Pražský Hrad

Rané zmínky o osídlení skalnatého výběžku nad řekou Vltavou se datují do období okolo roku 880, archeologové však nalezli důkazy o tom, že zde existovalo již neolitické hradisko. Za vlády prvních Přemyslovců vzniká kostel Panny Marie, který je považován za druhý nejstarší kostel v Čechách. Jeho stavba probíhala za vlády knížete Bořivoje a jeho syna Spytihněva I.

V té době existovalo na místě dnešního hradu přemyslovské hradisko. Před nepřáteli bylo chráněno příkopem se dřevěným mostem. Most se nacházel zhruba ve stejných místech jako dnešní Brána Gigantů, rozdělující Hradčanské náměstí od prvního hradního nádvoří.

V následujících letech vznikají základy románské baziliky sv. Jiří a základy rotundy sv. Víta. Románská bazilika byla postavena postupně na místě staršího kostela. Rotunda sv. Víta se stala v době vzniku pražského biskupství nejdůležitějším kostelem v tehdejších českých zemích.

V souvislosti s významem Pražského hradu je nutné zmínit i skutečnost, že až do roku 1140 nebyl hlavním sídlem rodu Přemyslovců. Tím byl do té doby Vyšehrad. Uchýlil se na něj pro rozepře se svým bratrem král Vratislav II. a založil zde vyšehradskou kapitulu. Teprve po roce 1140 se těžiště vládnoucí moci přesunuje na Pražský hrad. Význam Vyšehradu znovu pozvedl až císař Karel IV.

V polovině 11. století dochází v areálu současného Pražského hradu ke zboření původní románské rotundy sv. Víta a na jejím místě vyrůstá bazilika, která se stává předchůdkyní dnešní monumentální gotické katedrály.

Ke stavebnímu rozmachu na Pražském hradě došlo již za vlády Přemysla Otakara II. V té době se mění strategie opevnění hradu a vznikají modernější obytné budovy. S následným příchodem Lucemburků na královský stolec se rozšiřují obytné prostory paláce a reprezentativní prostory hradu jsou obohaceny o nově vzniklý tzv. velký sál. V dnešní době se v jeho místech nachází Vladislavský sál, který je bezesporu nejreprezentativnějším prostorem Pražského hradu vůbec.

Za mladistvé éry Karla IV. dochází k nárůstu významu pražského biskupství, které se mění na arcibiskupství. Zároveň je s touto změnou položen i základní kámen katedrály sv. Víta, jejímž hlavním architektem se stává Petr Parléř.

S příchodem následující panovnické dynastie Jagellonců se opět mění struktura opevňovacího systému Pražského hradu. Vznikají obranné věže Mihulka, Daliborka a Nová bílá věž. Tyto změny posléze v parkánu umožňují vznik prostoru, který je dnes znám jako Zlatá ulička. Název a osídlení této hradní výspy přichází však až s dobou panování Rudolfa II. Habsburského.

Na místě staršího gotického obytného a královského paláce vzniká za jeho vlády zcela nové reprezentativní sídlo, jehož architektem je Benedikt Ried. Právě v tomto období se rodí výše jmenovaný Vladislavský sál. Ve své době byl tento sál největším světským zastřešeným prostorem ve střední Evropě. Původní podoba sálu však byla jiná, než je ta dnešní. Jeho střecha byla tzv. stanová. Tvořil ji jeden či více dřevěných jehlanů uspořádaných v řadě nad sebou.

Jméno architekta Benedikta Rieda je spojeno i s dalšími stavebními projekty na Pražském hradě. Renovoval třeba Svatováclavskou kapli, kde vznikají malby Mistra Litoměřického oltáře. Pokud budete pátrat po tom, kdo byl tento mistr, který patří mezi nejvýznamnější umělce přelomu gotiky a renesance, naleznete jen díla, jeho životopis však nikoliv. Právě jeho výzdoba Svatováclavské kaple v Chrámu sv. Víta patří mezi jeho vrcholná umělecká díla.

