Lipová-lázně

Dnešní obec Lipovou – lázně tvoří dvě původně samostatné obce Dolní Lipová a Horní Lipová s osadou Ramzová. Ke sloučení obou obcí došlo teprve roku 1960, a proto jsou dějiny obou částí popsány samostatně. Níže je popsána historie Horní Lipové. Historie osady Ramzová je zde také uvedena, ačkoliv byla v roce 1960 od Horní Lipové oddělena a přičleněna pod sousední Ostružnou.

 První zmínka o Dolní Lipové se uvádí v seznamu příjmů vratislavského biskupství (tzv. Liber fundationis). Tento dokument se dochoval pouze v opise pořízeném v 15. století, ale svým obsahem  zachycuje situaci kolem roku 1290. Zde je obec uváděna pod názvem Lynda (bez udání lánové rozlohy) a tento název byl pravděpodobně odvozen od slova lípa, která se zde hojně vyskytovala. Druhá písemná zmínka pochází teprve z roku 1372 a je obsažena v tzv. Regestech zemských desek niského knížectví – zde je uváděna jako Lynda prope Freyenwalde. Další zmínka o Dolní Lipové je uvedena v tzv. Vratislavském rejstříku úroků a příjmů biskupství, který byl sepsán kolem roku 1420. Obec je zde uvedena pod názvem Lynda s celkovou rozlohou 40 lánů. Po dalších téměř 150 let není Lipová v pramenech uváděna. Je pravděpodobné, že pro svou značně nepříznivou geografickou polohu opět zcela nebo alespoň částečně zpustla. Roku 1547 převzalo vratislavské biskupství do své režie jesenické panství a začalo se zvýšenou těžbou dřeva i v údolí Staříče. Vymýcené plochy byly přeměněny v polnosti táhnoucí se od Bobrovníku až po Horní Lipovou. První majetkové záznamy v pozemkových knihách jsou uváděny již před rokem 1559. Postupně sem přicházeli další osadníci, a tak roku 1585 zde žilo 57 sedláků, kteří sem přišli většinou z České Vsi a Adolfovic.
  Třicetiletou válku přečkala obec patrně bez větších pohrom. O to více tragicky se Dolní Lipové dotkly procesy s údajnými čarodějnicemi, které byly inscenovány v letech 1622 – 1684. Ve své závěrečné fázi znamenaly smrt na hranici pro devět zdejších žen. Čarodějnické procesy na Jesenicku postihly i mužskou populaci, i když podstatně méně než ženskou. Dokladem těchto nečetných případů je i ortel ze 23. listopadu 1651 se jménem teprve osmiletého dolnolipovského chlapce.
  O církevních poměrech vypovídá zpráva z roku 1638, kde je zmiňován kostel sv. Kateřiny (původní zasvěcení dnešního kostela sv. Václava) a v další zprávě je kostel popisován jako kamenná budova s dřevěnou věží a střechou.
  V polovině 17. století se stala Dolní Lipová po nedaleké České Vsi druhou největší obcí na Jesenicku. Jestliže roku 1649 zde bylo 41 sedláků, pak o osm let později zde žilo 69 sedláků a 30 zahradníků. Tento vzrůst počtu obyvatel lze vysvětlit postupující kolonizací údolím Staříče směrem k Horní Lipové. V 17. století bylo v Lipové vedle zemědělství a řemesel provozováno také mramorářství a v 80. letech byly činěny první pokusy o dolování – jednalo se o naleziště mezi Dolní Lipovou a Bobrovníkem, avšak výsledky byly žalostné a další zprávy o dolování neznáme. Větší rozšíření a možnost obživy znamenala práce v lese. Počátkem 18. století byly zaznamenány rovněž pokusy o pálení vápna, což se stalo doplňkovým zaměstnáním k zemědělství. V 18. a zvláště v 19. století byla Dolní Lipová známa svými dřevořezbáři.
