Nový Bor

nám. Míru, 473 01, Nový Bor, Tel.: +420 487 712 311, podatelna@novy-bor.cz
Nový Bor/Společnost - Nový Bor




Nový Bor

novy-bor-8.jpg
Nový Bor (dříve Bor u České Lípy, německy Haida) je město v severní části okresu Česká Lípa, na rozhraní CHKO Lužické hory a CHKO České středohoří. Je známé zejména svým sklářským průmyslem. Počet obyvatel města mírně klesá, začátkem roku 2014 je zde evidováno 11 962 lidí. (Zdroj: Wikipedie)
Mapa - Nový Bor

nám. Míru, 473 01, Nový Bor

Telefon: +420 487 712 311
E-mail: podatelna@novy-bor.cz
Web: http://www.novy-bor.cz/


Nový Bor – brána Lužických hor, město skla, zeleně a zahrad

Právě tyto přívlastky nejlépe charakterizují atraktivitu Nového Boru. První mu dala do vínku příroda, další získal ve své krátké, ale svým způsobem jedinečné historii.

Město leží 360 m n.m. a jeho osud byl již od konce 17. století spojen se sklářským průmyslem. Vzniku sklářské výroby a dalšímu vývoji napomohla výhodně zvolená poloha při císařské silnici Praha – Rumburk – Žitava (1753) a zhruba o sto let později i železnice (1869). Město je položené do zalesněné, kopcovité krajiny podhůří Lužických hor, takže poskytuje mnoho možností letní i zimní turistiky. Hlavní architektonickou památkou je chrám Nanebevzetí Panny Marie z 18. století se vzácnými rokokovými varhanami, přenesenými sem z pražského kostela sv. Karla Boromejského. Historický vývoj města je úzce spjat s Marií Terezií a hrabětem Josefem Kinským, z jehož popudu právě Marie Terezie povýšila dne 26. února 1757 Nový Bor na město. To se tak stalo ve své době jedním z nejmenších a nejmladších měst na severu Čech. Už roku 1754 se v Boru ustavila první kompanie obchodníků se sklem, která působila až do roku 1835 a pomohla městu získat světovou sklářskou proslulost. V současné době v Novém Boru pracuje několik sklářských hutí, řada malíren , sklářských studií a sklářských výtvarníků. Největším sklářským závodem je sklářský kombinát (od roku 1967) Crystalex. Je možné shlédnout sklářské muzeum, několik galerii, případně navštívit i některé sklářské studio.

Nejstarší městská škola se nacházela v Liberecké ulici čp. 68, dnes se zde nachází pekařství. První parní a vanové lázně otevřel František Fluch v Novém Boru roku 1882 na Nádražní třídě (dnešní Husově). Lázně fungovaly až do 1. světové války. Stavby nových městských lázní se ujal architekt Dittrich. Lázně byly otevřeny roku 1910 v Schillerově ulici a nesly název : „Císařské jubilejní lázně“ Nový Bor se tak jako jediný mezi severočeskými městy mohl pyšnit moderními lázněmi.

Město je známé i Rumburskou vzpourou v květnu 1918, která byla pod městem ukončena porážkou a následně popravou 7 účastníků za plotem Lesního hřbitova. Dnes tu stojí žulový památník a na hřbitově v jeho blízkosti je sedm hrobů se jmény popravených. Více informací včetně brožury naleznete v sekci Život ve městě - Turistický ruch – Zajímavosti Nového Boru a okolí.

V poválečném období 1945-1989 zaznamenalo město výrazný odsun místního německého obyvatelstva a přistěhování českého obyvatelstva z vnitrozemí. V druhé půli 20. století začala výstavba panelových domů a počet obyvatelstva začal v 70.-80. letech výrazně růst.

Město Nový Bor leží na okraji Lužických hor asi 10 km severně od okresního města Česká Lípa. V první polovině 18. století se z osady vystavěné na parcelách bývalého statku arnultovického sedláka Raškovského vyvinula samostatná obec. Tato obec vyrostla na lesní půdě – vřesovišti, označovaná německy jako Haida (Heyde), později česky Bor.

