Zámek Slavkov - Austerlitz

Na místě dnešního barokního zámku byla vybudována začátkem 13. století komenda řádu německých rytířů. V jejich vlastnictví je Slavkov poprvé zmiňován roku 1237. Části obytné budovy a kruhové schodišťové věže komendy jsou zachovány pod severním traktem barokního zámku a pod částí zámeckého nádvoří. Koncem l6. století, asi za Oldřicha III. z Kounic, byl na starších základech vybudován renesanční zámek čtyřkřídlého půdorysu s arkádami a mohutnou hranolovou věží. Fragmenty základového zdiva jsou zachovány v části suterénu severního a západního křídla zámku.

Podnět k barokní přestavbě renesančního sídla Kouniců ve Slavkově dal koncem 17. století Dominik Ondřej z Kounic. Úkolem vybudovat reprezentativní sídlo rodu na místě nevyhovující renesanční architektury pověřil italského architekta Domenika Martinelliho z Luccy. Návrh barokní novostavby ve stylu tzv. podunajského baroka provedl Martinelli v 80. letech 17. stol. a zahrnul do něj kromě zámku i úpravu a přestavbu větší části města s novým farním kostelem. Vlastní budova zámku byla navržena na půdorysu písmene U. Nádvoří měla původně uzavírat vstupní brána v místě, kde dnes celý prostor dotvářejí přízemní půlkruhové budovy koníren. Objekt obehnal vyzděným příkopem, kolem něhož byla navršena zemina, aby nad sítí klenutých sklepů mohl vzniknout zahradní parter. Stavba zámku započala v posledních letech 17. století pod dohledem místních zednických mistrů a za občasné Martinelliho inspekce. Jako první vzniklo střední - západní křídlo s mohutně rozšířenými nárožími a náběhy obou bočních křídel. Západní příkop byl uprostřed překlenut mostem s několika schodišťovými stupni, překonávajícími výškový rozdíl mezi zámeckým přízemím a zahradním parterem. Ustupující střední průčelí bylo v patře nad mostem zdůrazněno balkonem směřujícím do zahrady z ústřední místnosti l. patra západního křídla. Rozšířená nároží zdůraznily dvojice pilastrů. Nízká okénka atikového polopatra vyvážila řadu suterénních oken, většinou slepých, vedoucích do příkopu. Pro Martinelliho bylo v interiéru typické řešení dvou samostatných schodišť i obdélného vestibulu, členěného mohutnými přízemními sloupy. Autory interiérové výzdoby byli rovněž italští umělci. Fresky namaloval Andrea Lanzani, jenž úzce spolupracoval se štukatérem Santinem Bussim. Sochařské prvky a skulptury v zámku i v parku vytvořil Giovanni Giuliani.

Dominik Ondřej, iniciátor barokní přestavby slavkovského zámku, zemřel roku 1705. Tehdy bylo zhruba dokončeno pouze jeho západní křídlo. Jeho nástupcem a rodovým dědicem se stal syn Maxmilián Oldřich, říšský hrabě z Rietbergu, od roku 1720 moravský zemský hejtman. Po roce 1720 se i on zaměřil na dostavbu zámku. Pokračovatele Martinelliho stavebních dispozic našel v italském architektu Ignáci Valmagginim. Přestože na Martinelliho projekt navázal, provedl Valmaggini některé zásadní změny původních plánů. Potřeba velkého společenského sálu a honosného vstupního průčelí z čestného dvora, si vyžádala podstatnou změnu v nádvorní části západního křídla s klenutým podjezdem. Snaha o zvýšení reprezentativní podoby nádvoří vedla k příčnému rozšíření konců bočních křídel a vyhloubení jejich nádvorních stran. Vznikl tak rozsáhlý vstupní prostor, vymezený na opačné straně obdobnými oblouky koníren. Výše uvedené změny navrhů provedl Valmaggini v roce 1731.

Na začátku 30. let 18. století bylo dokončení těchto prací svěřeno staviteli Václavu Petruzzimu.