  Války o Slezsko v letech 1740 – 1763 znamenaly pro jesenický kraj období hospodářské nestability, což bylo zapříčiněno i častými průchody bojujících vojsk táhnoucích na Moravu. Ještě těžší situaci způsobila tzv. bramborová válka (nakažlivá choroba) roku 1779.
  Vítanou změnou v nepříliš pestrém životě zdejších obyvatel se stala návštěva císaře Josefa II., který navštívil obec 1. září 1779, když se vracel z inspekční cesty pohraničních oblastí tehdejšího rakouského dílu Slezska. Při příjezdu byl překvapen chudobou dolnolipovských obyvatel.
  První škola vznikla roku 1786 v domě č. p. 270 u kostela. Byla to jedna učebna s jedním učitelem a jedním pomocníkem. Učitel byl vydržován obcí a pomocník z náboženského fondu.
  Dne 10. května 1787 byl položen základní kámen nového kostela jemuž předcházela malá kaple zmiňovaná již roku 1625. Ještě téhož roku byla dokončena hrubá stavba tohoto nového kostela. Jedná se o jednolodní budovu o půdorysných rozměrech 36 x 12 m. Stavba je typickou ukázkou stavební památky josefinské doby. Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. listopadu 1788 a již od počátku své existence je zasvěcen českému patronu sv. Václavovi, což je v celém Slezsku ojedinělé.  
  Počátkem 19. století patřila Dolní Lipová k nejlidnatějším obcím na Jesenicku. Kolem roku 1806 zde stálo 275 domů a žilo zde 1609 obyvatel. Dále se zde nacházelo šoltéství, hostinec, dva mlýny a jedna pila. O několik let později měla Dolní Lipová již 1649 obyvatel a tento počet se neustále zvyšoval. Není divu, že roku 1836 zde žilo 2087 obyvatel, z nichž bylo 86 sedláků, 47 zahradníků, 150 domkářů a jeden šoltys. Také v dalších letech se počet dolnolipovských obyvatel neustále zvyšoval. Roku 1869 zde žilo 2209 osob, roku 1890 již 2621 a r. 1910 to bylo 3209 obyvatel. Při prvním sčítání obyvatel po vzniku ČSR r. 1921 bylo napočítáno v obci celkem 2926 osob, z toho 56 české národnosti. Tento pokles oproti sčítání před I. světovou válkou lze částečně přičíst na vrub válečných událostí, neboť během války 82 zdejších mužů padlo na frontě.
  Vznik Československa v říjnu roku 1918 nepřivítalo německé obyvatelstvo na Jesenicku s žádným nadšením. Dolní Lipová se stala stejně jako celé Jesenicko součástí samostatné oblasti Sudetenland s centrem v Opavě. Tehdejší Frývaldovsko bylo obsazeno vojskem ČSR. Složitá národností situace byla navíc ztížena negativními důsledky válečného hospodářství, což bylo také příčinou pouze pozvolného přílivu českého obyvatelstva.
  Významnou událostí z počátku 30. let se stala stávka kameníků a vápeníků 25. listopadu roku 1931, která měla krvavé vyvrcholení na dolnolipovské křižovatce, kde došlo při střelbě k usmrcení osmi mladých demonstrantů.
  Konec 30. let byl ve znamení sílícího nacionálního hnutí Henlainovi SdP. Situace se vyhrotila otevřeným henlainovským pučem již 22. září 1938. Dne 5. října byla v tehdejším Frývaldově podepsána smlouva mezi českými představiteli a německou brannou mocí o vydání jesenického pohraničí. Hned následujícího dne vstoupily do okresního města elitní oddíly německého wehrmachtu. Těsně před II. světovou válkou žilo v Dolní Lipové 3470 obyvatel, z toho bylo 3080 Němců, 293 Čechů a 97 osob jiné národnosti (jen pro zajímavost, v součtu s Horní Lipovou  dosahoval počet obyvatel v této době téměř 4.800, což bylo vůbec nejvíce trvale žijících osob na území dnešní obce Lipová – lázně v její historii). V období první republiky zde byla trojtřídní měšťanská škola, sedmitřídní obecná škola a dvoutřídní živnostenská škola v objektech nynější učňovské školy. Ve všech těchto školních zařízeních se vyučovalo německy. Pro děti české národnosti sloužila dvoutřídní menšinová škola v domě č. p. 400 v blízkosti pošty. V roce 1938 bylo započato s výstavbou dnešní budovy základní školy a dokončena byla v roce 1941.