Ve stejné době, v níž tvoří Mistr Litoměřického oltáře, vzniká i severní věž Chrámu sv. Víta. Její dokončení však zmařil požár roku 1541, při kterém shořela i stanová střecha nad Vladislavským sálem, byly poškozeny další budovy a zanikly i tzv. zemské desky, které od přemyslovských dob sloužily jako předchůdce pozemkových knih, týkaly se však pouze majetku šlechty.

S nástupem Habsburků pronikla do architektury Pražského hradu renesance. Vznikají hradní zahrady a letohrádek Belveder. Významnou érou v historii Pražského hradu je právě tato tzv. rudolfínská doba. Císař Rudolf II., milovník umění, alchymie a velkoleposti, učinil ze svého sídla v Praze významné společenské centrum tehdejší Evropy. Za jeho vlády rostou především na druhém nádvoří další stavby. Na jižní straně tohoto nádvoří vznikají základy dnešních reprezentativních prostor a dochází i k tzv. parazitní výstavbě chudinských obydlí, jejichž posledním dochovaným důkazem je již zmiňovaná Zlatá ulička.

Po smrti Rudolfa II. se Pražský hrad již nestal oficiálním sídlem žádného panovníka. V době, kdy zde pobýval Fridrich Falcký, kterému se přezdívá zimní král, dochází k nenávratným ztrátám na mobiliáři a vybavení katedrály.
V polovině 17. století vzniká Nový královský palác. Ten nechal rozšířit císař Ferdinand III. Vyjma stavebních přírůstků však dochází k vyplenění sbírky uměleckých děl Rudolfa II. Tím, kdo se tímto činem nelichotivě zapsal do historie, byla švédská vojska roku 1648.

Následující doba habsburské monarchie se snažila zachovat důstojnost Pražského hradu především z politického hlediska. Právě za této éry se na hrad vrací některá dříve uloupená umělecká díla a vznikají i nové stavby. Jmenovat lze například monumentální jízdárnu či barokní divadlo. V této době dochází ke stavbě barokního opevnění i na vzdálenějším Vyšehradě, který tak dostává svou dnešní podobu.

Za vlády Marie Terezie se podoba Pražského hradu opět mění a vzniká další zástavba. Pod těmito přestavbami je podepsán Nicolo Pacassi, dvorní architekt Marie Terezie. Pražský hrad tak odpovídal v duchu vídeňského baroka tehdejšímu vkusu mocenských špiček rakousko-uherské monarchie.

Za jeden z posledních významných pozitivních historických počinů v oblasti architektury lze vyjma dostavby Chrámu sv. Víta v době první republiky považovat i dílo Josipa Plečnika. Podle jeho návrhů vzniká podoba hradních zahrad, dále je vydlážděno mramorem třetí nádvoří a mění se i interiéry vstupu do některých hradních sálů.

Pokud se budete procházet po třetím hradním nádvoří, budou vaše nohy kráčet do slova a do písmene po odkryté románské a gotické historii. Mramorové dlaždice na nádvoří jsou totiž podepírány betonovými sloupy, které tvoří prostor odkrytých vykopávek. K jejich nálezu došlo v době okupace Československa německou armádou.

Našlo by se jistě i mnoho dalších zajímavostí. Například mramorový obelisk, který se nachází taktéž na třetím hradním nádvoří, nebyl vždy ukončen zlatým jehlanem, jako je tomu nyní. Na jeho vrcholu totiž původně stála socha českého lva. Socha byla údajně na příkaz německé armády či přímo Adolfa Hitlera odstraněna.

S příchodem německého vojska v roce 1939 zde Hitler přijímal tehdejšího prezidenta Emila Háchu, který dorazil na schůzku s ním později. Důvodem pozdního příjezdu prezidenta byly vědomé zásahy do trati prezidentského vlaku. Za zmínku stojí, že při své návštěvě Hitler vyslovil přání zbourat Petřínskou rozhlednu, protože prý vadila ve výhledu.