Ani Maxmilián Oldřich se nedožil konečné podoby zámku. Zásluhy na dokončení celého zámeckého komplexu má až teprve jeho syn, Václav Antonín hrabě Kounic-Rietberg, nejvýznamnější představitel rodu, od roku 1764 říšský kníže, státní ministr, kancléř Marie Terezie, Leopolda II., Josefa II. a Františka II. Krátce poté, co se po smrti svého otce ujal rodového majetku, stála již celá hlavní budova včetně jižního křídla. Nejstarší, západní průčelí, vyvrcholilo architektonicky odpovídající kopulí. Zevní úprava nově zbudovaných částí byla přizpůsobena Martinelliho západnímu průčelí. Uvnitř však již dominovaly klasicistní prvky. Dřívější bohatost štukové a freskové výzdoby byla nahrazena lineárním členěním velkých ploch a s jemným dekorem. Severní a západní křídlo s nádvorními arkádami vytvořily v patře nové komnaty. Ve stejném duchu byly vyzdobeny rovněž stropy podélného přízemního vestibulu, valená klenba v chodbách prvního patra obou křídel a strop a stěny severního schodiště. Po stránce prostorové byla maximální pozornost věnována centrálnímu oválnému společenskému sálu, kde iluzivní výmalbu provedl v roce 1767 vídeňský dvorní freskař Josef Pichler. Kancléř Kounic dokončil rovněž úpravu bývalé jídelny na tzv. Sál předků, kde umístil portréty svých rodičů, prarodičů a své manželky v nadživotní velikosti. Poslední práce na zámku byly dokončeny výmalbou zámecké kaple sv. Kříže provedenou rovněž Pichlerem v roce 1769.

Již během výstavby první etapy zámku vznikal pod vedením nizozemských odborníků před západním křídlem park komponovaný ve stylu francouzských barokních zahrad. Do dnešní doby se z něj nedochovalo zahradní kasino s Lanzaniho výzdobou, ani kašna od Petera Wiliameho. Zůstala pouze romantická stavbička čínského pavilonu z 80. let 18. století. V polovině 19. století byla zahrada zjednodušena do anglického stylu. Rekonstrukce v 70. letech 20. století vrátila zámeckému parteru zčásti jeho někdejší barokní podobu s bazény a fontánami a znovuumístěnými kamennými plastikami.

Roku 1509 získali slavkovské panství pánové z Kounic, kteří jej drželi více jak 400 let.

Historie rodu Kouniců

Historie slavkovského zámku se po více než čtyři století pojí se starobylým moravským šlechtickým rodem Kouniců, který ve svém znaku používal symbol lekna. V roce 1509 získal slavkovské panství a zámek Oldřich z Kounic, jenž z něj udělal hlavní sídlo rodu. Působení Kouniců ve slavkovském panství přineslo velký rozmach stavebních aktivit, podporu řemesel, založení první manufaktury a všeobecný rozvoj podnikání. Obchodní a hospodářský rozvoj podnítil zejména Dominik Ondřej z Kounic, který působil jako diplomat v habsburské říši a aktivně se účastnil politického života. Byl to rovněž on, kdo zahájil velkolepou barokní přestavbu zámku.

Nejvýznamnějším představitelem rodu se stal Václav Antonín kníže z Kounic a Rietbergu. Zkušenosti a schopnosti získané studiem na univerzitách ve Vídni a v Leidenu, ale také četnými cestami po Evropě, mu vynesly prestižní post státního kancléře a to hned ve službách čtyř habsburských panovníků - Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II a Františka II. Svojí výhodnou sňatkovou a diplomatickou politikou orientovanou zejména na Francii posílil vliv habsburského rodu a rozšířil také množství habsburských držav. Za své zásluhy obdržel Řád zlatého rouna. Kníže Václav byl pohřben ve slavkovské rodinné hrobce pod kostelem sv. Jana Křtitele.

Jedním z posledních příslušníků rodu byl Václav hrabě z Kounic. Na počátku své kariéry působil jako poslanec Říšské rady zastávající politické zájmy českého národa. Stal se významným mecenášem studentů, jimž věnoval svůj palác na Žerotínově náměstí v Brně a nechal vystavět vysokoškolské koleje.

