Praha 13

Území Prahy 13 je  součástí naší metropole od roku 1974. Jedná se o vyvýšeninu mezi Motolským, Prokopským a Dalejským údolím, rozčleněnou kolem prameniště Prokopského potoka. Původní obce Stodůlky, Malá a Velká Ohrada, Třebonice, tvořily dlouhou dobu samosprávnou jednotkuv rámci městského obvodu státní správy Prahy 5 pod názvem Stodůlky, později Jihozápadní město a nejnověji Praha 13.

Chráněné území Prokopského a Dalejského údolí činí tuto oblast velmi zajímavou. Část dnešního Prokopského údolí je tvořena podmořskou prvohorní sopkou.


Hemrovy skály mezi Novou Vsí a Butovicemi jsou pozůstatkem sopečné činnosti z doby před 430 mil. lety

První  lidé  se  v  našem  regionu  objevují  už  před  20 000 lety, v období poslední doby ledové. Svědčí o tom například nálezy v jeskyni sv. Prokopa. Dnes víme, že osídlení  na  tomto  kraji  Prahy  bylo hustší  než  jsme  se domnívali. Prokázal to archeologický průzkum prováděný při výstavbě sídlišť v letech 1978 – 1987, kdy v místě, kde dnes leží Nové Butovice, bylo nalezeno 65 hrobů. Jde o čtvrté největší pohřebiště v Evropě. Hroby archeologové odkryli na třech nepatrně od sebe vzdálených lokalitách mezi Stodůleckým a Jinonickým potokem.




Pohřebiště únětické kultury poskytlo nálezy bronzových šperků,  náušnic, jehlic,  náramků,  sekeromlatů a nožů s trojúhelníkovou čepelí i zlaté náušnice



Prokopské údolí (1820)

Svatoprokopská legenda

V Dalejském údolí bývala uprostřed svahu strmé skály dlouhá Svatoprokopská jeskyně, v niž podle nepodložené pověsti žil sv. Prokop. 
Na počest tohoto světce byl knížetem Adamem Franz Karl Eusebius Schwarzenbergem v letech 1711-1712 zbudován na temeni skály Prokopského údolí kostelík.

Kostelík sv. Prokopa



Kostelík sv. Prokopa byl postaven v prostém barokním slohu. Hlavní oltář zdobila kopie sázavského obrazu od pražského malíře Jana Schumera z roku 1712, boční stěny dva obrazy Panny Marie z 18. století, stěny lodi pak čtyři velké obrazy od Jana Jiřího Heintsche, které sem byly pravděpodobně přeneseny z některého zrušeného jezuitského kláštera.
Při cestě z Radlic byla vztyčena r. 1753 také socha sv. Prokopa.



Prokopské údolí se však stalo v II. polovině 19. století místem intenzivní těžby vápence. Těžba v lomu památku velmi poškodila a navíc s ním spojený vojenský prostor činily kostelík nepřístupným.
Kostel sv. Prokopa v Prokopském údolí byl pro narušenou statiku a zabezpečení armádního objektu v lomu roku 1966 zbořen.

Svatoprokopská jeskyně

Před Svatoprokopskou jeskyní stávala na strmé skále poustevna, k níž vedly schůdky, které byly přímo vytesané ve skále. Jeskyně byla jednou z největších v Čechách, její délka byla asi 120 m.. V dřívějších dobách bývalo Dalejské (Svatoprokopské) údolí místem velice půvabným. Svatoprokopská pouť (v neděli po svátku sv. Prokopa) byla považována za národní pouť.


Kostelík sv. Prokopa se vchodem do jeskyně. Stav v 80. létech 19. století.

Zřízením vápencových lomů a následnou intenzivní těžbou byla celá jeskyně r. 1887 odtěžena a zmizela.

Praha 13 opírá své historické kořeny nejen o prehistorické nálezy, ale i o osudy obcí ležících již několik století na dnešním území. Naše městská část vyrostla na půdě řady starobylých obcí, osad a usedlostí.

Butovice

Jméno Butovice je odvozeno od osobního jména Buta. První písemná zmínka o Butovicích pochází ze zakládací listiny vyšehradské kolegiátní kapituly, a to z roku 1088. Ves Butovice jest na mírném návrší západně od Radlic a tvoří s osadou Jinonicemi (dříve Ninonicemi) ves, s dvorem kláštera Kartouzského a statkem probošta pražského. Vyšehradské kapitule tehdy patřila jedna část obce a druhá část českému panovníkovi (tehdy Vratislavu II.).

