Letohrádek Bukvojka (Portheimka)

Letohrádek Portheimka postavil v roce 1728 Kilián Ignác Dientzenhofer pro svoji rodinu jako letní sídlo. Na výzdobě se významně podílel jeho blízký přítel a spolupracovník Vavřinec Reiner, především pak malbou stropní fresky v kopuli oválného mramorového sálu představující Bakchovy slavnosti.

Hlavní trakt letohrádku je obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou a podstatně dominuje nad později dostavěnými křídly. Jižní křídlo bylo v roce 1884 zbouráno při stavbě chrámu sv. Václava, severní křídlo se zachovalo. Po smrti K. I. Dientzenhofera měnil letohrádek často své majitele.

Významným majitelem byl od roku 1758 hrabě František Leopold Buquoy – Longueval, po kterém byl letohrádek dlouhou dobu nazýván Bukvojkou, ač se majitelé střídali i nadále. V roce 1828 koupil letohrádek Moric Porges z Portheimu a dal mu jméno užívané dodnes, tedy letohrádek Portheimka.

Když poté zdědil vše Johann Nepomuk Buquoy, byl při té příležitosti sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Sám měl k dispozici horní patro středu letohrádku a zbytek sloužil pro významné hosty. Koncem 18. století tu byl hostinec a na samém počátku 19. století získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžerií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada); objekty využili jako továrnu na cikorku. Ve 30. letech 19. století majetek získali bratři Porgesové z Portheimu z Porýní, z velkostatkářské rodiny, majitelé továrny na plátno a kartoun a jeho potisk, která stála na dnešním náměstí 14. října.

V roce 1844 zde propukly dělnické bouře, neboť továrníci nakoupili z ciziny výkonné tiskařské stroje zvané perrotiny a mnozí dělníci byli jako zbyteční propuštěni. Budova Portheimky sloužila jako letní sídlo, a tak zde Porgesové provedli několik stavebních úprav. Nechali udělat vestavbu do podkroví a rozšířit letohrádek o dvě symetrická boční křídla v jednodušším klasicistním slohu. Nepřátelství mezi továrníky a dělníky doutnalo dál a nejspíše způsobilo, že továrna na počátku 70. let 19. století vyhořela. Porgesové pěstovali – jako šlechta v mnoha palácích – i hudbu.

Na hudební atmosféře se podílel nejen Josef Portheim, který byl mimo jiné rovněž violoncellistou, ale i samotný hudební skladatel Antonín Dvořák. Zajímavé je, že jako vychovatel dětí zdejších majitelů působil i Karel Sabina (1813–1877, pozdější autor libreta k opeře Prodaná nevěsta od B. Smetany). V 80. letech bylo v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava zbouráno jižní křídlo budovy. Budova začala chátrat a hrozila jí demolice. Po válce sloužila jako nájemní dům. Poté byl ve dvou místnostech uložen archiv a knihovna Spolku přátel Smíchova. V 60. letech zde byla zřízena výstavní galerie „D“. Toto písmeno bylo připomínkou jména stavitele a původního majitele letohrádku Kiliána Ignáce Dientze hofera. Od té doby je i památkově chráněna.

V roce 1992 byla budova pronajata a zrekonstruována podle návrhu arch. Tomáše Zetka. Dnes tvoří letohrádek bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo. Mnohotvárná kompozice stavby se dochovala, jen původní vstup byl jinde. V přízemí, kde se v prostorách bývalé sala terreny nyní nachází kavárna, byla při poslední rekonstrukci objevena studna pocházející z 18. století. Postavena byla na oválném půdorysu (K. I. Dientzenhofer) a do podlahy nad ní bylo zabudováno silné sklo, kterým bylo možno pomocí spodního osvětlení studnu vidět (dnes tu osvětlení není).