Rodová hrobka Kouniců byla zbudována pod jižní kaplí kostela Arnoštem Kryštofem v roce 1795. V témže roce do ní byly uloženy ostatky kancléře Václava Antonína Kounice, předtím dočasně umístěné v kryptě u zámecké zahrady, a jeho snachy Marie Leopoldiny z Oettingen-Spielbergu. Dnes se v rodinné hrobce nachází sedm rakví s tělesnými ostatky příslušníků rodu z knížecí moravské a české hraběcí linie.

Dominik Ondřej z Kounic (1654 - 1705)

Tajný rada, říšský dvorský vicekancléř, zakladatel manufaktur a stavebník slavkovského zámku Dominik Ondřej z Kounic se narodil roku 1654, rok před smrtí svého otce Lva Viléma. V letech 1654 - 1669 byl vychováván u brněnských jezuitů, další dva roky studoval v Olomouci. Po ukončení studií se na podzim roku 1671 vypravil na cestu po Itálii (byl přijat papežem Klimentem X.), Francii, Švýcarsku a Německu. Po návratu roku 1674 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Eleonorou ze Šternberka, s níž měl čtyři syny a čtyři dcery. Dominik Ondřej se zapojil do politického života, působil jako c.k. komoří a přísedící moravského zemského soudu, tajný rada a říšský dvorský vicekancléř. V diplomatických službách působil na dvoře bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela, kterého získal jako spojence Habsburků proti Francii a spolu s kurfiřtem se roku 1683 účastnil osvobozování Vídně obležené Turky. Další cesta jej zavedla do Anglie ke dvoru krále Karla II. Roku 1688 pak zastupoval císaře při volbě biskupa v Řeznu a byl plnomocným rakouským vyslancem při uzavírání Ryjswického míru v Holandsku roku 1697.

Dominik Ondřej byl nejen dobrým diplomatem, ale i hospodářem. Podstatně rozmnožil slavkovské panství, získal i statky v Uhrách (Neu Kaunitz) a 20. května l702 zřídil z panství Slavkov u Brna, Uherský Brod, Moravské Prusy, Velký Ořechov a Bánov fideikomis pro prvorozené mužské potomky. Pokoušel se i o zřízení textilní manufaktury ve Slavkově. Rozsáhlé podnikání jej však značně zadlužilo, takže po své smrti po sobě zanechal dluhy ve výši téměř poloviny svého majetku.

Dominik Ondřej, od roku 1683 říšský hrabě, vynikl i jako zakladatel současného slavkovského zámku. Na místě starého renesančního sídla zahájil roku 1692 výstavbu reprezentativní barokní rezidence. Plány pro přestavbu vytvořil slavný italský kněz a architekt Domenico Martinelli z Luccy. Do roku 1705 bylo vybudováno pouze západní křídlo zámku, vyzdobené štukami a freskami italských umělců.

Dominik Ondřej z Kounic zemřel ve Vídni roku 1705 a byl pohřben v rodinné hrobce v dominikánském kostele sv. Michala v Brně.

Václav Antonín Kounic (1711 - 1794)

ejvýznamnějším představitelem rodu Kouniců se stal šestý potomek Maxmiliána Oldřicha Václav Antonín Dominik. Narodil se 2. února 1711 ve Vídni a jako mladší syn byl určen pro dráhu duchovního. Ve třicátých letech studoval právo na univerzitách ve Vídni a Leidenu. Kvůli úmrtí svého staršího bratra Jana Dominika však musel zanechat duchovní dráhy a převzít správu rodinného majetku. V letech 1732 - 1734 vykonal kavalírskou cestu do Nizozemí, Francie a Itálie. Při této cestě se seznámil s uměleckými památkami navštívených zemí, ale byl představen i francouzskému králi a uveden do nejvyšší francouzské společnosti. Po návratu do Vídně byl jmenován císařským dvorním radou, o dva roky později pak získal titul skutečného říšského rady. Roku 1736 se oženil s hraběnkou Marií Arnoštkou ze Starhembergu, s níž měl celkem sedm dětí.