Nejvýznamnější zdejší památkou je kostel sv. Vavřince, který byl vystavěn v románském slohu koncem 11. století. Prošel několika úpravami, z nichž nejzásadnější byla pseudorománská v roce 1894. V jeho areálu se nachází hřbitov a unikátní polodřevěná zvonice. Poblíž kostela byly nalezeny stopy pravěkého osídlení, které později využili Slované a založili na něm v 9. století hradiště, které mohlo souviset se stavbou kostela. Hradiště zaniklo v 11. století.

Kostel sv. Vavřince

Zdejší kostel sv. Vavřince stojí na návrší, východně nad Butovicemi. Je to malá svatyně původně románská, asi ze 13. století. Byla to prostá polokruhová apsida, která se v r. 1894 přístavbou na západní straně zvětšila téměř o polovinu původní délky. Kolem kostelíka se rozkládá hřbitov, v jehož jihovýchodním rohu se nachází nízká dřevěná zvonice se třemi zvony. Největší zvon je z r. 1574. Menší zvon byl z r. 1615, byl však v r. 1840 ukraden a následně r. 1847 opět ulétl.

.

Za husitských válek se Butovice dostaly do vlastnictví Starého Města pražského. V průběhu 16. století se majitelé střídali v docela rychlém sledu. Císaře Rudolfa II.v roce 1592 napomíná Adama z Hradce za nezaplacení 11 000 kop grošů za majetek Butovic, který tvořila celá ves s poplužním dvorem, dva další dvory, podání ke kostelu, dvě krčmy, dvůr v Jinonicích, háje, potůčky či pastviny.

V roce 1610 se dějiny Butovic už natrvalo spojují s Jinonicemi. Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu, majitel Jinonic, koupil Butovice za 17 400 kop míšeňských grošů. V roce 1685 koupil Butovice a Jinonice včetně Smíchova Ferdinand Wilhelm Eusebius Schwarzenberg (často uváděný jako tzv.morový kníže).
Pod patronací jeho syna, kterým byl Adam Franz Karl Eusebius Schwarzenberg , byla v Butovicích zřízena roku 1714 škola, kterou navštěvovaly i děti z Jinonic, Klukovic, Nové Vsi a samoty Vysoká. Jakub Beneš, první učitel této školy, v roce 1738 zemřel ve stáří 80 let. Ve stejném roce byl jmenován učitelem Josef Čermák, který bydlel i učil v hospodě. Samostatná školní budova byla vystavěna v roce 1739.

V roce 1890 stálo v Butovicích 96 domů. V roce 1922 byly Jinonice připojeny k Velké Praze a společně s Butovicemi měly 257 popisných čísel, které obývalo 2 294 obyvatel, kteří se zaměstnávali jednak polním hospodářstvím nebo chodili na práci do Prahy a okolí.

Klukovice

První zmínka o vsi Klukovice je z roku 1342, kdy náležela k úřadu královského číšníka. V roce 1395 byla ves v družení Matěje z Klukovic, po jeho smrti se stala jako odúmrť majetkem krále. V roce 1420 zkonfiskovali zdejší vesnici Pražané a přenechali ji i s loukou v Dalejích Pechovi valchářovi. Až do bitvy na Bílé hoře je doloženo ještě několik majitelů. Po bělohorské bitvě se stal majitelem Klukovic Pavel Michna z Vacínova. Jeho syn Václav je na rozdíl od Butovic a Jinonic neprodal, ale vypůjčil si na ně od staroměstských jezuitů 300 zlatých. Jezuité definitivně získali Klukovice v roce 1717 a vlastnili je do roku 1773, kdy připadly studijnímu fondu, později se dostaly do soukromých rukou.
V roce 1843 bylo ve zdejší vesnici 14 domů s 85 obyvateli. Již roku 1850 se spojila s Hllubočepy a Zlíchovem v jednu místní obec Hlubočepy. Farností však Klukovice nadále náležely k Jinonicím a děti chodily do školy do Butovic.
Na přelomu 19. a 20. století zde stálo 17 domů, ve kterých žilo 130 obyvatel.