Roku 1710 panství převzal rod Kinských. Na žádost hraběte Kinského dne 26.2. 1757 česká královna Marie Terezie stvrdila podpisem listinu o povýšení vcelku neznámé vesnice Heyda (pozdější Heidy, česky Boru) na sloupském panství v kraji Litoměřickém na tržní poddanské městečko se čtyřmi výročními a pravidelnými týdenními trhy. Nestalo se tak náhodou. Byl to výsledek několikaletého cílevědomého snažení člena hraběcího rodu se třemi vlčími zuby v erbovním znamení, hraběte Josefa Jana Maxmiliána Kinského ze Vchinic a Tetova. O významnějším postavení jeho severočeského panství, konglomerací se Nový Bor může pochlubit ještě další kuriozitou. Zatímco počátky středověkých měst před jejich povýšením se ztrácejí v neznámu, založení prvního zdejšího stavení můžeme určit s přesností na den. Od svého vzniku jako osady na nepříliš úrodném vřesovišti rozvíjel se až do doby současné podle cíleného a záměrného územního plánování, což je sice ,,terminus technicus" dvacátého století, ale jehož principy se začínaly naplňovat už ve století sedmnáctém. Tehdy totiž majitel sloupského panství Ferdinand Hroznata z Kokořova dospěl k názoru, že se nevyplatí hospodařit ve vlastní režii na neúrodné půdě v sousedství Dolních Arnultovic a výhodnější bude proměnit ji na 21 stavebních parcel. Aby měl jistotu, že se najdou potencionální kupci, dal postavit na každé parcele poloroubené stavení s možností koupě na splátky. Tak vznikla v letech 1692-1703 nová osada, spojená původně rychtářským právem s většími Arnultovicemi. Všechna tato stavení mají dochovaný ,,rodný¨ list s přesnými daty o jejich kolaudaci, což je v historii sídlišť zvlášť neobvyklé. Osada s pozdějším jménem Heyda vstoupila do života dnem 30.září 1692, kdy první osadník, kovář Jakub Runge(Ronge), převzal svou dokončenou nemovitost. Ten patřil v osadě k zámožnějším, protože další nabyvatelé neoplývali ani jměním, ani výnosným řemeslem.

Výjimečného postavení mezi osídlenci nabyl záhy nájemce panského hostince (vznikl z bývalého ovčína) Václav Grossmann z Arnultovic, který se jako první vyvázal z poddanství a hostinec od vrchnosti odkoupil i s řadou dalších výsad. Jeho potomci pak více než jedno století významně ovlivňovali veřejný život v osadě, v obci a nakonec i v městečku. Již po deseti letech se složení obyvatel změnilo. Chudé vystřídali řemeslníci i lidé spojení prací se sklem či textilní výrobou. Pak se rozvoj sídliště – teď již berní jednotkou s vlastním rychtářem – na čas zastavil. Dalším impulsem k jeho rozvoji se stala nově projektovaná státní silnice z Prahy do Rumburka, která podnítila hraběte Kinského k odvážnému podnikatelskému záměru vybudovat zde u vznikající centrální dopravní tepny nové středisko manufakturního podnikání s možností nákupu i odbytu zejména potřebné textilní suroviny i prodeje hotových výrobků či zboží ze sklářského exportu. Pro realizaci tohoto plánu podnikl Kinský řadu potřebných kroků a k udělenému privilegiu z roku 1757 připojil sám řadu výhod těm, kteří projevili zájem se sem z okolních vesnic přestěhovat. Bylo jich tolik, že dokonce 18. století obsadili všechny volné stavební parcely a zapojili se aktivně i do nově vznikající městské samosprávy. Tak tomu bylo také později ve stoletích devatenáctém a dvacátém, kde zdejší vývozci a rafinéři hráli vždy významnou úlohu v městském zastupitelstvu. Častý pobyt v cizině, zejména ve vyspělých evropských státech, se projevoval příznivě na technickém rozvoji městské aglomerace. Tím se dostalo zdejší město mezi špičková střediska technického pokroku na severu Čech (silniční a poštovní spojení, telegraf, železnice, telefon, elektrárna, veřejné osvětlení, vodovod, městské lázně, veřejná nemocnice, kino atd.).