Kounic se aktivně účastnil diplomatických jednání habsburské monarchie za vlády Karla VI. i jeho nástupkyně Marie Terezie. Roku 1741 tak vedl diplomatickou misi k papeži Benediktu XIV., v letech 1742-1743 působil v Turínu s cílem získat sardinského krále Karla Emanuela na stranu Habsburků. Od roku 1745 působil jako zplnomocněný ministr pro rakouské Nizozemí.

Ke konci války o dědictví rakouské se roku 1748 účastnil mírových jednání v Cáchách a v letech 1750 - 1753 pobýval jako velvyslanec u francouzského dvora. Po návratu z Francie byl jmenován dvorním a státním kancléřem.

Kounicovým nejvýznamnějším státnickým činem byla změna orientace habsburské zahraniční politiky. Ze svých pobytů ve Francii si přinesl sympatie k této zemi a přesvědčení, že pro habsburskou monarchii je nejvýhodnější spojenectví s dosud nepřátelskou Francií. Obratně využil svých konexí a v květnu 1756 uzavřela habsburská monarchie s Francií konvenci o neutralitě. Ta zcela změnila rozložení sil v Evropě a habsburské monarchii umožnila získat lepší postavení i záruky spojenectví vůči Prusku. Nově uzavřená aliance se osvědčila v tzv. sedmileté válce, jež vypukla ještě roku 1756 a v níž bojovala habsburská monarchie spolu s Francií a Ruskem proti koalici Pruska a Anglie.

Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.

V šedesátých letech 18. století dokončil kníže Kounic stavbu slavkovského zámku zahájenou koncem 17. století. Ve Slavkově několikrát přivítal i císařovnu Marii Terezii. Dvorní architekt Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg pro něj vybudoval klasicistní chrám Vzkříšení Páně. Jako milovník umění rozšířil Václav Antonín rodinnou obrazovou galerii, i když část pláten použil pro vybavení svého vídeňského sídla. Významnou památkou zůstává dodnes rodová kounicovská knihovna s díly z 16. - 18. století, kterou Václav Antonín bez ohledu na cenzuru doplňoval přímo z Francie knihami s tématikou osvícenství a nových revolučních proudů.

Hrabě, od roku 1763 říšský kníže Václav Antonín Dominik Kounic sloužil celkem čtyřem habsburským panovníkům, Marii Terezii, Josefu II., Leopoldu II. a Františku II. Za vlády Josefa II. Kounicův vliv postupně slábl a svých funkcí se kníže vzdal roku 1793 v pokročilém věku 82 let. Po čtyřicet let pomáhal kníže Kounic spoluvytvářet politiku habsburské monarchie. Ve vnitřní politice se mu podařilo oživit státní, finanční i zemskou správu, v politice zahraniční přispěl k oslabení vlivu Pruska a obnovení velmocenského postavení Rakouska. Jako výraz rakousko - francouzského spojenectví prosadil i sňatek arcivévodkyně Marie Antoinetty s francouzským následníkem trůnu. Ke konci svého života však musel přihlížet, jak francouzská revoluce boří jeho pracně vytvářené konstrukce a dožil se i popravy francouzského královského páru. Za své zásluhy získal v roce 1764 dědičný knížecí titul s právem oslovení "Jeho Jasnost a Osvícenost". Zemřel v červnu roku 1794 a byl provizorně pohřben v zahradní hrobce nedlouho předtím dokončeného slavkovského zámku. Trvalého odpočinku se kníže dočkal teprve po zřízení rodinné hrobky pod kostelem sv. Jana Křtitele na slavkovském předměstí Špitálce roku 1795.