V seznamu nemovitých památek jsou zapsány dva klukovické domy. V Horově mlýně se zachovaly pozůstatky objektu z 16. století. Přízemí obytné části je z roku 1617. Stavební úpravy mlýna a vstupní brány byly provedeny v roce 1879. Druhým, neméně zajímavým objektem, je obytná část domu čp. 302. Přízemí má valenou klenbu a mimořádně tlusté zdi, pocházející ze 16. století.

Stodůlky

Ves je připomínána již roku 1159 jako majetek řádu johanitů. Ve 13. století patřila středověká osada pánům z Hradce. Část zdejších pozemků daroval Oldřich II. z Hradce proboštství svatovítské kapituly. V této části Stodůlek měl roku 1402 probošt Jan tvrz a dvůr s dvojím poplužím, s luky a lesy a dvěma poddanými ke své službě. V době husitské, r.1429, se staly majetkem pražského purkrabství. Přestože v předbělohorské době byly Stodůlky poměrně velkou vesnicí s 20 domy. V roce 1645 v důsledku útrap třicetileté války zde žilo pouze 9 sedláků, 1 chalupník a 2 zahradníci, 3 selská, 5 chalupnických a 1 zahradnické stavení se nalézaly v troskách. V polovině 18. století bylo v obci opět 25 hospodářství. V roce 1787 si zde založili školu, kterou navštěvovaly děti z Motola, Chab a samoty Lužiny.
V roce 1843 měly Stodůlky 74 domů s 592 obyvateli. K hlavnímu městu byly připojeny v roce 1974.

Kostel sv. Jakuba Staršího (Většího)



Uprostřed osady na místě románského kostela, doloženého v roce 1292, byl v letech 1901 - 1903 postaven podle plánu M. Krcha dnešní pseudogotický kostel sv. Jakuba Většího, v němž je z původního kostela zachován kamenný gotický sanktuář.



Vnitřní zařízení pochází z 19. a 20. století. Hlavní oltář je pseudogotický s obrazem sv. Jakuba od Konstantina Buška z roku 1903.Od stejného autora jsou obrazy i na bočních oltářích.



U kostela je umístěn litinový kříž na kamenném podstavci z roku 1855.

Další kříž a několik kamenných náhrobků z 80. let 19. století jsou umístěny na hřbitově při severozápadním okraji Stodůlek.

Kaple Nalezení sv. Kříže

Na rozhraní obcí Stodůlek a Motola stojí kaple Nalezení sv. Kříže, barokní kopulovitá centrální stavba z let 1743 - 1754, postavená patrně podle návrhu K. I. Dientzenhofera. Kaple je spojena s událostmi během války o rakouské dědictví na počátku vlády císařovny Marie Terezie, která k ní osobně položila základní kámen.

Roku 1754 při druhém pražském pobytu císařského páru byla kaple vysvěcena. Kaple byla roku 1784 zrušena, 1892 obnovena a od té doby byla nechána svému osudu a pustla. Nyní je od roku 1990 v péči stodůlecké farnosti.

Kaple je velmi významná jak z architektonického, tak i kulturně-historického hlediska. Má ještě mělké boční kaple a kruhový presbytář, v němž jsou fresky s výjevem Nalezení sv. Kříže a Vítězství Kříže nad pohanstvím.

Ve Stodůlkách je zachována celá řada historických objektů, například je to obdélná patrová budova v přízemí členěná pásy rustiky, v patře pilastry a na jižní straně s malovanými slunečními hodinami.

Proměny Stodůlek

Změny, kterými prošly Stodůlky v rozpětí třiceti let, zaznamenali na svých snímcích otec a syn Vančurovi. Václav Vančura fotografoval různá místa ve Stodůllkách v letech 1976 a 1977, Jan Vančura zachytil stejná místa v roce 2006. Vzniklo tak unikátní srovnání dvou různých období v historii Stodůlek, které si níže můžete stáhnout.

Centrální park

Park vznikl a vzniká s rozvojem okolních sídlišť. Jeho návrh pochází z 80. let , kdy se sídliště začala budovat. K realizaci parku došlo, ale až o deset let později. Na levé straně je velká deponie zeminy, která vznikla při stavbě metra, na jejích svazích je vybudován bikepark. Osu parku tvoří Prokopský potok a vodní nádrže na něm.

