Početný soubor vzácných a ohrožených rašeliništních druhů rostlin a živočichů zde žije v nadmořských výškách 748 až 775 m.
K rezervaci je pohodlná cesta po silnici č. 39 z Lenory nad meandry Teplé Vltavy, která odděluje Velkou Nivu od rezervace Malá Niva. Od silnice na sever se zvodnělé území táhne proti proudu Olšinky daleko za hranice rezervace do prostoru mezi hory Zátoňská a Jedlová, které jsou obě přes 1000 metrů vysoké. Značené turistické cesty do těchto míst nevedou.
Do rezervace nevedou žádné značené turistické cesty a vstup je sem zakázán.
Těžba dřeva tu proběhla naposledy ve druhé polovině 18. století a jen na části území. Do konce 20. století se však udržovaly odvodňovací kanály, naštěstí s malým spádem, takže zanikla jen malá část společenství blatkových borů. Nejcennější pasáže zůstaly nedotčené.
Rezervací byla Velká Niva vyhlášena roku 1989. Kromě sanace kůrovcem napadených vývratů, která proběhla v roce 1997, se v lokalitě lesnicky nehospodaří.
Flóra
Bylinné patro v obou zdejších typech borů tvoří kromě na rašeliništích běžných druhů kyhanka sivolistá, klikva bahenní, rosnatka okrouhlolistá a prstnatec Fuchsův, až 60 cm vysoká orchidej s nachově žíhanými květy na světlém až bílém podkladě.
Podmáčené smrčiny rostoucí podél potůčků mají v bylinném patře kamzičník rakouský, dřípatku horskou, plavuň pučivou nebo ptačinec dlouholistý a vzácný bradáček srdčitý.
Botanikům na Velké Nivě připadá také zajímavé, že lokalitami s řidším porostem blatky expanduje rákos obecný. V bahnité půdě může vytvářet oddenky až 10 metrů dlouhé, vegetativně se běžně rozmnožuje do vzdálenosti kolem čtyř metrů. Zájem botaniků by se proto brzy mohl změnit ve zděšení. Rákos odpařuje ohromná množství vody, listy po seschnutí a opadu brání klíčení původních rostlin a husté stonky ztěžují přístup k vodě i ptákům. Doma je na všech kontinentech kromě Antarktidy.
Některé borovice blatky zde dorostou do 15 až 20 metrů, většina z nich však dosahuje výšky kolem 5 metrů. Najdou se tu i jedinci, kteří rostou v poléhavé formě, a jsou tak podobní rašelinné kleči.
Z hub se v rezervaci daří mizejícím a vzácným druhům, na dřevu v čistých potůčcích třeba míhavce vodní. Ležícím kmenům bříz dává přednost ohňovec hladký a outlovka bílá zase kmenům mrtvých borovic blatek.
Fauna
Hojným a vítaným obyvatelem rezervace je horská forma robustního lesního mravence Formica lugubris. Vytváří propojené kolonie s kupovitými hnízdy až ve výšce od 700 do kolem 1000 m n. m. Komplexy hnízd často pokrývají stovky hektarů a může jich být až několik tisícovek. Zatímco solitérní druhy sbírají hmyz jen ve svém loveckém teritoriu kolem mraveniště, tento druh se sklony k vytváření vícehnízdních a spolupracujících kolonií čistí souvislejší plochy. Jednotliví mravenci mohou dokonce přecházet mezi hnízdy a probíhá mezi nimi i potravní výměna. Kupovitá hnízda staví větší a k jehličí přidávají hrubší materiál od větviček přes kousky pryskyřice až po kamínky.
Z ptáků žijí v rezervaci i běžné druhy v méně početných populacích. Pravidelně se tu vyskytuje jeřábek lesní a tetřev hlušec.
| Název správy | Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava |
| Adresa | 1.máje 260 |
| Město | Vimperk |
| PSČ | 385 01 |
| Datum vyhlášení | 1. července 1989 |
| Rozloha území | 120,38 ha |