Václav Kounic (1848 - 1913)

Hrabě Václav Robert Kounic patřil k významným představitelům českého národního života druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Narodil se roku 1848 a po ztrátě otce Karla Michala z Kounic ve čtyřech letech jej vychovávala matka Eleonora Voračická z Paběnic. Po roce 1861 spolu s matkou pobýval v pražském sídla hraběte Rudolfa Thurn- Taxise, kde se seznámil s předními českými vlastenci, jakými byli např. F. Palacký, F. L. Riegr, J. E. Purkyně, W.W. Tomek, K. Světlá a další. Jako student právnické fakulty od roku 1866 se aktivně účastnil studentského spolkového života. Roku 1870 byl prohlášen plnoletým a zapojil se do politického dění. Roku 1877 se oženil s herečkou Josefinou Čermákovou, jejímž prostřednictvím se stal příbuzným Antonína Dvořáka. Od roku 1883 působil jako poslanec českého zemského sněmu za konzervativní velkostatek, na tento mandát rezignoval roku 1887 a od roku 1890 zastupoval v českém sněmu Národní stranu svobodomyslnou. V době své politické činnosti se zabýval řadou naléhavých problémů veřejného života - volebním právem, ženskou emancipací, osmihodinovou pracovní dobou, dělnickými požadavky... V roce l892 se na IV. konferenci meziparlamentní unie v Bernu vyslovil ve prospěch vytvoření evropské unie. Pokrokové názory, jež zastával, mu vynesly přezdívku "Rudý hrabě".

Po smrti staršího bratra Albrechta roku 1897 se vzdal politické činnosti a ujal se správy rodinného majetku. Přesídlil na Moravu do zámečku Obora u Uherského Brodu, postaveného Václavem Wattnerem v letech 1903-1905. V této době byl již vdovcem, manželka mu zemřela roku 1895. Odmítal nabídky ke vstupu do politiky a věnoval se hospodářství, v němž zavedl mj. i české úřadování. Po zřízení brněnské techniky počátkem 20. století se zabýval myšlenkou vybudování českých studentských kolejí, kterou projednával i se svým přítelem Josefem Hlávkou.

K realizaci tohoto záměru došlo roku 1908, kdy se Václav Kounic po dlouholeté známosti oženil s Josefinou Horovou. Ve svatební den věnoval Kounic se svou manželkou svůj brněnský palác "k účelům hmotného zabezpečení nemajetného studentstva na vysokých školách českých v Brně". Po oficiálním předání tohoto daru byl ustaven spolek "Kaunicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně", jehož úkolem bylo poskytovat stipendia studentům a časem zbudovat pro vysokoškolskou mládež v Brně Akademický dům. Brněnské studentské koleje se začaly stavět až roku 1922, sám Kounic se však zahájení výstavby nedožil. Zemřel v Uherském Brodě v únoru 1913 na zápal plic a rakev s jeho ostatky byla dopravena do Prahy a uložena do rodinného hrobu na Malvazinkách.

Hrobka Kouniců, hřbitov

ako hřbitov sloužilo zpočátku ve Slavkově prostranství kostela sv. Jakuba Většího. V okamžiku, kdy se již nedostávalo místa a kostel sám byl značně sešlý, nechalo město zbudovat na předměstí Špitálka kolem kostelíku sv. Jana Křtitele nové pohřebiště, na kterém se začalo pochovávat již v roce 1659. Hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele stojí pravděpodobně na místě špitálu, postaveného ve 13. století německými rytíři. Za husitských válek špitál zanikl, v 15. století byl obnoven rytířem Janem Zeleným ze Šanova, který upravoval rovněž kostelík. V 16. století měli v kostele svoji modlitebnu Čeští bratři. Zpustlý špitál obnovil Dominik Ondřej Kounic roku 1676, současnou podobu dala kostelíku přestavba z roku 1743. Vnitřní oltář je dílem neznámého barokního malíře a představuje patrona kostela sv. Jana Křtitele. Nad obrazem je hraběcí korunka aliančního znaku Kounic-Rietbergrů. Obě boční kaple byly obnoveny v roce 1882. V levé je oltář Panny Marie, v pravé kříž s obrazem Ukřižovaného.

Vstupní brána hřbitova je jedním z mála dochovaných klasicistních portálů. Litinový kříž po její straně je prací blanenských salmovských železáren a pochází z roku 1855.