Pražský hrad sehrál důležitou roli i v dějinných událostech roku 1948. Právě sem totiž mířila skupina protestujících vysokoškoláků, kteří chtěli podpořit prezidenta Edvarda Beneše. Tento průvod byl pozatýkán a studenti posléze vyhozeni ze škol. Historicky šlo o první veřejný projev komunistické zvůle vůči svobodným občanům.

Po roce 1948 dochází k dalším stavebním úpravám Pražského hradu, které se však týkají především jeho interiéru. Zajímavým faktem je i to, že v 50. letech vzniká ve skalním masivu pod hradem protiatomový kryt určený prezidentovi a jeho doprovodu.

Kryt nikdy nebyl zcela dokončen. Vstup do něj vede z Jeleního příkopu zhruba v místech, kde se Chotkovy sady ohýbají do prudkého oblouku. Pokud budete stát na třetím nádvoří Pražského hradu, budete mít pod sebou nejen vykopávky z románských dob, ale o zhruba 50 metrů skály níže i 700 metrů chodeb, tedy více než dva tisíce metrů čtverečních prostorové plochy tohoto protiatomového krytu.

S tím, jak se zvyšovala účinnost jaderných zbraní, rostly i požadavky na kvalitu podobných zařízení. Lze tedy předpokládat, že za předčasným ukončením výstavby krytu na konci 50. let stály nejen enormní finanční náklady, ale i skutečnost, že by kryt přímý zásah jaderné hlavice nejspíš stejně nevydržel.

Pravděpodobně největším kulturním, architektonickým a společenským útlumem prošel Pražský hrad v době vlády posledního komunistického prezidenta Gustava Husáka. Souvisel jednak s ekonomickými problémy země, jednak se samotným postavením a rolí tehdejšího prezidenta. Od svého zvolení v roce 1975 až do roku 1989 se totiž Gustáv Husák dostával do postupné politické i společenské izolace. Tato izolace souvisela pravděpodobně i s jeho pohnutým soukromým životem.

Naopak nový život vnesl do prostor tohoto státního symbolu až příchod prvního porevolučního prezidenta Václava Havla. V Havlově éře se otevírají veřejnosti dříve uzavřené a nepříliš udržované zahrady hradu. Celý Pražský hrad tehdy začíná opět naplno společensky žít. Kromě oficiálních státních návštěv se zde odehrávají koncerty, hrají divadla a mění se i jinak strohý interiér hradu pod perem architekta Bořka Šípka.

Čeští a českoslovenští prezidenti, kteří sídlili na Pražském hradě, s daty začátku a konce jejich prezidentského mandátu:

Tomáš G. Masaryk (1918–1935)

Edvard Beneš (1935–1938)

Emil Hácha (1938–1939)

Edvard Beneš (1945–1948)

Klement Gottwald (1948–1953)

Antonín Zápotocký (1953–1957)

Antonín Novotný (1957–1968)

Ludvík Svoboda (1968–1975)

Gustáv Husák (1975–1989)

Václav Havel (1989–1992, 1993–2003)

Václav Klaus (2003–2013)

Miloš Zeman (2013–současnost)

1140 – Pražský hrad se stává sídlem Přemyslovců.

1541 – Pražský hrad zachvátil požár.

1648 – Došlo k vyplenění hradu švédskými vojsky.

1939 – Hitler přijímá na Pražském hradě prezidenta Emila Háchu.

50. léta 20. století – Pod hradem vzniká protiatomový kryt.

Okruh A

Okruh B

Okruh C

Expozice Příběh Pražského hradu

Expozice Svatovítský poklad

Obrazárna Pražského hradu

Prašná věž – expozice Hradní stráže

Prohlídka katedrály sv. Víta

Prohlídka zahrad Pražského Hradu

Velká jižní věž katedrály sv. Víta – vyhlídková věž