Hrad Malenovice

Jedna z nejvýznamnějších historických památek zlínského regionu - leží jen 6 km od centra moderního Zlína. Hrad Malenovice byl založen v 2. polovině 14. století moravským markrabětem Janem Jindřichem. V následujících stoletích prošel několika přestavbami, které z původního gotického středověkého hradu vytvořily renesanční sídlo zámeckého typu, později ještě barokně upravené. Až do poloviny 20. století si hrad udržel funkci obytnou a správní.

V jeho držení se vystřídala řada šlechtických rodů (např. Tetourové z Tetova, Lichtenštejn - Kastelkornové, Salm - Neuburkové), posledními majiteli byli v letech 1804-1945 Šternberkové. V roce 1953 získalo malenovický hrad tehdy nově vzniklé krajské muzeum, dnes Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Část hradu je přístupná veřejnosti. Návštěvníci se mohou seznámit např. s hradními interiéry (tzv. malovaný sál s pozdně gotickou klenbou a dochovanými nápisy z 1. poloviny 16. století, domácí kaple s malbami z poloviny 18. století, zařízení kanceláře malenovického velkostatku aj.).   
Zpřístupněna je rovněž hradní věž. Během návštěvní sezony se na malenovickém hradě konají koncerty, divadelní představení a vystoupení skupin historického šermu.

1356 - 1375 - markrabě Jan Jindřich ( bratr Karla IV.)

1375 - 1406 - markrabě Jošt

1406 - 1408 - Heralt z Kunštátu

Heralt z Kunštátu ( -1408) byl ve své době mocným a vlivným velmožem. Na přelomu 14. a 15. století, kdy byla Morava zmítána domácí válkou, přiklonil se Heralt ke straně markraběte Jošta, z jehož pověření zastával vysoké funkce ve správě země. Za své služby se Heralt z Kunštátu dočkal bohatých odměn. Markrabě Jošt mu postupně odevzdal do držení řadu hradů a panství: Pyšolec (1384), Napajedla (1386), Týnec u Břeclavi (1386), Boskovice (asi 1395), Bouzov (1396), Spránek (1398), Moravská Třebová (1386). Kromě toho prodal Jošt Heraltovi i hrad a panství Bechyně v Čechách (1402). V posledních letech svého života se Heralt z Kunštátu zdržoval nejčastěji v jižních Čechách. Po jeho smrti v roce 1408 rozsáhlý majetek zdědili jeho dva synové Heralt a Jiří.

1408 - 1437 - Páni ze Šonvaldu

Pán Bohuš ze Šonvaldu pocházel ze severní Moravy. Zprvu měl blízko ke dvoru olomouckých biskupů, pak přešel do uherských služeb, kde zastával vlivné postavení trenčínského župana. Zakoupením Malenovic se přiřadil k bohatým šlechticům - spolu se zdejším hradem převzal městečko Malenovice a vsi Tečovice, Buňov, Otrokovice, Kvítkovice, Kozinec, Horní a Dolní Doubravičky, Bohuslavice, Doubravy, Březůvky, Kračenovice, Louky, Lhotku a Březinku. Po jeho smrti malenovické panství zdědily jeho děti Hynek, Bohuš, Eliška, Anna, Kateřina a Markéta. Roku 1418 se sestry zřekly svých majetkových práv, a tím se Hynek a Bohuš stali jedinými spoluvlastníky Malenovic. O synu Bohušovi slyšíme naposledy roku 1420. Jeho bratr Hynek padl v bitvě u Vyšehradu 1. listopadu 1420, kde bojoval na straně krále Zikmunda proti husitům. V roce 1422 se tak připomíná jediná Anna, která jako oprávněná dědička převzala malenovické panství a později se provdala za Jana z Lichtenburka a Cornštejna.

