Moskva --> Petušky

"Nevím, jak se Venediktu Jerofejevovi podařilo překročit padesátku a netuším, jak se mu podařilo vytvořit poměrně obsáhlé dílo (kromě „Petušek“ další romány, poémy, divadelní hry, básně  a eseje). Pokud by totiž normální člověk vypil jen polovinu toho, co jeho autobiografický hrdina „poémy“  Moskva → Petušky, umřel by ve třiceti a nenapsal nic – ani tuhle poému... Ale  Venedikt tak úplně normálním smrtelníkem nebyl: i jeho nejbližší ho označovali za profesionálního alkoholika. Přesto dokázal psát jiskřivě, napohled lehce, zasvěceně, s bravurou a vtipem. Jak už tušíte, či víte jistě, hlavní roli v tomto díle si pro sebe uzurpoval alkohol: obrovská kvanta alkoholu, především vodky, vína, piva a v neposlední řadě také množství koktailů velmi pestrého složení (nechybí v nich například nejrůznější parfémy, lepidla či prostředky na hubení lezoucího hmyzu).

Příběh samotný je zcela prostý: Venedikt Jerofejev se probudí brzy ráno po propité noci na schodech neznámého moskevského činžáku a v kocovině vesmírných parametrů se rozhodne, že navštíví svou lásku v Petuškách, městečku, vzdáleném asi sto dvacet kilometrů, tedy pár hodin osobním vlakem. Vyčká do otevření obchodů, nakoupí rozličné předměty, nutné k přežití (nebo nepřežití?) oné cesty, naplní jimi kufírek, který stále nosí u sebe a vyrazí na nádraží. Dojede? Nedojede? Neprozradíme. Naopak vyzradíme, že obsah kufírku je cestou v plné permanenci a náhodní spolucestující se také vydatně zásobili, takže řeči se vedou, vodka teče… Přihodí se mnoho bizarních, komických i tragikomických událostí, vyprávěné historky jsou stále neuvěřitelnější a vše spěje k dramatickému vyvrcholení."
řekl dramaturg inscenace Marek Pivovar