Do vnější stěny sakristie hřbitovní kaple jsou druhotně zazděné dvě pískovcové náhrobní desky pocházející ještě z původního hřbitova u farního chrámu. První z nich připomíná paní Annu, manželku slavkovského úředníka pana Gabriela Litenského z Kelče, přívržence náboženské sekty tzv. Bratří boleslavských, která zemřela 21. srpna 1616. Kolem její stylizované postavy je nápis "Dnes mně, zítra tobě." Druhý náhrobek postavil pro sebe a svoji manželku pan Matouš Rozstrkal. Jeho choť zemřela v pondělí po sv. Alžbětě roku 1615. Sám Rozstrkal zde pohřben nebyl, zřejmě musel po Bílé Hoře kvůli svému náboženskému přesvědčení opustit Slavkov.

Ze starších náhrobků vidíme naproti sakristii pomníček z roku 1827 s dnes již téměř nečitelným německým nápisem. Opodál je rodinná hrobka Frištenských, v níž odpočívají rodiče a sourozenci známého zápasníka Gustava Frištenského (1889 - 1957).

Exoticky působí nápis na bílém kameni s litinovým křížem, který v italštině připomíná z c. k. plukovníka Caspara Ferrariho da Grado, který ve Slavkově zemřel roku 1853.

Na stěně boční kaple kostelíku sv. Jana Křtitele jsou zazděny i pamětní desky připomínající nadporučíka Theodora Beneše, padlého 1866 v bitvě u Hradce Králové, a rytmistra Eugena Beneše, pohřbeného 1867 v Queretu.

Rodová hrobka Kouniců byla zbudována pod jižní kaplí kostela Arnoštem Kryštofem v roce 1795. V témže roce do ní byly uloženy ostatky kancléře Václava Antonína Kounice, předtím dočasně umístěné v kryptě u zámecké zahrady, a jeho snachy Marie Leopoldiny z Oettingen-Spielbergu. Dnes se v rodinné hrobce nachází sedm rakví s tělesnými ostatky příslušníků rodu z knížecí moravské a české hraběcí linie.

Hrobka byla v roce 1980 otevřena a proběhla identifikace pohřbených ostatků. Potvrdilo se, že zde stále odpočívá nejvýznamnější z Kouniců kancléř Václav Antonín, který zemřel ve věku osmdesáti tří let. V rakvi je pohřben v původním šatě, který je asi o 40 let starší než byla doba jeho smrti. Na kabátě má dracounovou hvězdu řádu sv. Štěpána, nejvyšší uherské vyznamenání. Jeho tělo bylo v letech 1993 až 1995 nově balzamováno a konzervací prošel také jeho oděv.

Jediná pohřbená žena, kněžna Marie Leopoldina, zemřela ve stáří 52 let. V rakvi je uložena v rokokovém oblečení, v botách s vysokým opatkem a s čepcem na hlavě. V dalších rakvích jsou kosterní pozůstatky tří kancléřových synů - Arnošta Kryštofa, Dominika Ondřeje a Václava.

Další dva z Kouniců, odpočívající v cínových rakvích, pocházejí z české linie, která slavkovské panství zdědila po vymření moravské linie v roce 1848. Jsou to Karel Vilém a Albrecht Vincenc.

Rakve slohově odpovídají době skonu nebožtíků. Určitou záhadou je počet kanop, nádob s tělesnými orgány zemřelých, kterých je o jednu více než rakví. Pravděpodobně jsou buď pro jednoho zemřelého kanopy dvě (např. pro srdce a ostatní vnitřnosti) nebo je jeden z Kouniců, pohřbený mimo rodinnou hrobku, zastoupen pouze kanopou s jeho vloženým srdcem.

Mramorová soška ležícího dítěte může znamenat připomínku zemřelého novorozeněte z české větve Kouniců. V ústním podání se také traduje, že někdo z Kouniců přejel kočárem dítě a proto za pokání nechal vytesat jeho podobu z mramoru. Sochařův výtvor později uložili do rodinné hrobky.

Hrobka byla obnovena v roce 1995.