Současně vzrůstalo i postavení města ve státní správě. V roce 1850 stalo se sídlem okresního soudu a v následujících letech v jeho rámci i okresního zastupitelstva, což trvalo až do konce první ČSR. Po druhé světové válce v letech 1949 – 1960 se Nový Bor stal v rámci tehdejšího Libereckého kraje sídlem politického okresu (ONV). Následující reformou státní správy se sice vrátil okres do České lípy, ale zůstalo zde i nadále generální ředitelství užitkového skla s působností pro celou republiku. K další změně dochází až na počátku osmdesátých let, kdy se z Nového Boru stává postupně středisková obec pro vesnice, které se v souladu s centralistickými plány KSČ musely vzdát vlastní samosprávy, naštěstí ne nadlouho. Návrat k demokratickým principům po listopadu 1989 přivítala většina z nich obnovením obecních úřadů a zastupitelstev (s výjimkou obcí Bukovany, Pihel a Janov).
Zatím poslední proměna státní správy, spojená se zřízením kraje Libereckého a zrušení okresu Česká Lípa, přinesla městskému úřadu zvýšení přenesených pravomocí v řadě oblastní státní správy pro vymezené obce v kraji.

Také počtem obyvatel se město rozrostlo. Postupem let se k němu připojila řada okrajových částí (jako první Nové Chotovice roku 1924) a nakonec roku 1924 i původní mateřská obec Arnultovice (dnes Nový Bor II). Ve srovnání se stavem obyvatel na počátku 20. století se jejich počet téměř zčtyřnásobil. Také rozsah výstavby se měnil. Nejvíce se tu postavilo koncem století osmnáctého, v závěru století devatenáctého a po první světové válce. Také léta šedesátá až osmdesátá století minulého se vyznačují rozsáhlou výstavbou domů obytných a zejména panelových, což ovšem poznamenalo ráz města nešetrným přístupem k historickému centru, zejména na třídě TGM a Husově.

Nejvýznamnějším historickým předělem v dosavadní existenci města se stal rok 1945. Důsledky druhé světové války zasáhly hluboce do života německé populace, která byla většinou odsunuta a postupně nahrazována osídlenci českými, z části i slovenskými. Tento radikální zásah ohrožoval nejvíce zdejší prioritu – sklářský průmysl. Naštěstí se černé prognózy o jeho zániku nevyplnily ani v letech padesátých, kdy spadl až na okraj zájmu, ani po roce 1989, kdy došlo k jeho privatizaci.

Přes počáteční snahu spojit rozvoj mladého města se zemědělstvím a textilní výrobou, začalo osudy Nového Boru velmi záhy ovlivňovat sklo. Hospodářským střediskem sloupského panství se Nový Bor stal s povýšením na město, atribut centra české sklářské výroby a obchodu mu vtisklo jeho okolí.

