Zámek Hukovice

První písemná zpráva o Hukovicích pochází z roku 1411, kdy latinským listem psaným na Helfštejně, je v souvislosti s Hukovicemi zmiňován Lacek z Kravař. V předhusitské době bylo štramberské panství a s ním i Hukovice zeměpanským zbožím a manstvím. Po smrti Jana z Kravař získává Hukovice okolo roku 1433 Bedřich z Polouvsí s manželkou Markétou z Těšic. Roku 1447 zde sedí Kateřina z Hukovic se svým manželem Alešem z Riesenburka, Bedřichovým příbuzným. V té době, snad někdy okolo roku 1447, je zde postavena gotická tvrz. Zdá se, že až okolo roku 1460 byly Hukovice odloučeny od štramberského dominia.

Na počátku 16. století přecházejí Hukovice do majetku rodu Ochabců, kteří se psali podle vsi Ochaby u Těšína. Již ale roku 1516 přecházejí Hukovice do rukou majitele sousední Sedlnice, Zikmunda Sedlnického z Choltic Zdejší tvrz se dvorem, nacházející se uprostřed vsi, se pak v písemných pramenech výslovně uvádí roku 1551. Zda byly Hukovice v této době lénem biskupským, lze stěží zjistit. Dle některých badatelů byly již od roku 1550 lénem markraběcím. Po roce 1608 zboží přebírá synovec kardinála Františka z Dietrichštejna, Maxmilián, který je však vzápětí prodává za 8 000 zl. mor. Jiřímu Bergovi z Bergu, pocházejícího ze staré slezské rodiny původem z Chorvatska. Po jeho smrti roku 1618 zde sedí jeho zeť Jan Kryštof Orlík z Lažiska, který drží Hukovice ještě roku 1639. Od Orlíků kupuje Hukovice roku 1651 vojenský velitel hukvaldské pevnosti a vrchní regent panství Kroměříže Jan Niklas Reiter z Hornberka a po něm pak od roku 1670 je zde jeho synovec Jan Bedřich Reiter, příslušníci novoštítné rodiny usedlé ve Slezsku i na Moravě .

Roku 1697 prodává Ferdinand Mikuláš Hukovice s příslušenstvím Janovi Arnoštovi z Tetzlern. V létech 1697 - 1704 přestavuje Jan Arnošt Tetzlern původní tvrz na pohodlnější přízemní barokní zámek. Tato jednopatrová budova měla 7 pokojů. U sídla byl krásný dvůr s dobrým chovem krav a také ovčín s ušlechtilým stádem. V obci byl pivovar, palírna kořalky a dva větrné mlýny.

Roku 1789 připadá toto odúmrlé léno zpět na olomoucké biskupství. Biskupství je také roku 1792 prodává majiteli fulneckého panství Karlovi Czeikovi z Badenfeldu. Po bitvě u Slavkova roku 1805 byli v zámku umístěni ranění vojáci. Nebylo však zde dostatek místa a vojáci museli být umístěni také v selských domech. Ve vsi se od nakažených vojáků rozšířila epidemie tyfu. Uvádí se, že v Hukovicích následkem epidemie nezůstal muž ve věku nad 40 let.

Karel Czeika odkazuje Hukovice roku 1806 svému synovi Karlu Josefovi, který je zde do roku 1860. Czeikové přistavují k přízemnímu zámku jedno poschodí a částečně jej upravují k většímu pohodlí. Kolem roku 1863 přechází statek sňatkem jeho dcery Leonie do majetku rodu Skrbenských z Hříště.

Leonii provdané Skrbenské se zde narodil 12. ledna 1863 i pozdější pražský arcibiskup Jan Evangelista Lev svobodný pán Skrbenský z Hříště, papežský legát pro Čechy, primas království Českého, tajný rada, atd. Byl to poslední šlechtický arcibiskup. Za něj byla v Hukovicích obnovena samostatná katolická fara.

Od Skrbenských koupil hukovický velkostatek roku 1877 Josef Heissig.. Poté jeho potomci.

Během následných válečných let je zámek značně devastován. V poválečném období kupuje celý objekt rodina Nováčkova, který celý objekt opravila a modernizovala. Po 2. světové válce byl zámek se dvorem Nováčkům zestátněn a dán do správy zdejšího zemědělského statku, který o opravy a údržbu objektu vůbec nedbal a ten postupně chátral. Později byl objekt zámku nevkusně modernizován a přestavěn na bytové jednotky. V 90. letech 20. století byl zámek se dvorem v rámci restituce navrácen a staronový majitel využívá objekt dvora k zemědělským účelům a v zámku zanechal bytové jednotky.

Bývalý zámek je v soukromém vlastnictví, exteriéry jsou volně přístupné.