  K osvobození Dolní Lipové došlo 8. května 1945, a to nejdříve osady Bobrovník, zbytek obce byl osvobozen v noci z 8. na 9. května. Při ústupu německá vojska zničila viadukt na trati Dolní Lipová – Jeseník a tunel na trati Dolní Lipová – Javorník. Železniční stanice a výtopna byla podminována, ale železničářům se podařilo včas podminování zneškodnit. K bojům v obci nedošlo, protože se německá armáda snažila co nejdříve překročit Ramzovské sedlo. Po dobu okupace žily v obci jen dvě české rodiny. Ostatní občané české národnosti v počtu 291 museli po mnichovských událostech v roce 1938 Lipovou opustit. Bezprostředně po válce zabezpečoval státní moc komisař, dosazený Okresní správní komisí. Teprve v říjnu 1945 byla v obci ustavena čtyřčlenná správní komise, v níž měla každá politická strana svého zástupce. V květnu 1945 do obce postupně přicházeli železničáři, příslušníci pohraniční stráže, zemědělci z Moravy a Slovenska a řemeslníci.
  Koncem roku 1945 bylo v Dolní Lipové 432 domů, z toho v osadě Bobrovník 14 a v dnes již zaniklé osadě Miroslav 5. V té době zde žilo celkem 2947 obyvatel, z toho 294 české národnosti. V květnu roku 1946 začal odsun občanů německé národnosti po němž zde trvale zůstalo 15 německých rodin. Podle vládního nařízení o vytváření větších hospodářských celků z roku 1946 měly být okolní obce kolem tehdejšího Frývaldova přičleněny k tomuto okresnímu městu, což se nakonec pro značný nesouhlas místních obyvatel neuskutečnilo.
  Dne 1. září 1947 byla v Dolní Lipové zřízena učňovská škola, která měla zpočátku 243 žáků v jedenácti třídách.
  V roce 1960 došlo ke sloučení obcí Dolní Lipová a Horní Lipová. Nová samosprávná jednotka vznikla pod názvem Lipová – lázně. V té době měla obec Dolní Lipová 2300 obyvatel. V poválečných letech výstavba obce stagnovala. Zájem o soukromou výstavbu rodinných domů nebyl protože v obci bylo dost neobydlených domů po původních německých obyvatelích. Několik občanů, kteří přišli z vnitrozemí se zase odstěhovalo zpět a někteří byli z obce dokonce vykázáni. Tím došlo ke značnému pohybu obyvatelstva, což mělo za následek dostatek bytů a o opravy starších domů nebyl přílišný zájem. Opuštěné domy dále chátraly, a tak bylo dalších 10 domů zbouráno.
  První rodinný dům zde byl postaven až v roce 1970. V dalších letech stoupal zájem o soukromou výstavbu, který trval až do konce 80. let a v posledních letech se opět značně zvětšil. Pro svou výhodnou polohu a velmi atraktivní prostředí do obce přicházejí s úmyslem výstavby rodinných domů obyvatelé zejména z blízkého Jeseníku a z okolních obcí.

