlnosti, útlaku a pokrytectví.
Pro mnohé se stal osudným jeho román v podobě dopisů Utrpení mladého Werthera, jehož hlavní hrdina své citové problémy vyřešil sebevraždou. Werthera následovalo tolik čtenářů, že Goethe do dalších vydání vložil motto „Nenásleduj mne“. Za vrchol jeho tvorby je pak považována dvoudílná filozofická dramatická báseň Faust.
Dalším významným preromantikem byl lyrik, překladatel a dramatik Friedrich von Schiller (1759–1805). Do literárních dějin se zapsal Ódou na radost nebo dramatem Loupežníci, kde se odstavený hraběcí potomek mstí jako vůdce loupežníků bojující proti útlaku.
V literatuře českého národního obrození té doby vzniká zajímavá edice Václava Matěje Krameria (1753–1808) Knížky lidového čtení. Obsahovala dobrodružné, hrůzostrašné a sentimentální příběhy s dějem bez úvah a šťastným koncem. Vydával je v dobovém duchu vzdělávání nejširších lidových vrstev, pro popularizaci četby.
Zatímco pro kontinentální Evropu byla dominantním šiřitelem nového stylu Francie, dílo považované za preromantický manifest vzniklo v Anglii. Prozaická práce Úvahy o původní tvorbě, napsaná roku 1759 básníkem, dramatikem a kritikem Edwardem Youngem (1681–1765), ovlivnila literaturu řady zemí. Požadoval uvolnění přísných žánrových pravidel, za základní tvůrčí schopnost básníka stanovil hluboký cit a hájil používání blankversu, což je nerýmovaný pětistopý jambický verš.
Blankvers se dá snadno rozdělit na menší oddíly, blíží se hovorovému projevu a usnadňuje tvorbu dialogů, proto se rozšířil především v dramatické a epické literatuře. Ve svých dílech jej využíval už William Shakespeare či básník John Milton. Struktura angličtiny je pro něj výhodná a snadno se tvoří, nicméně blankvers pronikl i do mnoha jiných evropských literatur. V češtině ho užíval například spisovatel Julius Zeyer.
Youngova reflexivně-lyrická didaktická báseň Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti z let 1742 až 1745 zapůsobila na celou Evropu. Stala se výchozím dílem preromantických básníků tzv. hřbitovní školy, Graveyard School. Hlavním tématem bylo pochmurné meditování o nesmrtelnosti, pokud možno na hřbitově a v přítomnosti lebek, rakví, červů a epitafů jako v básni The Grave od Roberta Blaira. Pozdější vyznavači hřbitovní školy zesílili citovost děl o pocity vážné tajuplnosti používáním starodávných anglických básnických forem a lidové poezie.
Jednu z prvních hřbitovních vlaštovek, báseň A Night-Piece on Death (Noční dílko o Smrti), vypustil patrně irský básník Thomas Parnell (1679–1718). Vyšla až tři roky po jeho smrti roku 1721.
Do stejné školy patřil také biskup, básník a upravovatel středověké a lidové slovesnosti Thomas Percy (1729–1811) nebo literární historik, kritik a básník Thomas Warton (1728–1790) a mnozí další.
Zaujetí preromantismu autentickou národní kulturou a starými literárními památkami mělo někdy nečekanou podobu. Pokud byl v národních literaturách písemných památek nedostatek, někteří vlastenečtí nadšenci neváhali mezeru zaplnit falzifikáty.
Anglii v tomto směru pomohl skotský učitel James Macpherson, když v roce 1761 o nalezených Ossianových zpěvech prohlašoval, že jde o překlady písní barda ze 3. století. V Rusku bylo podobně objeveno Slovo o pluku Igorově údajně ze 12. století. V Čechách podobně roku 1871 vznikly Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský údajně ze 13. a 9. století. Autory měli být Václav Hanka a Josef Linda, ale nikdy to nepotvrdili.
V Německu je za tvůrce preromantické estetiky považován spisovatel a filosof Johann Gottfried Herder (1744–1803). V díle O původu řeči (1772) obhajoval národní jazyky jako potřebné pro rozvoj národních individualit a podporoval národně osvobozenecká hnutí Slovanů. Jeho myšlenky přijalo ve své druhé fázi i české národní obrození. Herder také věřil, že národy se od sebe učí navzájem a dopředu se dostanou jen při vzájemné spolupráci.
Asi nejznámějším umělcem a vědcem té doby byl básník, dramatik a prozaik Johann Wolfgang Goethe (1749–1832). Vedl literární hnutí Sturm und Drang v překladu Bouře a vzdor, které odmítalo povinnost řídit se závaznými uměleckými pravidly. Tvorba byla podle hnutí výrazem umělcovy osobnosti, jeho temperamentu a citů a ztotožňovali se s odporem proti společenské nespravedlnosti, útlaku a pokrytectví.
Pro mnohé se stal osudným jeho román v podobě dopisů Utrpení mladého Werthera, jehož hlavní hrdina své citové problémy vyřešil sebevraždou. Werthera následovalo tolik čtenářů, že Goethe do dalších vydání vložil motto „Nenásleduj mne“. Za vrchol jeho tvorby je pak považována dvoudílná filozofická dramatická báseň Faust.
Dalším významným preromantikem byl lyrik, překladatel a dramatik Friedrich von Schiller (1759–1805). Do literárních dějin se zapsal Ódou na radost nebo dramatem Loupežníci, kde se odstavený hraběcí potomek mstí jako vůdce loupežníků bojující proti útlaku.
V literatuře českého národního obrození té doby vzniká zajímavá edice Václava Matěje Krameria (1753–1808) Knížky lidového čtení. Obsahovala dobrodružné, hrůzostrašné a sentimentální příběhy s dějem bez úvah a šťastným koncem. Vydával je v dobovém duchu vzdělávání nejširších lidových vrstev, pro popularizaci četby.
