Zámek Libouchec

Právě v souvislosti se zmíněným kostelem zůstaly dochovány nejstarší zmínky o Libouchci. Když na přelomu let 1356 a 1357 zemřel tamní farář Jan, 14. února 1357 dosadil Beneš z Vartenberka na jeho místo Petra. Toho nahradil 2. prosince 1360 jiný Petr, dosazený opět zmíněným Benešem z Vartenberka, který vyměnil 13. prosince 1363 tohoto Petra za Jiřího.

Libouchecký farář Jiří setrval ve svém úřadu až do roku 1375, kdy na něj rezignoval. 29. října byl proto vyměněn Benešem, synem výše uvedeného Beneše z Vartenberka, za Jana. Ten však zastával úřad pouhé dva roky a 5. ledna 1377 byl vyměněn za Jindřicha. Jelikož Beneš z Vartenberka mezitím zemřel, dosazení faráře stvrdila jeho matka Anna, rozená z Potštejna. Jindřichova nástupce Mikuláše však schválil 20. listopadu téhož roku již Benešův dědic Václav z Vartenberka.

Jmenovaný Václav zvaný Bílý zemřel roku 1383. Po jeho úmrtí nastal velký spor o rozsáhlý pozemkový majetek, neboť Václav nezanechal přímé dědice. Nakonec jej získal syn Václavova bratrance Jana II., Jan Gast. Po něm náleželo Děčínsko s Libouchcem jeho třem synům, Janovi, Václavovi a Benešovi, z nichž Jan dosazoval 17. srpna 1396 k liboucheckému kostelu faráře Ješka místo dosavadního Mikuláše.

Vartenberkové poté drželi Libouchec jako součást děčínského panství až do počátku 16. věku. Zajímavá zpráva se o něm dochovala z roku 1487. Od Libouchce totiž vedl vodovod až do města Ústí, z něhož platili ústečtí měšťané Vartenberkům roční poplatek ve výši šesti a půl kopy českých grošů. Tento poplatek pak 23. května uvedeného roku 1487 prodal jeho držitel Zikmund z Vartenberka za 290 uherských zlatých litoměřickému měšťanovi Zikmundovi zvanému „černý Pešek“.

Děčín patřil Vartenberkům až do roku 1511. Jeho tehdejší majitel Zikmund však již počátkem 16. věku upadl do dluhů, vrcholících záhy ztrátou velké části majetku. Roku 1511 uzavřel smlouvu s Mikulášem Trčkou z Lípy a za 60 000 kop českých grošů mu prodal děčínské panství s Vrabincem, Českou Kamenicí a Ostrým u Benešova nad Ploučnicí. Děčín a s ním rovněž Libouchec tak vyšly z vartenberského majetku.

Mikuláš Trčka však v držení děčínského panství a ostatních statků dlouho nezůstal. Již roku1515 uzavřel smlouvu s Hanušem, Volfem a Bedřichem ze Salhausenu a Děčín jim prodal. V kupní smlouvě je zmíněna jako jeho součást „Libouchec ves celá s poddanskými usedlostmi a podacím právem ke kostelu“.

Když se bratři o nově získaný majetek roku 1522 rozdělili, Děčín s příslušenstvím si ponechal Hanuš. Držel jej však jen dvanáct let, neboť roku 1534 jej prodal Rudolfovi z Bünau na Weisensteinu a Lauensteinu. V této souvislosti je v Libouchci připomínána mimo poddanských usedlostí a kostela rovněž „rychta svobodná“.

Po Rudolfově úmrtí získal Děčín s panstvím jeho syn Jindřich mladší, oddělil se od svých pěti bratrů. Když však roku 1533 zemřel bez potomků, majetek po něm získali jeho bratři Jindřich starší, který si ponechal Blansko, a Günter, získavší Děčín. Když pak i on roku 1576 zemřel, jeho synové Rudolf, Jindřich starší, Günter a Jindřich mladší zdědili veškerý majetek. Roku 1579 se o něj pak podědili. Libouchec s okolními vesnicemi tehdy získal Günter. To byl počátek samostatnosti Libouchce.

Günter z Bünau tehdy obdržel jako podíl z otcovského dědictví území mezi Libouchcem a Tisou. Na něm pak vystavěl libouchckou tvrz, přičemž zprvu nejspíše jako sídelní užíval tvrz schönsteinskou, kterou pravděpodobně vybudoval již jeho otec. K majetku později připojil ještě díl Podmokel, který obdržel jako podíl z dědictví po bratrovi Jindřichu mladším zemřelém roku 1591, na němž později vybudoval další tvrz, bynovskou. Statek se třemi sídly držel minimálně do roku 1615, kdy je připomínán naposledy. Zemřel pravděpodobně r. 1619. Majetek po něm zdědili synové, které měl s manželkou Markétou, rozenou z Breda, totiž Günter a Rudolf. Obdobně jako jejich předci byli sice luteránského vyznání, stavovského povstání z let 1618 až 1620 se však nezúčastnili. Nebyli proto postiženi pobělohorskými konfiskacemi, pohromou však pro ně byl rok 1627. V tomto roce bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, povolující vyznávat jako jediné římskokatolické vyznání. Tehdy se rozhodli odejít z Čech do nábožensky tolerantnějšího Saska. Roku 1627 proto uzavřeli smlouvu s Kryštofem Šimonem z Thunu a za 73 000 zlatých rýnských mu prodali veškerý majetek, totiž schönsteinský statek s Libouchcem a statek Bynov u Děčína. Z prodejní ceny dostali ihned 31 000 zl., zbývajících 42 000 zl. jim mělo být vypláceno ve svatohavelských a svatojiřských termínech, ročně celkem po 8 000 zl. i s úroky. Až jejich dědicům byl roku 1655 vyplacen poslední zbytek peněz za prodaný majetek. Důvodem bylo mj., že se do Čech vrátili roku 1631 během vpádu saských vojsk a nakrátko se bývalého majetku zmocnili. Avšak již počátkem roku 1632 museli ze země s ustupujícími saskými vojsky odejít. Jako odvetu nařídil císař Ferdinand II. rodu Thunů, aby svůj závazek z uvedené koupě neplnili. Obdobně na tom byli i ostatní členové rodu, kteří Kryštofovi Šimonu z Thunu prodali svá česká panství, kterým definitivní vyrovnání závazku bylo zapraveno jeho dědici až v roce 1679.

Nový majitel Libouchce Kryštof Šimon z Thunu koupil od pánů z Bynu rovněž děčínský statek, s nímž Libouchec spojil. Když roku 1629 koupil rovněž Jílové, podařilo se mu získat všechny bývalé bynovské majetky. Ty si po jeho smrti roku 1635, kdy přešly na synovce Jana Zikmunda, sice nakrátko zachovaly samostatnost, ovšem již roku 1671 byl jeho nástupci zřízen děčínský fideikomis, patřící Thunům, resp. Thun-Hohensteinům včetně Libouchce až do 20. století.