Zámek Čechy pod Kosířem

První zmínky o Čechách pod Kosířem pocházejí z roku 1131, kdy zde některé polnosti vlastnila olomoucká metropolitní kapitula.

Ve 14. století zde stála vodní gotická tvrz obklopená dvěma rybníky. Polovinu tvrze a část vsi v té době vlastnil Lúček z Čech, druhá polovina patřila mimo jiné rodu pánů z Kunštátu. Koncem 14. století Velislav z Meziboře Čechy sjednotil a roku 1416 tvrz i okolí koupil Jindřich z Kravař. Dalšími majiteli Ćech pod Kosířem byli příslušníci významných moravských rodů - páni z Boskovic a z Pernštejna. Tvrz zanikla někdy v průběhu 15. století a k roku 1512 se uvádí již jako pustá.

Vladyka Matyáš z Hartunkova vybudoval ve 2. polovině 16. století (do roku 1583) novou renesanční tvrz, která stála pravděpodobně na místě jižního křídla dnešního zámku. Dalšími majiteli tvrze byli páni z Hradčan, Prusinovic, Choltic, Lilie a z Hříště (ti byli posledními majiteli z domácí šlechty). V letech 1707–1716 tvrz vlastnila knížata z Liechtensteinu a mezi lety 1708–1716 byl objekt za kněžny Marie Terezie Antonie z Liechtensteina, přestavěn na barokní čtyřkřídlý zámek s průčelím obráceným na jih. V letech 1716–1732 patřilo panství se zámkem Antonínu Dominikovi Winklerovi z Winkelsbergu, v letech 1732–1753 Adamu Hynkovi hraběti Berchtoldovi a mezi lety 1753–1768 Jiřímu Antonínu svobodnému pánu Grechtlerovi. Ten v roce 1768 prodal panství Čechy pod Kosířem Manuelu Telez da Silva de Menezes e Castro hraběti Taroucovi.

Panství zdědil Manuelův syn František Štěpán (1750–1797), který se věnoval vojenské kariéře a pobýval spíše ve Vídni, takže správu zámku vedli poručníci. Vojenskou kariéru měl předurčenu i jeho syn a dědic panství František Josef I. Silva-Tarouca (1773–1835), který se však od roku 1809 plně věnoval zvelebování zadluženého panství a zámku. V roce 1811 se oženil s Marií Leopoldinou hraběnkou ze Sternberga-Manderscheidtu. Tím se dostal do kontaktu s rodem Sternbergů, který se tehdy velmi angažoval v českém národně obrozeneckém úsilí. Ve 30. letech 19. století zahájil František Josef I. velkorysou přestavbu okolí zámku v přírodně krajinářský park v anglickém stylu.

Jeho nástupcem se stal syn Ervín Vilém (1816–1846), který však zemřel  svobodný. Jeho zásluhou v letech 1839–1846 získal zámek svou současnou  pozdně klasicistní podobu, autorem projektu přestavby tohoto šlechtického sídla se stal architekt Julius Eduard Zernecke.

Rodového majetku se po Ervínově smrti ujal jeho bratr August Alexander (1818–1872), který proslul jako štědrý mecenáš umění a vědy a také jako organizátor čilého společenského života v Čechách. Sám byl nadaným kreslířem a příznivcem Josefa Mánesa, který v letech 1849–1871 na zámek často zajížděl  a stal  se po Leopoldu Brunnerovi „dvorním“ malířem rodu.

Augustův syn František Josef II. hrabě Silva-Tarouca (1858–1936) zdědil po otci nejen panství se zámkem a romantickým parkem, ale i kreslířský talent. Byl výborným hospodářem a chovatelem koní, odborníkem na tvorbu parků a zahrad, v neposlední řadě autorem knih z oblasti historie, dějin umění či pedagogiky. Jeho mladší bratr Arnošt Emanuel (1860–1936) se stal za I. světové války ministrem orby a výživy a byl majitelem velkostatku Průhonice v Čechách. František Josef II. výrazně zasáhl do podoby zámeckého parku a za jeho působení došlo také k poslední výraznější změně exteriéru a interiérů zámku v letech 1904–1906, kdy byly mj. sníženy věžovité rizality.

Posledním držitelem panství z rodu Silva-Tarouca se stal František Arnošt (1890–1943), syn Františka Josefa II. Jeho starší bratr Karel vstoupil do jezuitského řádu a působil jako vatikánský knihovník a profesor církevních dějin na gregoriánské univerzitě v Římě. František Arnošt byl bezdětný a svobodný, hlásil se k české národnosti. V roce 1942 byla na jeho majetek uvalena nucená správa Velkoněmecké říše. V letech 1945–1949 byl velkostatek v soudním pozůstalostním řízení. Měl o něj zájem další bratr Františka Arnošta – Egbert Silva-Tarouca (†1971), který se však hlásil k německé národnosti. V roce 1949 byl zámek a celý majetek rodu vyvlastněn československým státem.

V letech 1953–2005 byl na zámku zřízen dětský domov. V červenci 1957 zde byla otevřena Pamětní síň Josefa Mánesa pod správou Muzea Prostějovska v Prostějově, která byla zrušena na podzim 2011 v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí zámku.

Od roku 2008 je majitelem zámku a parku Olomoucký kraj, jeho správa byla svěřena Vlastivědnému muzeu v Olomouci. V současné době prochází budova zámku první etapou rekonstrukce.

Zámek v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí a není veřejnosti přístupný.