Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze - Zámek Klášterec nad Ohří

Zámek Klášterec, vystavěný na ostrohu řeky Ohře při úpatí Krušných hor, patří k nejvýznamnějším historickým sídlům severozápadních Čech. Název zámku i města je staročeským označením malého kláštera (odvozeným z latinského claustrellum), který v místech dnešního města založili kolem roku 1250 benediktini z nedalekých Postoloprt jako svou fillaci. Klášterní zboží však již roku 1277 přešlo do vlastnictví královské komory. Novými vlastníky se záhy stali páni ze Šumburku, kteří jej spravovali do roku 1449. Poté byl Klášterec krátce v držení Viléma z Illburgu, až jej v roce 1453 zakoupil rod rytířů z Fictumu, v jejichž majetku byl rovněž nedaleký hrad Šumburk-Šumná. Roku 1514 Volf Dětřich Fictum založil v místě dnešního zámku nové rodové sídlo, dále rozšířené za držení jeho synů. Volfův vnuk Kryštof Fictum pak starou tvrz přestavěl na renesanční zámek, jehož jádro spolu s věží je zachováno ve hmotě východního a jížního křídla nynějšího zámku. O kvalitách renesanční podoby zámku svědčí fragmenty sgrafitové omítky, štuková výzdoba pěti síní východního křídla budovy a alianční znak Kryštofa Fictuma a jeho manželky Voršily rozené Šlikové umístěný nad portálem věže. Letopočet 1590 ve znaku zároveň datuje dokončení renesanční stavební fáze zámku.

Majetek Fictumů byl pro účast na stavovském povstání 1621 zkonfiskován a následně odprodán roku 1623 Kryštofu Šimonovi svobodnému pánu Thunovi (1582-1635). Kryštof Šimon záhy získal v severozápadních Čechách rozsáhlý majetek a roku 1629 byl za věrné služby císaři spolu s dalšími příslušníky rodu povýšen Ferdinandem ІІ. do stavu říšských hrabat s titulem Hohensteinu (dle rýnského hrabství získaného jako císařskou zástavu). Rodové statky v Čechách pak roku 1628 předal do držení svého bratra Jana Cypriána (1569-1631), který se tak stal zakladatelem české větve hrabat Thunů z Hohensteinu. Ze správy jeho syna Jana Sigmunda (1594-1646), v době Třicetileté války, byl v letech 1639 a 1646 zámek i s okolím vydrancován a vypálen švédským vojskem.

Kolem poloviny 17. století tak byl Michal Oswald Thun (1631-1694), potomek Jana Sigmunda, nucen přistoupit k pronikavé přestavbě sídla. Realizací v časně barokním stylu k roku 1666 byl pověřen italský architekt Rossi de Lucca. Zámek dostal čtyřkřídlou dispozici, byl obklopen nově založeným parkem se salou terrenou (přízemním sálem) a boční arkádovou chodbou. Sochařskou výzdobu z let 1685-1687 vytvořil Jan Brokof, otec slavného Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Z dalších stavebních aktivit Michala Oswalda vyniká zejména palác na Hradčanském náměstí v Praze, později nazvaný Toskánský, vybudovaný podle projektu proslulého architekta Jeana Baptisty Matheye.
Michal Oswald neměl mužské potomky a jeho majorátní statky zdědil jeho mladší bratr Maxmilián (1638-1701), který sám založil děčínský majorát. Tyto rodové majetky pak zdědil Maxmiliánův syn Jan František Josef (1686-1720). Roku 1786 jeho syn Jan Josef Antonín (1711-1788) tyto majoráty rozdělil mezi své potomky, přičemž majorát klášterecký dostal František Josef (1734-1800). V této době zámek znovu vyhořel (1784) a byl stavebně upravován stavitelem Augustem Gruberem.

Po smrti Františka Josefa roku 1800 převzal klášterecký majorát jeho syn Josef Jan hrabě Thun, jehož jméno je spojeno se získáním nedávno založené klášterecké manufaktury na porcelán (1794), která pak byla v majetku rodu Thun Hohenstein až do čtyřicátých let 20. století. Dalším vlastníkem Klášterce se stal Josef Matyáš (1794-1868) významný představitel českého veřejného života, tajný rada, dědičný člen panské sněmovny a člen Královské české společnosti nauk. Za držení majorátu Josefem Oswaldem prošel zámek poslední významnou přestavbou po požáru v roce 1856. Podle projektu architekta Václava Hagenauera byl upraven v tehdy módním neogotickém stylu do dnešní podoby. Ve stejném duchu byl rozšířen a upraven i zámecký park. Po roce 1918 byly realizovány již jen menší stavební zásahy, kdy byl zazděn původní vjezd do areálu a vybourán nový v jižní části stejného křídla a byla zvýšena terasa z roku 1817. Teprve po smrti Oswalda ІІІ. Thuna roku 1942 se uzavřelo více jak třísetleté období, kdy byl zámek Klášterec nad Ohří v kontinuálním vlastnictví předního evropského rodu Thun-Hohensteinů.

Po druhé světové válce zámek přešel do majetku státu a v letech 1950-1952 byly zrestaurovány cenné renesanční interiery. V těchto letech se také zrodila idea instalovat v zámku expozici českého porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jež připomíná jak založení Klášterce v nejvýznamnější oblasti české porcelánové industrie, tak také existenci klášterecké porcelánky, druhé nejstarší v Čechách, která dodnes patří k našim nejdůležitějším producentům porcelánu. Vstupní část expozice je v přízemí zámku v renesančních sálech a původní štukovou výzdobou a prezentuje ukázky asijského a staršího evropského historického porcelánu. Hlavní část expozice je umístěna v prvém patře, kde je ve dvaceti pokojích tzv. Piana nobile (reprezentativního patra) v kontextu slohového mobiliáře instalován vývoj českého porcelánu od jeho počátku v roce 1792 až po moderní produkci z 20.století.

Expozice porcelánu

Expozice porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze začíná stručným přehledem výroby starého orientálního a evropského porcelánu. V několika sálech prvního patra zámku jsou vystaveny exponáty mapující vývoj porcelánu u nás i ve světě.