Bitva tří císařů 2. prosince 1805

Počátkem prosince roku 1805 stanula v prostoru mezi Šlapanicemi a Slavkovem spojená rakousko-ruská vojska proti armádě francouzského císaře Napoleona I. Nejslavnějšímu Napoleonovu vítězství předcházelo skvělé tažení, v němž během dvou měsíců přinutil ke kapitulaci rakouskou armádu v Bavorsku a její zbytky, spojené s ruskými oddíly, zatlačil přes celé Dolní Rakousko až na Moravu k Olomouci. U Olomouce spojence posílila další ruská vojska a jejich početní síla přivedla ruského cara a rakouského císaře, přítomné u armády, k myšlence ofenzivního postupu proti Napoleonovi, a to bez ohledu na skutečnost, že se ze severní Itálie blížila na pomoc silná armáda arcivévody Karla. Spojenci vyrazili od Olomouce k Brnu a 2. prosince, ve výroční den Napoleonovy korunovace, se obě nepřátelské armády střetly.

Spojenci obsadili linii táhnoucí se od prostoru severně od olomoucké silnice přes Staré Vinohrady, dominantní pratecký kopec až na jih k Telnici. Jejich záměrem bylo úderem levého křídla rozbít pravé křídlo Napoleonovo, odříznout jej od jeho spojovacích linií s Vídní a zničit jej či zatlačit do Čech. K tomuto cíli disponovali oba spojenečtí monarchové asi 90 000 muži. Jejich protivník byl asi o 15 000 mužů slabší, ovšem vojensky mnohem zkušenější. Úderům spojeneckého levého křídla na Telnici a Sokolnice čelil jen poměrně nepočetnými oddíly, většinu své armády držel v záloze pro připravovaný zničující úder. Došlo k němu ve chvíli, kdy spojenci již téměř vyklidili pratecký kopec a obrovskou silou útočili na Sokolnice. Sbor maršála Soulta kryt mlhou nepozorovaně dorazil až k Praci, prudkým náporem zaútočil na Staré Vinohrady a pratecký kopec a po urputném boji s rakouskými a ruskými jednotkami se jich zmocnil. Nepomohl ani zásah carské ruské gardy, bitva byla ztracena. Spojenci museli opustit bojiště a ve zmatku se stáhnout ke Slavkovu. Rakousko-ruské jednotky v prostoru Sokolnic poté byly z větší části obklíčeny a přinuceny ke kapitulaci. Jen malé části se podařilo uniknout přes hráze zamrzlých rybníků. Zde je nutno připomenout legendu, rozšiřovanou Napoleonem a živou do dnešních dnů, podle níž měly v rybnících zahynout tisíce ruských vojáků. V pramenech doložené výlovy rybníků, nařízené po bitvě, nalezly pouze utopené koně a ztracený válečný materiál.

Spojenecká vojska tedy ve svém středu a na levém křídle utrpěla katastrofální porážku. Zbýval ještě ruský sbor generála Bagrationa, jenž vedl poměrně izolovaný boj se sborem maršála Lannese u Tvarožné a v prostoru olomoucké silnice. Přestože i Bagration utrpěl značné ztráty, nebyl rozdrcen a se svým sborem jako jediný ustoupil v dobrém pořádku. Spojenecká vojska nebyla již schopna boje a ustupovala směrem na Hodonín do Uher. Šestého prosince pak bylo ve slavkovském zámku podepsáno příměří, následované tzv. prešpurským mírem, přinášejícím Rakousku značné územní ztráty. Slavkovská bitva se stala v dějinách významným pojmem a sám Napoleon si ji cenil nejvýše ze všech bitev, které svedl.