  V písemných pramenech se Horní Lipová poprvé udává roku 1689 pod názvem Oberlindenwiesse a o deset let později jako Ober Lindenwiess. Vznikla pravděpodobně po třicetileté válce rozšiřováním Dolní Lipové podél cesty na Ramzovou. Z roku 1696 pochází zajímavý kamenný znak Scholtisey 1696. který je dodnes umístěn na čelní stěně domu č. p. 36 (dnes Penzion Slatina). Další zpráva o Horní Lipové pochází z roku 1699, kdy zde bylo vydáno povolení na stavbu mlýna. Podle zprávy z roku 1748 nebyli v obci žádní velcí sedláci, ale jen 31 zahradníků. Po roce 1775 došlo k nebývalému vzrůstu počtu zdejších obyvatel, kdy počala vrchnost s přidělováním pastvin do dědičného vlastnictví. V průběhu sedmi let zde zakoupilo 62 zájemců pastviny. K dalšímu rozmachu obce došlo na přelomu 18. a 19. století. V roce 1806 měla obec 128 domovních čísel a žilo zde 743 obyvatel. Vedle hospodářských usedlostí zde bylo erbovní šoltéství, myslivna, mlýn a pila. V roce 1836 zde již bylo 166 domů, ve kterých bydlelo 1138 osob. Z toho bylo 86 sedláků, 68 zahradníků a 271 domkářů. Hospodářsky bylo využíváno 133 hektarů jako polnosti, 4 ha tvořily louky, 62 ha pastviny a 3271 ha lesy. O neustále vzrůstajícím počtu obyvatel svědčí následující statistické údaje: roku 1869 zde žilo 1228 lidí a roku 1890 dokonce 1383. Počátkem 20. století se začal projevovat mírný pokles, neboť r. 1910 zde bylo napočítáno jen 1339 obyvatel a o jedenáct let později dokonce jen 1201 (z toho osm české národnosti). Nepříznivý vývoj počtu obyvatel byl způsoben mimo jiné i událostmi I. světové války, která si vyžádala 68 mrtvých z řad zdejších obyvatel.
  Horní Lipová byla až do roku 1775 přifařena k tehdejšímu Frývaldovu a později k Dolní Lipové. O získání základního vzdělání se starala místní škola, která byla založena někdy před rokem 1820, kdy je zde uváděno již 125 žáků. Stavba školní budovy byla dokončena roku 1874 a škola působila jako dvoutřídní.
  Obcí od roku 1888 prochází železniční trať Hanušovice – Jeseník, jež je pro své četné zákruty a značné převýšení nazývána jako „Slezský semmering“.
  Počátkem 80. let 18. století byl v obci zaznamenán vznik prvních spolků. Vzrůst počtu českých obyvatel po vzniku ČSR byl jen pozvolný. Tak jako na jiných místech Jesenicka sem přicházeli především státní zaměstnanci. Život české menšiny byl násilně přerušen událostmi koncem září 1938. V letech II. světové války byl v tzv. Vápenném údolí zřízen tábor pro 30 sovětských zajatců pracujících v lese.
  K osvobození Horní Lipové Sovětskou armádou došlo v noci z 8. na 9. května 1945, přičemž k bojům v obci kvůli urychlenému odchodu německých vojsk nedošlo. V obci bylo v roce 1945 1251 obyvatel, z toho 30 národnosti české a slovenské. Obec měla v té době včetně osady Ramzová celkem 241 domů. Byly zde tři obchody se smíšeným zbožím, trafika, mlékárna, řeznictví, tři restaurace a hotely, pila, malířství a natěračství a mlýn. V květnu roku 1946 bylo započato s odsunem obyvatel německé národnosti, kterých zde nakonec zůstalo jen několik.
  V roce 1960 bylo na základě územních změn provedeno sloučení s obcí Dolní Lipová a celá obec  dostala název Lipová – lázně. V té době měla Horní Lipová pouze 600 obyvatel. Tento pokles je dán tím, že zdejší německé obyvatelstvo bylo až na výjimky odsunuto a dosídlování Horní Lipové bylo jen pozvolné.
  V současnosti slouží Horní Lipová jako centrum turistického ruchu. Je zde mnoho větších i menších rekreačních zařízení, které slouží pro ubytování návštěvníků jak v zimním, tak i v letním období a nachází se také mnoho soukromých chat a chalup. Je zde pošta, několik restaurací a v železniční stanici je umístěno menší muzeum sdělovací a zabezpečovací techniky věnující železniční trati tzv. Slezského Semmeringu.