1437 - před 1484 - páni z Lichtenburka

Jan z Lichtenburka byl členem katolického tábora, který stál na straně krále Zikmunda a bojoval proti husitům. V polovině 30. let, když se v zemi obnovovaly mírové poměry, vrátil se malenovický hrad opět Šonvaldům a paní Anna nechala roku 1437 zapsat svého manžela Jana z Lichtenburka jako spoluvlastníka všech svých majetků. Jan Bítovský z Lichtenburka a Cornštejna patřil k vlivným feudálům. Plnil například úřad komorníka olomouckého soudu a zemských desek. Naposledy se pan Jan připomíná v roce 1453. Krátce nato umírá a zanechané statky spravují už v roce 1456 jeho synové Albrecht, Hynek a Štěpán. Bratři udržovali úzké styky s jihočeskými Rožmberky. Dávali najevo velké sebevědomí, které je hned po otcově smrti vehnalo do velkého konfliktu. Věřili, že po otci zdědí úřad komorníka olomouckého soudu a zemských desek. Král Ladislav Pohrobek však tento úřad svěřil Pročkovi z Kunštátu. Bratři bránili Pročkovi v nástupu do úřadu. Později se Proček s Lichtenburky soudil o náhradu škod. Soudní při vyhrál a jako odškodné získal Otrokovice a Kvítkovice z malenovického panství. Nejstarší z bratrů Albrecht brzy zemřel. Roku 1464 došlo k rozdělení statků mezi Hynka a Štěpána. Hynek se trvale odmítal podrobit králi Jiřímu z Poděbrad a pustil se na cestu otevřeného odboje. Proti Hynkovi, jako proti rušiteli zemského míru bylo v létě 1464 zahájeno vojenské tažení moravských stavů. Směřovali především proti Hynkovu pevnému hradu Cornštejnu, který byl na jaře 1465 dobyt a zkonfiskován. (Tímto Lichtenburkové ztratili hrad, podle kterého byla pojmenována celá rodová větev.) Malenovice díky tomu zůstaly stranou a nedotkly se jich události spojené s porážkou a potrestáním Hynka.

Zanedlouho vypukl těžký konflikt. Proti králi Jiřímu vystoupila celá katolická jednota a spojila se s uherským králem Matyášem Korvínem. Roku 1468 se Morava stala dějištěm ničivé války. Tehdejší majitel Malenovic Štěpán z Lichtenburka náležel ke vzbouřené katolické jednotě. Proto při tažení Moravou bylo v srpnu 1470 polní ležení krále Jiřího z Poděbrad rozloženo také u Malenovic. Hrad jím však nebyl nikdy dobyt. Po smrti Štěpána z Lichtenburka spravuje Malenovice jeho syn Jan a posléze Janův bratr Půta z Lichtenburka.

před 1484 - 1570 - Tetouři z Tetova

Rod Tetourů z Tetova byl původně chudý šlechtický rod. Skromný majetek rodu rozmnožil Vilému Tetourovi z Tetova. Tomuto vojákovi se podařila závratná kariéra. Vypracoval se až na vrchního velitele rožmberských vojsk. Později přešel do služeb uherského krále Matyáše Korvína, úhlavního nepřítele českého krále Jiřího z Poděbrad, kde dosáhl na nejvyšší možná vojenská ocenění, kterými ho mohl Matyáš ocenit. V 90. letech 15. století se rozhodl usadit. Koupil zlínské a malenovické panství. Vilému Tetourovi z Tetova se dařilo i jako správci obou panství, čímž prokázal jistou osobnostní všestrannost, kterou dokazuje i fakt, že se stal jedním ze zemských soudců.
   V roce 1521 zdědil Malenovické panství Vilémův nejmladší syn Václav Tetour z Tetova. Hned začal s renesanční přestavbou. Z této doby se nám na hradě zachoval portál do někdejší zbrojnice a také nápisy v Malovaném sále. Tyto nápisy jsou ryze renesanční, neboť se zabývají lidským bytím ve světě zdejším. Nyní citujeme jeden z odkrytých nápisů.

1570 - 1575 - Boboluský z Bobolusk

1575 - 1629 - Bítovští ze Slavíkovic

 (1629 - 1663 - Anna Veronika Bítovská provd. 1. Prakšická ze Zástřizl, 2. ze Švábenic.) Po několikerém střídání pánů se poměry opět ustálily. Rytíř Vilém Bítovský se na hradě natrvalo usadil. Vyvinul velké úsilí, aby získal zpět části panství prodaného za tetourského úpadku. Podařilo se mu koupit zpět Tečovice, Lhotku a Louky. Manželství Viléma Bítovského s Marianou Křineckou z Rožnova bylo bezdětné. Proto když Vilém zemřel, připadly Malenovice jeho třem synovcům: Jáchymovi, Zikmundovi a Václavovi. Malenovice získal nejstarší Jáchym. Roku 1606 Jáchym prodal Malenovice za 40 000 zlatých svému bratru Zikmundovi. Do Malenovic se zanedlouho opět vrací, ale nyní už jako poručník osiřelých potomků bratra Zikmunda. Veškeré dědictví nakonec připadlo Anně Veronice Bítovské, tedy Jáchymově neteři. Ta byla už od roku 1618 provdána za rytíře Adama Jiřího Prakšického ze Zástřizl.

