Červená

"Tahle hra, „Červená“, je text mimořádně strhující. Zavádí nás do Ameriky koncem 50tých let a jeho hrdinou je skutečný, autentický, tehdy (vlastně dodnes) slavný malíř Mark Rothko. Člověk, který celý život bojoval se svými běsy a nakonec jim podlehl. Umělec, který se nekompromisně stavěl nejen ke své tvorbě, ale i k její prezentaci. Přichází nová postava, pomocník, asistent, mladý malíř, jiná doba, jiný svět, jiné myšlení a hned je zaděláno na konflikt.

Mimořádný úkol pro ty dva herce, kteří dnes budou před vámi stát na tom malém jevišti. Generace na vrcholu a generace nastupující, od počáteční úcty až ke vzrůstajícímu útoku, souboj idejí a uměleckých názorů, neodvratný rozchod. Ale zároveň vzájemné pochopení, prolnutí, výměna rolí. Z vrcholu už vedou všechny cesty jenom dolů, jeden se tam škrábe, druhý začíná objevovat své limity, bojuje o své postavení, hledá, marně, pro sebe jakž takž schůdná řešení.

Rothko poučuje, mýlí se, je občas směšný, do sebe zahleděný, občas tragický. A při tom pojmenovává podstatu své tvorby, podstatu jakékoliv tvorby, v jakékoliv době, neklidného, bolestného tvůrčího údělu a tím je ten text nadčasový. Žádný klid, žádné sebeuspokojení, nekončící nároky na svět i na sebe, naději střídá trýzeň. Vysoká míra stylizace divadelního tvaru se zde setkává s jistou mírou autenticity, skutečné žijící osobnosti uzavřené v zaprášeném ateliéru, v tom malířském nepořádku, kde vznikaly (a v průběhu hry vznikají) Rothkovi obdivuhodné, stále se zjednodušující abstrakce.

V té hře teče krev a tepe vášeň, ti dva se k sobě přibližují, srážejí se a zase vzdalují v krátkém sevřeném období, velké zakázky, velké naděje, vše dopadne tak jak dopadnout musí. Lidská krev tmavne. Červenou každým okamžikem pohlcuje černá…" (Viktor Polesný)