V roce 2009 byla ve střední části parku otevřena sportovní zóna se dvěma sportovními hřišti, kuželkami a venkovními posilovacími trenažéry. Pro děti je v parku k dispozici dětské hřiště. V západním cípu Centrálního parku v blízkosti ulic K Zahrádkám a Oistrachova je minigolfové hřiště.

Panská zahrada

Dnes veřejný park Panská zahrada sloužil v historii jako farská zahrada, která patřila k faře kostela sv. Jakuba Většího ve Stodůlkách. Později zde bylo zahradnictví a dále zahrádkářská kolonie. 

V 80. letech 20. století byl prostor velmi zarostlý a zanesený četnými skládkami. V druhé polovině 80. let bylo proto rozhodnuto o jeho vyčištění a rekonstrukci. Ta proběhla podle projektu Projektového ústavu Výstavby hl. m. Prahy za účasti vedoucího projektu Ing. arch. Ivo Obersteina a hlavních projektantů inženýrů Valtra a Steina.




Vznikl zde park určený pro krátkodobou relaxaci obyvatel vznikajících sídlišť Stodůlky a Lužiny.
Další rekonstrukce parku proběhla v letech 2009 - 2011. Při té příležitosti zde vznikla i nová fontána. Jedná se o soustavu betonových mělkých bazénků s tryskami, které jsou stupňovitě osazeny ve svahu. Jsou doplněny keramickými sedátky. V horní části tryská voda z barevných keramických skulptur, osazených v trojúhelníkových bazénech vyplněných drobnými kamínky.



 
Park byl po rekonstrukci slavnostně otevřen za účasti starosty Davida Vodrážky a jeho zástupců dne 21. června 2011.

Lužiny

Na stodůleckém území stála ještě roku 1870 samota zvaná Na Lužinách. V poslední čtvrtině 19. století se zde začalo stavět a vznikla osada Lužiny. Osada měla na přelomu století 34 domy a 266 obyvatel. Další růst Lužin lze jen velmi obtížně sledovat, protože při úředním sčítání lidu bývají uváděny celé Stodůlky včetně Lužin. K Praze byly Lužiny připojeny společně s obcí Stodůlky v roce 1974.

Velká a Malá Ohrada

Osada Velká Ohrada vznikla poblíž Dalejského potoka na konci 18. století. V roce 1859 zde stálo 14 domů, v nichž žilo 110 obyvatel. V druhé polovině 19. století vznikla v její blízkosti další osada zvaná Malá Ohrada.Její původní název byl Ohradská osada.Pod tímto názvem je uváděna ještě v roce 1870. V roce 1911 v ní žilo 105 katolíků a 2 nekatolíci. Obě Ohrady byly připojeny ke Stodůlkám.

  
  Velká Ohrada



 Malá Ohrada

Třebonice

Část Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové. Na návsi je gotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924 – 1925. Součástí této osady je místní část Krteň,

Krteň

Ve středověku patřila českým králům. V době husitské se dostala do majetku pražské kapituly a byla v roce 1667 připojena k Chrášťanům. Na vyvýšeném místě stojí kostel sv. Jana a Pavla, který je poslední připomínkou zaniklé Krtně.




Byl postaven v pozdně románském slohu v 2. čtvrtině 13. století s pravoúhlým presbytářem a průčelní čtverhrannou věží. Roku 1575 byl rozšířen o boční loď, roku 1699 o sakristii, v letech 1732 - 1734 byla zvýšena jeho věž. Roku 1890 byl kostel přestavěn novorománsky podle návrhu A. Živného. Potom byla klenba nahrazena kazetovým stropem, severní loď zvýšena a věž přestavěna. V kněžišti se zachovalo románské okno a na východní stěně uvnitř pozdně románské nástěnné malby z konce 13. století. Představují Křest Kristův, Obětování v chrámě, Josefův sen, Církevní učitelku a symboly evangelistů. Malby byly restaurovány v roce 1952. Zařízení je převážně pseudorománské, pouze v boční zdi byl ponechán při přestavbě původní oltář s obrazem od J. Heřmana z roku 1890. Kostel býval součástí feudálního dvorce a dodnes tvoří působivou dominantu krajiny.