Osada Ramzová, která se nachází v nadmořské výšce 690 až 785 m, je poprvé zmiňována roku 1786, kdy zde byli státní správou dosazeni první osadníci. Svůj název dostala podle osobního jména Rams, jednoho z úředníků této správy. K další parcelaci pozemků došlo roku 1791, kdy byla výměra polností rozdělena mezi 23 nových zájemců, kteří přicházeli z moravské strany. V té době zde byly dva mlýny a noví osadníci byli osvobozeni od roboty.
  Třebaže Ramzová vznikla v geograficky nepříznivé poloze, došlo počátkem 19. století k jejímu dalšímu rozmachu. Roku 1805 čítala již 25 domů a 111 obyvatel. O šest let později zde byla založena škola, kterou navštěvovalo roku 1828 již na 30 zdejších dětí. V roce 1836 zde bylo již 32 dřevěných domů se 173 obyvateli, kteří se věnovali především zemědělství, přadláctví a opracování dřeva. Roku 1844 byla obec postižena, stejně jako další obce na Jesenicku, bramborovým morem. Hlad po tomto roce se Ramzové dotkl citelně, ale obyvatelé přesto odmítli založení přadlácké školy, která je měla naučit novým metodám práce. Počet obyvatel obce se v následujících desetiletích ustálil. Krátce po vzniku Československa zde bylo napočítáno 180 obyvatel.
  Ve výčtu tehdejších osadníků nalezneme také osm osob české národnosti. Podle údajů z roku 1928 měla Ramzová 37 domů.
  Nedaleko Ramzové se nachází místo zvané Mordová rokle (údolí Vražedného potoka), kde byla založena za vratislavského biskupa Hohenloha – Bartensteina sklárna. Biskup ji roku 1804 pronajal skláři Josefu Kaplánkovi ze Střemošic na dobu 36 let za roční poplatek sto zlatých. Roku 1836 zde stály již tři domy se 49 obyvateli. O deset let později pracovalo ve zdejší sklárně šest pecí a vyrábělo se zde lité sklo. Roční produkce dosahovala výše 1600 kop. Roku 1880 je zmiňována osada jako součást nedaleké Horní Lipové pod názvem Hohenbartenstein.
  Jedinou pozoruhodnější stavební památkou Ramzové je kaple sv. Rocha vystavěná v novogotickém slohu v předminulém století. Kaple z cihel a kamene je zaklenuta valenou klenbou, opatřena sedlovou střechou a jehlancovitou věžičkou. V interiéru se nachází oltář s obrazem patrona sv. Rocha a dále sošky Srdce Pána Ježíše a P. Maria s děťátkem.
 V roce 1960 byla Ramzová přičleněna k nedaleké Ostružné. V současnosti je Ramzová centrem zimní i letní turistiky. Kromě několika velkých i menších rekreačních zařízení se zde nachází i sedačková lanovka na Šerák a několik lyžařských vleků.

Samostatnou kapitolou historie Dolní Lipové je vznik zdejších lázní. Počátky lipovských lázní jsou neodmyslitelně spjaty se jménem jejich zakladatele, přírodního léčitele Johanna Schrotha. Narodil se 11. února 1798 v obci Česká Ves. Po přestěhování do Dolní Lipové se po čase stal majitelem hospodářství svého nevlastního otce. Protože si vedl ve svém hospodářství velmi dobře a měl velké zkušenosti při práci s koňmi, získal si záhy v širokém okolí pověst dobrého léčitele domácích zvířat. Ve svých dvaceti letech začal své zkušenosti aplikovat i na pacientech. Dovedl zručně napravovat zlomeniny končetin přikládáním dlah a později začal s léčbou zábaly a zapářkou. Blahodárné působení vlhkého tepla byl první krok Schrothovy léčby. Druhým se stalo používání celkových zábalů a třetím přísná dieta. Léčba vyžadovala od pacientů značnou vůli a sebezapření. Jen tak bylo možno absolvovat osmihodinové zábaly, suché a pitné dny atd. Nelze se tedy divit, že na počátku se v Lipové