Významná místa Slavkovského bojiště:

Mohyla míru

Nejvýznamnějším místem bojiště je bezesporu pratecký kopec, místo, o něž svedla několikahodinovou bitvu s rusko-rakouskou přesilou francouzská divize generála Saint-Hilaira. Právě ta měla ze všech francouzských divizí nejvyšší ztráty. Proslulá je odpověď plukovníka 10. lehkého pluku Pouzeta na Saint-Hilairův záměr stáhnout se: „Stáhnout se! Pokud se jen zastavíme, jsme ztraceni! Nepřítel nesmí dostat čas nás spočítat! Vrhněme se na ně!“ Na návrší byla z iniciativy katolického kněze a prvního českého moderního historika bitvy P. Aloise Slováka a z jeho popudu založeného Komitétu postavena dle návrhu pražského architekta Fanty v roce 1912 secesní Mohyla míru, kterou později doplnila budova muzea. Mohyla míru je dnes symbolem bojiště, zdůrazňuje smíření národů, a je připomínkou tisíců obětí bitvy, vojenských i civilních. V rámci vzpomínkových akcí je u Mohyly míru každoročně pořádán pietní akt s katolickou a pravoslavnou bohoslužbou za zemřelé.

Santon

Původní název kopce nad obcí Tvarožná je Padělek a nové jméno, Santon, mu dali francouzští vojáci v roce 1805. Podle nejpravděpodobnějšího vysvětlení proto, že jim připomínal svým tvarem podobná návrší v Egyptě, jimž právě tak říkali. Coby skvělou obrannou pozici si jej již několik dní před bitvou vybral sám Napoleon jako opěrnou pozici svého levého křídla, nechal jej opevnit a umístil sem 18 těžkých děl armádní zálohy. Obranu kopce a pod ní ležící Tvarožné svěřil 17. lehkému pluku pod velením generála Claparèda. Úkoly levého křídla byly čistě ofenzivní a s výjimkou ruského diverzního protiútoku na Tvarožnou ze severovýchodu nemusely záložní baterie do vývoje bitvy zasahovat. Na opevnění byl použit i stavební materiál z původní kaple Panny Marie Sněžné, která byla obnovena v roce 1832. Replika francouzského kanónu typu Gribeauval, která byla na vrcholu kopce po celá léta umístěna, se nyní nachází na návsi ve Tvarožné. Na poli pod Santonem, mezi kopcem a příjezdovou silnicí od Brna, se každoročně ve výročí bitvy pořádá rekonstrukce bitvy s hojnou účastí veřejnosti. Vrchol kopce je zařazen do seznamu chráněných přírodních památek okresu Brno-venkov.

Žuráň

Návrší Žuráň bylo na začátku bitvy velitelským stanovištěm císaře Napoleona, jenž v jeho blízkosti strávil také noc před bitvou: v zájezdním hostinci Pindulka povečeřel a později nakrátko ulehl v provizorní chatrči u nedalekého kamenolomu. Ze Žuráně pak Napoleon udílel rozkazy ráno a dopoledne 2. prosince. Zde také se svými maršály spatřil po půl osmé vycházející slavkovské slunce. V roce 1930 byl na Žuráni jako připomínka slavného vítězství za přítomnosti československé a francouzské generality, coby výraz tehdejších úzkých československo-francouzských vztahů, odhalen kamenný památník s plastickou mapou, znázorňující postavení jednotlivých armád před rozhodujícím střetem. Traduje se, že vrchol návrší je exteritoriálním územím Francie.

Stará pozořická pošta

Budovy Staré pozořické pošty na severovýchodním okraji bojiště leží u státní silnice na polovině cesty mezi Brnem a Vyškovem a zachovaly se dodnes v téměř nezměněné podobě. Přepřahací stanice rakouské pošty zde byla zřízena v roce 1785. V objektu se vystřídaly před bitvou velitelské štáby obou bojujících stran: 28. listopadu se zde, v hlavním stanu maršála Murata, sešel francouzský císař Napoleon se svými maršály Muratem, Soultem, Lannesem a Berthierem. Z této porady vzešlo rozhodnutí o rozmístění vojsk k bitvě na linii Jiříkovického a Zlatého potoka. Před bitvou na postupu od Olomouce obsadil poštu se svým štábem ruský generálporučík Bagration. Po bitvě se na Staré poště sešel Napoleon s vyslancem rakouského císaře Františka knížetem Liechtensteinem, s nímž sjednal základní rysy dohody o příměří mezi Rakouskem a Francií.