Podhůří Lužických hor mělo za sebou bohatou sklářskou minulost sahající až do vrcholného středověku, když se v polovině 17. století začalo místní obyvatelstvo orientovat více na zušlechťovatelské profese a obchod se sklem, než na samotnou hutní výrobu. O narůstající vyhraněnosti oblasti svědčí i fakt , že v průběhu 18. století již velkému počtu zdejších malířů, brusičů a rytců produkce místních hutí nestačila a skleněné polotovary se pro ně musely dovážet až z velmi vzdálených oblastí Čech a Moravy. Předností kraje byla i blízkost mezi Prahou a labskými vodními cestami, směřující dále přes Hamburk k moři. Nezanedbatelné byly letité zkušenosti s plátenictvím na Rumburku. Vždyť přibalit křehký artikl, který nabýval mezi exportními produkty na stále větší oblibě, ke štočkům plátna, nebylo žádným problémem. Ještě na začátku 18. století měli ve dvou desítkách borských stavení něco společného se sklem jen čtyři osoby, ale již o padesát let později výhodná domácká práce začala konkurovat tradičnímu tkalcovství a práci v zemědělství. Sklářští podnikatelé využili výhod udělených jim hrabětem Kinským a přenesli správu svých exportních firem z okolních obcí do Boru. Z původního hospodářského dvora zůstala jen sýpka a nová pozdně barokní zástavba zcela změnila jeho podobu. Prvním stavebníkem byl Jiří Antonín Jancke, který se v roce 1763 přestěhoval ze Skalice a na západní straně budoucího Starého rynku (dnes náměstí Míru) vybudoval sídlo rodinné obchodní společnosti. Potom už stačily pouhé dva roky, aby rámec náměstí na východní straně uzavřela novostavba piaristického kláštera. Na konci 18. století bylo kolem nově postaveného kostela Nanebevzetí Panny Marie již více než padesát domů. Město se stalo domovským sídlem společností (kopanií) čile obchodujících se Španělskem, Portugalskem, Holandskem a Amerikou. Měšťanské domy z období největší stavební aktivity, z konce 18. století a prvních dvaceti let století devatenáctého, patří dodnes k nejpozoruhodnějším. Na plánu města z tohoto období jsou zakresleny nové domy se zahradami, pravidelně rozmístěnými na širokých rovných ulicích a Novém rynku (dnes Palackého náměstí), přesně podle návrhu pražského inženýra Emanuela Kleinwächtera. Z legendy plánu lze vyčíst, že z 233 domů patřilo 43 exportérům skla a v dalších šestnácti domech bydleli skláři, brusiči a malíři skla, pozlacovači nebo zrcadláři. Na přelomu osmnáctého a v první třetině 19. století příznivý vývoj borského sklářství přerušila vleklá obchodní krize. Politické a válečné události ve světě, zastavení obchodu se zámořím a zahraniční konkurence byly hlavní příčinou útlumu exportu, na který doplatily téměř všechny zdejší sklářské společnosti. Na oživení borského sklářství měl velkou zásluhu Bedřich Egermann. Z jeho ateliéru, nacházejícího se od roku 1823 v domě čp. 101 na severní straně náměstí, začaly vycházet výrobky, které se jako první mohly měřit se zahraniční konkurencí. A co víc, Egermannovy neobvyklé technologické postupy (zejména červená lazura), módní náměty a kvalita výrobků vedly místní rafinéry k napodobování, a tak nepřímo posunovaly kvalitní úroveň celého zdejšího sklářství. Za přispění Josefa Hanzela, byly zavedeny na Borsku výkonnější brusičské stroje a nový styl brusu. Dalším příkladem může být páter Václav Rubeš. V době jeho rektorování borská piaristická škola dosáhla vrcholu v počtu žáků a kvalitě jejich odborné přípravy pro práci v exportních firmách a ve sklářské výrobě. Na piaristické kolegium programově navázala borská sklářská škola založená v roce 1870, která dodnes sídlí ve Wolkerově ulici.