léčili jen pacienti, kteří byli podle vyjádření tehdejší medicíny nevyléčitelní. Lázeňské prospekty z 19. a počátku 20. století shodně uvádějí, že dolnolipovské lázně byly založeny roku 1829. Skutečnost je však poněkud jiná – počátek léčby nastal roku 1837. Přes počáteční potíže s úřady, kdy byl Schroth za tuto činnost dokonce odsouzen do vězení, 5. května 1840 obdržel dekret pro provozování lázeňské léčby. Život JohannaSchrotha plynul bez větších událostí. Zemřel 26. března 1856 na nevyléčitelnou srdeční vadu. Nástupcem a novým majitelem lázní se stal jeho syn Emanuel (narozen 9. dubna 1832). Ten zmírnil drastickou léčbu, což se projevilo ve zvýšením počtu pacientů. Jestliže se zde v roce 1838 léčilo pouze 17 nemocných, pak v roce 1889 to bylo již 777 osob. Po smrti Emanuela Schrotha 20. května 1890 se stal dědicem lázní jeho syn Rochus Schroth (narozen 7. června 1874), který již nebyl tak oblíben a dokonce došlo k roztržce mezi ním a ústavním lékařem, takže vedle lázní vznikly v Dolní Lipové soukromé léčebny. Rochus Schroth přeměnil rodinný majetek v akciovou společnost. Zemřel 26. srpna 1913. Koncem prvního desetiletí 20. století zde začal působit další odborný lékař – byl jím Dr. Med. Max Mader, který v lázních působil až do konce II. světové války. Vedle něj zde působil rovněž Dr. Med. Karel Schroth jun., který stál v čele lázní až do své smrti 25. října 1946. V období II. světové války byl provoz lázní omezen, neboť zde existoval až do 1. června 1944 vojenský lazaret. Počátkem ledna 1945 se zde shromažďovaly tisíce uprchlíků z vybombardovaných německých měst. V tomto období lázně nejvíce utrpěly (zcizení zařízení, vyhořel společenský dům). Již 10. srpna se však podařilo zlepšit stav lázní do takové míry, že mohly být přijímáni první pacienti. V roce 1949 došlo k zestátnění lázní a zároveň ke zrušení národní správy. Roku 1957 byly organizačně přičleněny k lázním v Jeseníku. Schrothova léčebná metoda byla zachována i v prvních poválečných letech bez výraznějších změn. V 50. – 60. letech se stala hlavní indikací léčby otylost. Teprve v první polovině 60. let došlo k objektivizaci Schrothova léčebného postupu. Byla zavedena léčba diabetu a roku 1979 došlo ke zrušení obezity jako lázeňské indikace. Obezita se znovu dostala do seznamu indikací roku 1985 a ve spojení s rizikovými faktory arterosklerózy s věkovým omezení do 55 let zůstává dosud. V současnosti jsou lázně ve vlastnictví soukromé společnosti Schroth, spol. s. r.o. Léčí se zde především obezita, kožní choroby a poruchy látkové výměny. V současnosti mají lázně kapacitu asi 270 lůžek a ročně se zde vystřídá na 3 000 pacientů.

autor: Jan Ondryáš

• Lázně Dolní Lipová, soubor lázeňských staveb z doby kolem roku 1900, pomníkem zakladatele Johanna Schrotha (1870) a bustou Emanuela Schrotha (1894)
• římskokatolický farní kostel sv. Václava, klasicistní z let 1787-1788
• Pomník obětem frývaldovské stávky z roku 1961, od Rudolfa Doležala (kulturní památka, do roku 1995 národní kulturní památka)
• Hrob a pomník Rudolfa Haukeho, jednoho z padlých ve Frývaldovské stávce, na místním hřbitově, postavený roku 1931 (kulturní památka)
• Hrob Johanna Schrotha, zakladatele zdejších lázní, a jeho rodiny
• Hospoda Na rychtě, bývalé fojtství (šoltézství), budova postavená kolem roku 1800 v přechodovém barokně-klasicistickém stylu (kulturní památka)
• pomník J. W. Goetha a J. Haydna v obecním parku, z roku 1932