Státní hrad Veveří

Předchůdcem zeměpanského hradu Veveří byl dvorec s románským kostelíkem Panny Marie, ležící v jeho předpolí. K němu se vztahuje zpráva z r. 1213, kdy byl správcem na Veveří Štěpán z Medlova, prapředek mocného rodu pánů z Pernštejna. První zmínka o hradním purkrabí Ctiborovi z let 1234 – 1236, po němž jsou v krátkém sledu jmenování purkrabí další, svědčí o tom, že hrad musel být dokončen nedlouho před tímto datem; zdá se tak, že jeho zakladatelem byl moravský markrabě Přemysl, bratr českého krále Václava I.

Na nově založeném hradě se pak ještě v průběhu 13. století stavělo. Přemysl Otakar II. jej užíval coby vězení pro odbojné feudály (na Veveří byl vězněn a zemřel mj. Beneš, bratr známého Miloty z Dědic). R. 1311 zastavil král Jan Lucemburský Veveří Janovi z Vartemberka, r. 1335 pak jeho syn – tehdy markrabě – Karel zástavu vyplatil. Karlův bratr Jan Jindřich, který ve druhé polovině 14. století na Veveří často pobýval, se zasloužil o jeho významné rozšíření a přestavbu.

Za husitských válek, kdy měl hrad značný vojenský význam, jej císař Zikmund nejprve postoupil svému zeti vévodovi Albrechtovi Rakouskému (1422) a r. 1424 i s příslušenstvím zastavil svému straníku Petru Kutějovi. Onoho léta obléhali Veveří neúspěšně husité. R. 1446 držel Veveří zástavou Václav Hecht z Rosic.

R. 1458 postoupil český král Jiří z Poděbrad veverské zboží knížeti Přemkovi Těšínskému a věnoval mu i peníze na opravu hradu a jeho rozšíření. Tato starostlivost se vyplatila, protože před r. 1470 pak Veveří odolalo dvojímu útoku vojska uherského krále Matyáše. Těšínský kníže držel hrad do r. 1481, pak jej jako zástavou získal Václav z Ludanic. Jeho rod Veveří získal dokonce do dědičného držení, vlastnil je však relativně krátce – do r. 1536. Dalšími držiteli zboží byli Jan z Pernštejna (1536), páni z Lipé (1536 – 1559), Černohorští z Boskovic (1559 – 1573) a páni z Lomnice (1573 – 1609). Do jaké míry tito majitelé ovlivnili stavební podobu hradu, nejsme dnes schopni bezpečně rozpoznat.

Další stavební úpravy spadají až do období Zikmunda z Tiefenbachu, který hrad získal r. 1609 a jehož rod jej držel do r. 1670. Kvalita hradního opevnění se naposled ukázala r. 1645, kdy Veveří neúspěšně obléhali Švédové.

Po třicetileté válce význam hradu pozvolna upadal a Sinzendorfové, kteří jej vlastnili v letech 1690 – 1802, se starali spíše o udržení jeho hospodářských funkcí. Na počátku své éry na Veveří sice Sinzendorfové přistoupili i k dobudování palácového traktu ve středním hradu, pak však za jejich vlády došlo k postupnému zpustnutí starých přemyslovských paláců. Po r. 1802 vlastnil hrad velkoprůmyslník Vilém z Mundy a jeho syn Jan, v letech 1830 – 1844 švédský princ Vasa (syn sesazeného švédského krále Gustava IV. Adolfa a otec Karoly, pozdější saské královny), po něm Sinové (1844 – 1881), Hirsch–Gereuthové a Forestové. R. 1925 bylo panství zestátněno a hrad dospěl velmi rychle ke svému úpadku.

Dnes se tato významná památka nachází v poměrně zanedbaném stavu a bez využití.

Veveří na pozvání majitele barona Mořice Arnolda De Forest-Bischoffsheim třikrát navštívil tehdejší britský ministr obchodu Winston Churchill. On a jeho manželka Clementine zde strávili také část své svatební cesty po Evropě v roce 1908.

Od první poloviny 18. století je tradována pověst, podle které je hrad Veveří jedním z několika míst, kde by se měl ukrývat poklad 12 stříbrných soch apoštolů, pocházející původně z kořisti přinesené do českých zemí knížetem Břetislavem I. z tažení do Polska (přenos ostatků sv. Vojtěcha) v roce 1039. Podle zmíněné legendy měly být sochy, údajně do té doby ukryté v klášteře Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova, podvodně na tamní abatyši vylákány templářskými rytíři a převezeny na jejich hrad Veveří vzápětí po zavraždění posledního z přemyslovských králů Václava III. dne 4. srpna 1306 v Olomouci. Romantická legenda vznikla zjevně jako snaha ozvláštnit panství módní historkou o pokladu a  jejím autorem byl nejspíše některý z tehdejších hradních úředníků.

Volná prohlídka areálu

Komentovaná prohlídka interiérů I

Komentovaná prohlídka interiérů II