Poučení, že jediným východiskem z krize je rychle se přizpůsobit situaci, hledat jiné cesty odbytu a ve výrobě pružněji reagovat na požadavky trhu, vyneslo borské sklářství kolem poloviny 19. století opět na přední pozice obchodu. Pokles exportu v šedesátých letech byl však příčinou nové nejistoty. V této neklidné době, provázené změnami společenských vztahů a preferováním průmyslové výroby, systém rodinných obchodních společností začal ztrácet na funkčnosti a po překonání krize byl nahrazen novou formou exportu. Sklo prodával přímo výrobce prostřednictvím vlastní nabídky nebo obchodních zástupců. Časté byly obchodní firmy podnikající s výrobky zdejších domácích dílen a malých rafinérií, které byly neodmyslitelnou součástí zdejší sklářské výroby. Modernizace technického vybavení města, nová železniční trať a komunikace usnadňující dopravu uhlí k vytápění sklářských pecí, to vše v poslední čtvrtině 19. století urychlilo soustředění sklářské výroby do města a jeho bezprostředního okolí. Přestože zásahy do stavební dispozice nových nebo přestavěných domů (zásluhou městského stavitele Maxmiliana Dittricha) byly prováděny s citem, překotný růst objektů rafinérií a sklářských hutí nenávratně narušil jeho malebnost. Například na Poštovní ulici (dnes tř. T.G.Masaryka) se usadila lustrařská firma Reinhold Palme a synové z Práchně a vyrostl komín továrny na výrobu sklářských barev Josefa Günzela. Poblíž náměstí přestavěl Karel Hosch obytné domy na průmyslový objekt rafinérie skla a továrny na výrobu lustrů. Poklidné klima dnešního Palackého náměstí narušoval provoz kolem firmy Johanna Oertela a blízké rafinérie Karla Goldberga. Stavební aktivita se přenesla i na volné parcely mezi náměstím a nádražím. Sklářská huť Helena byla založena roku 1874 a v sousedství budovy sklářské školy postavené v roce 1892 byla uvedena do provozu školní huť (1910). Do blízkosti železniční stanice se z Okrouhlé přestěhovala v roce 1888 firma Hartmann & Dieterichs (dnes firma Egermann) a roku 1913 zahájila provoz huť Flora (známější pod jménem Hantych). Daly by se jmenovat desítky nově zavedených rafinerií a exportních domů potvrzujících, že poslední čtvrtina 19. století byla obdobím rozkvětu sklářského průmyslu v celé borskošenovské oblasti s tím, že si město Bor dokázalo obhájit pozici jejího centra. Doba přála i zájmové a kulturní činnosti. V rámci aktivit Odborového svazu sklářského dělnictva bylo v roce 1893 v Novém Boru zřízeno Sklářské muzeum. Josef Sieber ve svých dějinách města Boru z roku 1913 uvádí seznam 65 spolků a 3 klubů!

Přes útlum v letech 1. světové války konjunktura v mladém Československu rozvoj zdejšího sklářství ještě vystupňovala. Na Borsku a Kamenickošenovsku se zabývala výrobou , zušlechťováním a exportem skla téměř stovka větších firem. Pro zjednodušení vývozu byl v Boru roku 1892 otevřen konzulát Spojených států amerických (Konsulátní ulice, dnes část ulice B. Němcové) a v roce 1905 zřízen celní úřad. Řada peněžních ústavů zde otevřela své pobočky. Ekonomická úspěšnost se projevila i na vzhledu města. Vysoký standart je dodnes patrný na reprezentativních vilách továrníků, výstavném Grandhotelu Zimmerhackel nebo městském kině. Prosperující průmysl byl výzvou i pro mladé Čechy z vnitrozemí, kteří zde nacházeli práci a nový domov. Ještě v roce 1921 už jich bylo sedm set. Z iniciativy české menšiny byl postaven pomník obětem Rumburské vzpoury na lesním hřbitově v roce 1923, vybudována česká čtvrť s českou měšťanskou školou otevřenou v roce 1928 nebo zaveden český vyučovací jazyk ve sklářské škole roku 1934. Sociální a národnostní vztahy v tomto pohraničním městě začaly však být na sklonku třicátých let podrobovány těžkým zkouškám. Příznivý vývoj ve sklářství kulminoval kolem roku 1930 a již v následujících dvou letech se zoufale potýkal s hospodářskou krizí. Jako na povel vyhasly pece sklářských hutí a v rafinériích se zastavila výroba. Nebylo to poprvé, kdy čeští skláři museli odcházet za obživou do zahraničí. Přes krátkou konsolidaci nedaly na sebe dlouho čekat události nejvážnější. V důsledku okupace pohraničí musela většina Čechů odejít do vnitrozemí. Lépe se nevedlo ani těm, co zůstali. Většina sklářských dělníků byla povolána do vojenské služby. Sklářská výroba byla omezena na minimum, většinou s náhradním programem sloužícím zbrojnímu průmyslu. Bor přerušil obchodní spojení se světem.

