Martinický palác - Muzeum hudebních strojů

Na místě dnešního paláce stávaly ve druhé polovině 14.století čtyři gotické domy. Jeden z nich vlastnil známý letopisec Beneš Krabice z Weitmile, z rozhodnuti Karla IV.řídil stavbu chrámu sv.Víta, a v dalším domě bydlela Ovka dvorní dáma královny Elišky.Tedy reálná postava z příběhu Noc na Karlštejně.Tato dvorní dáma se zjevuje občas po půlnoci,většinou v doprovodu ohnivého psa, který vybíhá od paláce směrem na Nový svět kde mizí.

V roce 1541 zachvátil Malou Stranu a Hradčany obrovský požár, který zničil původní gotické domy. Zhruba o deset let později pozemek odkoupil Ondřej Teyffle z Zeilberku a začal s renesanční přestavbou. Teyffle byl ale vojenským velitelem pevnosti Ráb v Uhrách, což bylo příliš vzdálené od jeho domova, tak roku 1583 prodal svůj palác i se zahradou Jiřímu Bořitovi z Martinic. Tím se tato krásná renesanční stavba dostala do rukou šlechtického rodu Martiniců.

Jiří Bořita z Martinic dostal od císaře Rudolfa II. povolení k vyjmutí majetku z městské jurisdikce a k zápisu do desek zemských a začal s razantní přestavbou. Vzhledem k tomu, že Jiří neměl vlastního potomka, zdědil rozestavěný palác jeho synovec Jaroslav Bořita z Martinic, který pokračoval s přestavbou. Nechal postavit stavení směrem na sever, přestavět jižní křídlo a prodloužit křídlo východní. V této době byly dvorní fasády s hlavním průčelím ozdobeny sgrafity.

V roce 1618 byly práce přerušeny,II. pražská defenestrace,tedy dobře plánovaná politická vražda která se nezdařila. Rozhněvaní příslušníci nekatolických stavů vtrhli do České kanceláře na Pražském hradě a obvinili dva místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu z porušování náboženských svobod, které jim zaručoval tzv. Rudolfův Majestát z roku 1609. Jednalo se o listinu vydanou Rudolfem II., podle níž nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání. To však oba místodržící porušovali a nutili své poddané k přestupu na katolickou víru. Proto byli, společně s písařem Filipem Fabriciem, protestanty vyhozeni z oken. Tento pád přežili jen s menšími zraněními a Jaroslav Bořita uprchl ze země do Mnichova. Veškerý Martinicův majetek byl posléze zkonfiskován.

Roku 1622 se Jaroslav Bořita z Martinic vrací do Čech a je povýšen do stavu říšských hrabat. Palác je mu vrácen a tak pokračuje v jeho přestavbě, která je tentokrát v raně barokním stylu. V rámci toho došlo k doplnění malovaných trámových záklopových stropů.

Po smrti Jaroslava Bořity z Martinic dědili Martinický palác postupně další členové rodu, avšak Jaroslav byl posledním členem, který zde provedl nějaké stavební úpravy.

Roku 1799 odkoupila palác Josefa Weitenweberová od Marie Anny Martinicové. Palác byl ve velmi špatném stavu po pruském bombardování z roku 1757. Nová majitelka v něm, kromě svého pětipokojového bytu, nechala zřídit dalších dvacet pět nájemních bytů a policejní strážnici.

Působením různých majitelů palác silně utrpěl a ve 20. století se nacházel v dosti poničeném stavu. První dílčí opravy byly provedeny v 50. letech. V roce 1953 byla obnovena sgrafita na východní stěně dvora, představující Samsonovy a Héraklovy činy. Až v letech 1967 - 1972 bylo konečně přistoupeno ke generální rekonstrukci pro potřeby Útvaru hlavního architekta města Prahy za projekčního vedení Zdeňka Hölzela. Byla obnovena sgrafita na ostatních dvorních fasádách a na hlavním průčelí, dále byly restaurovány malované trámové stropy i nástěnné malby zdobící portál a vnitřek palácové kaple ve velkém sále.

Ještě dnes je palác opředen spoustou záhad.V západním křídle byl odhalen zbytek funkčního komína,který vede ze sklepních prostor paláce,ale do sklepních prostor západního křídla neexistuje přístup, a v stavebně historickém průzkumu z let 1967-8 se uvádí,že toto křídlo paláce není podsklepeno.

V dnešní době probíhá údržba paláce,jejím cílem je přiblížit vzhled paláce době, kdy zde žil Jaroslav Bořita z Martinic.

Orchestriony

Automatický stroj obsahující více nástrojů poháněných pomocí pianové mechaniky. Hudba je zaznamenána na dřevěných válcích s ocelovými hřebíčky, pohon stroje zajišťuje těžké závaží.

Fonografy, gramofony

Edisonův fonograf - pomocí voskového válečku a jehly se vibrace zvukových vln zaznamenávají a stejných způsobem přehrávají. Pohon zajišťoval pružinový stroj. 
Postupný rozvoj fonografu volně přešel na vynález gramofonu. Princip přenosu zvuku byl podobný avšak záznamové zařízení zajišťovala plochá deska.

Polyfony, hrací strojky

Hřebíčkové stroje vydávající zvuky pomocí různých záznamů, buď na plechových děrovaných deskách nebo papírových deskách, ale i pomocí hřebenových strojků.

Kolovrátky, flašinety

Složité harmoničkové i píšťalové stroje s širokým využitím od zábavy, tance, hudebního doprovodu kolotočů, ale i k žebrání poválečných invalidů.

Zavřeno - nabízí prohlídky pouze skupinám a to po telefonické dohodě na tel. 777 798 040