Kritická situace po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře se projevila i v Malenovicích. V lednu 1621 sem vpadli valašští povstalci a pobili císařské vojáky. Následovala odveta, při které bylo městečko Malenovice vypáleno.

1629 - 1663 - Koničtí ze Švábenic

Po smrti rytíře Adama Jiřího Prakšického ze Zástřizl se Anna roku 1629 provdala za císařského radu a nejvyššího hofrychtáře markrabství moravského, rytíře Kryštofa Karla ze Švábenic. Malenovice tak přešly po ženské linii do rukou rodu ze Švábenic. Za dvanáct let Kryštof umírá a Anna se stává podruhé vdovou. Paní Anna Veronika ze Švábenic, rozená Bítovská zemřela v roce 1663. V Malenovicích vládla 40 let. Z jejich šesti dětí ji přežila pouze dcera z prvního manželství Zuzana Prakšická ze Zástřizl.

1663 - 1692 - Prakštičtí ze Zástřizl

Zuzana Prakšická ze Zástřizl (1663-1692) Po smrti své matky zdědila malenovické panství a po svém druhém manželovi velké panství Boskovice. Spravovala Malenovice, Svatobořice, Jesenec a Boskovice. Snad právě tento majetek přilákal ženicha. Stal se jím hrabě Valter František Ditrichštejn, člen jednoho z nejpřednějších rodů v celé monarchii. Svatba se konala roku 1689. Zuzana Kateřina tehdy měla 66 let, zatímco Valter František 25 let. Ve druhé polovině 17. století zažilo malenovické panství velký rozkvět. Vrchnost vlastnila tři dvory (Malenovice, Tečovice, Louky) dvě ovčírny (Malenovice, Tečovice) a v samotných Malenovicích ještě pivovar, palírnu a olejnu. Na počátku roku 1691 hraběnka Zuzana Kateřina Ditrichštejnová umírá. Svůj majetek neodkázala hraběti Ditrichštějnovi - tomu zůstaly Boskovice, ale rozdělila je rovným dílem čtyřem spoludědicům: hraběti Františku Karlu Libštejnskému z Kolovrat, hraběti Karlu Maxmiliánu Thurnovi, hraběnce Kateřině Karolině Lichtenstejn - Kastelkorn a hraběnce Janě Verdugo. Za rok se spludědici dohodli a prodali malenovické panství za 80 000 zlatých hraběti Františku Karlovi Lichtenštejn - Kastelkornovi, manželovi jedné ze spoludědiček.

1692 - 1747 - Lichtensteinové - Kastelkorn

Hrabě František Karel panství brzy rozšířil o sousední velkostatek Pohořelice a přistoupil k přestavbě hradu na pohodlné barokní sídlo. V říjnu 1706 hrabě František Karel Lichtenštejn-Kastelkorn umírá. Poručnictví nad dvanácti pozůstalými dětmi a správy majetku se ujal bratr zemřelého - hrabě Maxmilián Adam Lichtenštejn-Kastelkorn, kanovník kapituly olomoucké, salcburské a probošt brněnský. Ten však počátkem roku 1709 umírá. Majetek hraběte Františka měli zdědit jeho čtyři synové: Filip Pavel, Jakub Arnošt, Maxmilián Rudolf a Tomáš Josef. Následuje společná správa panství, která trvá do doby, než se Tomáš Rudolf stal plnoletým. K dělení zděděných statků došlo roku 1724. Malenovice připadly Maxmiliánu Rudolfovi. Malenovické panství zahrnovalo Malenovice, Tečovice, Lhotku, Louky, Bohuslavice a Lhotu. Pohořelické panství bylo odděleno. Po své smrti roku 1739 odkazuje svůj majetek bratrům Jakubu Arnoštovi a Tomáši Josefovi. Roku 1740 Tomáš Josef přenechal svůj podíl bratrovi. Pánem na Malenovicích se stal Jakub Arnošt Lichtenštejn-Kastelkorn. Jemu se podařilo již natrvalo připojit k Malenovicím i Pohořelice. Jakub Arnošt byl vysokým církevním hodnostářem. Roku 1738 se stal olomouckým biskupem. V této funkci se dočkal neobvyklé pocty, když 12. května 1743 vykonal ve svatovítské katedrále korunovaci Marie Terezie na českou královnu. Roku 1745 stanul na vrcholu své moci, stal se totiž salcburským arcibiskupem. V červnu 1747 zemřel v Salcburku a tím skončila padesátiletá vláda tohoto rodu na hradě v Malenovicích.