Po roce 1945 znárodněný sklářský průmysl dostal do vínku desítky válkou těžce poškozených soukromých sklářských firem a domáckých dílen. Úkol urychleně obnovit výrobu ve sklárnách však navíc ztěžoval nedostatek surovin a energetických zdrojů. Obtíže byly s náhradou odsunutých německých pracovníků, kteří byli často velmi zručnými řemeslníky a zkušenými podnikateli. Přesto už na začátku roku 1946 odcházely z Boru první exportní zakázky a částečně se konsolidoval tuzemský trh. Bohužel státní ideologie sledovala pouze podporu rozvoje těžkého průmyslu, což znamenalo zaostávání sklářství a odvádění sklářských dělníků do preferovaných odvětví. V zaměstnanosti obyvatel Nového Boru se začala uplatňovat i strojírenská výroba (Závody průmyslové automatizace). Teprve v 60. letech, díky výhodnému exportu z národního podniku Borské sklo, došlo k rehabilitaci tradiční sklářské výroby. Rozhodnutí o výstavbě sklářského kombinátu (1965 – 1967) znamenalo pro město zásadní obrat k lepšímu – soustředění výroby do jednoho moderního celku, příliv nových pracovních sil a s tím související oživení činnosti sklářských škol, kulturních a sportovních aktivit. Zřízením generálního ředitelství podniků zabývajících se u nás výrobou užitkového skla v roce 1972 (od roku 1974 s názvem Crystalex) v Novém Boru, se dostalo městu zaslouženého titulu metropole československého sklářství. Na jeho světovosti měla nemalou zásluhu i aktivní účast našich sklářů na domácích a zahraničních výstavách a od roku 1982 pořádání Mezinárodních sklářských sympozií.

K poslední výrazné změně organizační struktury zdejšího sklářství došlo po roce 1989, v souvislosti s politickými a hospodářskými změnami v naší zemi. Vedle společnosti Crystalex vznikly soukromé firmy, které navázaly na svou válečnou tradici nebo budovaly svou existenci od základů. Město si připomnělo svou minulost a opět se stalo střediskem desítek drobných sklářských studií a rodinných rafinačních dílen s osobitou řemeslně náročnou výrobou tradičního a moderního skla. Originální umělecká díla studentů a sklářských výtvarníků, představovaná na výstavách ve sklářském muzeu, v galeriích sklářské školy, Karla Wünsche a firmy Ajeto, podtrhují vyhraněnost těch, kteří v Novém Boru žijí a tvoří.

V severočeském městě Nový Bor v současné době žije 12 259 obyvatel (k 1.1.2011). Od roku 2003 je sídlem úřadu s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu je 16 obcí.

  • Friedrich Egermann (1777 – 1864), rodák ze Šluknova, sklář, obchodník, technolog, vynálezce například achátového skla, perleťového a biskvitového emailu, žluté a červené lazury
  • Josef Jaroslav Kalina (1816 – 1847), český básník, literární a přírodní vědec, filosof, sběratel lidové slovesnosti a obrozenec
  • Volker Oppitz (* 1931), německý ekonom a matematik
  • Wilhelm Knechtel (1837 – 1924), pihelský rodák, německý zahradník a botanik

(Zdroj: Wikipedie)

  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie - postaven v letech 1747 až 1749, několikrát přestavěný (v letech 1786 – 1788 vystavěn do dnešní podoby stavitelem J. V. Koschem). Je to pozdně barokní stavba se 94,4 m vysokou věží. V kostele se nachází starobylý zvon z roku 1607 a slouží dodnes. Hrabě Kinský zakoupil pro kostel varhany, které byly přenesené z pražského kostela sv. Karla Boromejského. Za zmínku stojí také socha Panny Marie, kterou nechal vytvořit hostinský a panský purkrabí Václav Grossmann u sochaře Františka Wernera, jako slib Matce Boží, za ušetření jeho vlastního majetku během slezské války (1740 – 1742). Socha je nejstarší chráněnou památkou ve městě. V kostele naleznete dále obraz Krista, který je kopií originálu z chrámu sv. Petra v Římě, pořízenou Václavem Mánesem. Skleněné lustry a barevné vitráže jsou vizitkou místních sklářů a výtvarníků.
  • Navrátilův sál - Třída T. G. Masaryka 45
  • Lesní hřbitov - zal. 1909, upravený do parkové podoby s množstvím rododendronů u silnice směr Radvanec. Jeho součástí je pomník účastníků Rumburské vzpoury.
  • Palackého náměstí - památkově chráněné budovy, parková úprava

(Zdroj: Wikipedie)


Fotografie a videa


Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz