Zámek Kravaře

Kravaře, centrum malého panství v západní části Hlučínska, jsou poprvé v písemných pramenech zmiňovány roku 1224 a tvrz pak roku 1377. Vlastnila ji větev mocného rodu Benešoviců, do jehož majetku spadalo mnoho dalších panství na Moravě. Tito majitelé se označovali ve šlechtickém přídomku „Páni z Kravař“. O jejich důležitosti pro dějiny našeho města svědčí fakt, že erb tohoto rodu (zavinutá střela) mají dnes Kravaře ve svém znaku.

První podrobnější popis rytířského sídla máme z roku 1632 díky jeho novému majiteli Michalu Sendivojovi ze Skorska. To byl nižší polský šlechtic a alchymista na dvoře císaře Rudolfa II. a tehdy zkonfiskované kravařské panství získal darem právě díky úzkým kontaktům s císařským dvorem.

Jeho dcera a dědička Marie Veronika se provdala za příslušníka drobné braniborské šlechty Jakuba z Eichendorffu. Tímto sňatkem začala další důležitá etapa kravařského panství a především sídla. Bohatnoucí rod potřeboval pro svůj život větší a reprezentativnější prostory, proto nechal Jan Rudolf Eichendorff provést v letech 1721 – 28 přestavbu a dostavbu zámku v duchu vrcholného baroka.

Eichendorffové vlastnili panství do roku 1782, kdy je pro značné zadlužení prodali hrabatům Schaffgotschům. Po nich se pak od roku 1815 majitelé rychle střídali.

Po připojení Hlučínska k Československu r. 1920 koupil zámek stát a zřídil zde hospodyňskou a hospodářskou školu. Drastický útok na architekturu znamenal požár, ke kterému došlo neopatrností 21. ledna 1937. Zničil veškeré vnitřní zařízení, shořela celá střecha, propadly se stropy zdobené freskami a štuky, zřítilo se vnitřní dřevěné schodiště. Přes válku byl objekt provizorně zastřešen a od 50. let pozvolna rekonstruován.

Opravy probíhaly do května 1970, kdy byla na zámku otevřena vojensko-politická expozice Ostravské operace, která zde setrvala do roku 1989. Na konci roku 1990 přešla budova i s parkem pod správu Města Kravaře, které z ní vybudovalo kulturní a společenské centrum.