1747 - 1804 - Salm - Neuburgové

Hrabě Jakub Arnošt odkázal svůj majetek svým dvěma synovcům: hraběti Karlu Otovi Salm-Neuburkovi a hraběti Aloisi Podstatskému. Oba dědici uzavřeli smlouvu, podle které hrabě Salm-Neuburk získal mimo jiné i Malenovice. Hrabě Karel Ota Salm-Neuburk se stal poměrně zámožným šlechticem, vykonávajícím významné politické funkce. V prosinci 1766 Karel Ota Salm-Neuburk zemřel ve Vídni. Veškerý majetek zdědil jeho syn Karel Vincenc, ten pokračoval v kariéře vysokého státního úředníka, kde dosáhl úřadu dolnorakouského vládního rady a později byl císařským tajným radou. Peníze plynoucí z malenovického panství a ostatních statků nedostačovaly požadavkům Karla Vincence, který lehce a nešetrně vydával peníze na nákladné vybavení zámků a okázalou reprezentaci. Nakonec byl celý majetek silně zadlužen. Hrabě Karel Vincenc umírá v únoru 1784 v Brně. Celkový majetek měl hodnotu 431 000 zlatých, ale dluhy činily 456 000 zlatých. Těžce zadlužené dědictví připadlo třem nezletilým dcerám hraběte. Arnoštce, Jindřišce a Antonii. Poručnické správy se ujal hrabě František Antonín Kherenhüller, bratr manželky Karla Vincence. Rychle se přistoupilo k zaplacení nejnaléhavějších pohledávek. Roku 1797 získává Malenovice jedna z dědiček Antonie, provdaná za hraběte Volfganga Černína. Hraběnka však žila převážně na zámku Vinoř u Prahy. Roku 1804 prodala vzdálené Malenovice za 660 000 zlatých hraběti Leopoldu Šternberkovi

1804 - 1945 - Šternberkové

Šternberkové se tak stali posledními šlechtickými majiteli. Jako správní centrum celého panství zde byla soustředěna hospodářská administrativa a správa poddanských vesnic. Leopold Šternberk zemřel v roce 1858. Malenovice získává jeho syn Leopold (zemřel 1899) a po něm jeho syn opět Leopold (zemřel 1937. Hodnota malenovického panství o výměře 3005 ha se roku 1919 odhadovala na 12 181 973 Kč. Po smrti Leopolda (v roce 1937) převzal Malenovice jeho druhorozený syn Jaroslav. Do poklidného života náhle vpadla německá okupace. Hrabě Jaroslav Šternberk byl okupanty nucen přihlásit se k německé národnosti. Jaroslav odmítl stát se Němcem a až do své smrti se hlásil k národnosti české. Za to však musel nést následky. Okupanti mu zabavili malenovický velkostatek, na který v únoru 1942 uvalili vnucenou správu, ta trvala až do osvobození v roce 1945. Jaroslav Šternberk se konce války nedočkal. Zemřel v únoru 1943. Malenovice byly osvobozeny 3. května 1945 rumunskými vojáky. Po zániku okupační správy se už Šternberkové do Malenovic nevrátili. Majetkové zájmy předurčeného dědice ing. Františka Šternberka (pobýval v Číně, Francii, Jižní Africe) hájil jeho bratr Leopold Šternberk. V březnu 1946 bylo provedeno šetření v otázce zestátnění majetku. Zpráva byla formulována v tom smyslu, že František Šternberk není české národnosti a tudíž hrad může být zestátněn. Jen vdova po Jaroslavu Šternberkovi Marie Šternberková (rozená Grošová) obhájila své dědické nároky, a proto jí byl ponechán pohořelický zámek a čtvrtina výměry celého malenovického statku.