Vlastivědné muzeum v Olomouci

Dějiny olomouckého muzejnictví se začaly psát v říjnu 1848, kdy byl při nedělní škole pro tovaryše otevřen fyzikálně-mechanický kabinet. V éře bachovského absolutismu však kabinet, vzdáleně připomínající muzeum, zanikl (1853). Na tento pionýrský počin nepřímo navázalo Průmyslové muzeum Františka Josefa, které bylo založeno v roce 1873 (otevřeno 1875), o rok později (1874) pak Městské historické muzeum (otevřeno 1879). V roce 1908 přibylo do pomyslného trojlístku německých muzeí i Přírodovědné muzeum arcivévody Josefa Ferdinanda, které získalo prostory ve zrušeném klášteře klarisek na dnešním náměstí Republiky.

Češi se dočkali své muzejní instituce v září roku 1883, kdy byl založen Musejní spolek olomoucký (o dva roky později přejmenován na Vlastenecký spolek musejní v Olomouci). Při tomto spolku vzniklo i první české muzeum na Moravě. U zrodu stáli slezský buditel Vincenc Prasek, středoškolský profesor Jan Havelka, archeolog a lékař Jindřich Wankel a kněz Ignác Wurm. Následujícího roku, v lednu 1884 pak vznikl Časopis Vlasteneckého spolku musejního, který se stal jedním ze základních pilířů rozvoje českého vědeckého života na Moravě. V počátku se spolek soustředil především na rozvoj národopisných a archeologických sbírek. Uspořádal řadu výstav a výstavek a prezentoval region Hané i na Národopisné výstavě Českoslovanské v roce 1895.

Po vzniku samostatného Československa se výrazně změnila i organizace muzejnictví v Olomouci. Dosavadní tři německá muzea byla v roce 1924 sloučena v jednu instituci – Muzeum hlavního města Olomouce. V období éry první republiky zažíval také rozkvět Vlastenecký spolek musejní, který především pod vedením lékaře a přírodovědce dr. Mořice Remeše úspěšně pořádal výstavy, přednášky i besedy. Vlastenecký spolek tak kulturně ovlivňoval celou střední Moravu. V éře Protektorátu Čechy a Morava došlo k výraznému utlumení činnosti. Naštěstí se většinu sbírkových předmětů podařilo zachránit a obě muzea mohla navázat v roce 1945 na svoji předválečnou činnost.

Nové poměry po válce znamenaly další centralizaci muzejnictví. V roce 1951 byl Vlastenecký spolek musejní sloučen s městským muzeem a vzniklo tak Krajské muzeum v Olomouci. Do čela muzea, sídlícího ve zrušeném klášteře klarisek, se postavil dr. Jaroslav Kanyza. V této etapě byla sbírka muzea obohacena o sbírkový inventář městských muzeí ve Šternberku, Uničově a Litovli. Do správy instituce přešly i některé historické objekty (hrad Bouzov, hrad Šternberk, zámek Úsov, Javoříčské jeskyně, Mladečské jeskyně, zámek Náměšť na Hané, Arboretum Bílá Lhota aj.). Muzeum několikrát změnilo svůj název: Studijní a lidovýchovný ústav kraje Olomouckého, Krajské vlastivědné muzeum, Krajské vlastivědné středisko, Vlastivědný ústav v Olomouci (1960–1979) a Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci (1979–1990). Po roce 1989 získalo muzeum svůj současný název. Dnes muzeum spravuje zámek s parkem v Čechách pod Kosířem a Arboretum  Bílá Lhota.

V současné době má Vlastivědné muzeum v Olomouci, jehož zřizovatelem je Olomoucký kraj, přes 1 000 000 sbírkových předmětů a z hlediska rozsahu své sbírky se řadí mezi největší muzea v České republice. Povahou sbírkového fondu v oblasti společenských i přírodních věd pokrývá nejen střední Moravu, ale i širší území s přesahy do zahraničí. Vydává periodikum Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, které v roce 1951 nahradilo Časopis Vlasteneckého spolku musejního.

Příroda Olomouckého kraje

Expozice Příroda Olomouckého kraje seznamuje návštěvníky s přírodními poměry našeho regionu od nížin v okolí Olomouce přes hornaté prostředí Nízkého Jeseníku až po vysokohorský terén Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku. V uvedeném směru dochází k výraznému nárůstu nadmořských výšek, a to od cca 190 m mezi Přerovem a Kojetínem až po 1492 m na vrcholu Pradědu. Tento výškový profil, společně s komplikovanou geologickou stavbou, vytváří v plošně nepříliš rozsáhlém území Olomouckého kraje řadu mimořádných přírodních scenérií. Vybrané přírodní obrazy se staly podkladem pro scénické modely nové expozice. Z obsahového hlediska je expozice rozčleněna do dvou částí.

V prvním sále se návštěvníci seznámí s geologickými poměry, které jsou na území Olomouckého kraje velmi složité, protože jsou výsledkem procesů trvajících více než 800 milionů let. „Komplikovaná geologická stavba se projevila vznikem relativně velkého počtu druhů minerálů a hornin, které byly těženy na řadě míst. Nepřekvapí, že z nalezišť na území Olomouckého kraje bylo pro světovou mineralogii objeveno a poprvé popsáno pět zcela nových druhů minerálů (z celkového počtu cca 4,5 tisíce známých na celém světě). Kromě přírodnin jsou vystaveny i vybrané hornické artefakty nalezené v bývalých hornických provozech kraje – hornická želízka, svítidla, části dřevěné výstroje dolu a podobně,“ připomíná Ing. Pavel Novotný, vedoucí Přírodovědného ústavu VMO, který stál také v čele týmu, jehož úsilím se návrh nové přírodovědné expozice zrodil. V evropském kontextu jsou významné i některé paleontologické lokality – především Čelechovice a Stínava. Vápencové masivy se staly místem vzniku unikátních jeskynních systémů – pro veřejnost je zpřístupněno pět jeskyň, přičemž pro každou z nich je charakteristický určitý fenomén – např. krasové útvary ve Zbrašovských aragonitových jeskyních vznikly působením termálních minerálních vod, vystupujících z hlubin podzemí.

S některými geologickými materiály se kromě expozic můžeme setkat i v samotné budově VMO. Při stavebních pracích v 18. století byly použity na část podlah spodnokarbonské břidlice a především křídové pískovce. Černé jílové břidlice (tzv. pokrývačské) byly těženy v lomech v okolí Dalova a v údolí řeky Bystřice. Světlé pískovce s barevnými pruhy i skvrnami pocházejí z lomů mezi Maletínem a Svojanovem – vznikly v jezerním prostředí.

Ve druhé části expozice Příroda Olomouckého kraje je vytvořeno deset scénických obrazů s krajinnými prvky od nížin po vysokohorské prostředí. Tato dioramata jsou seřazena proti toku řeky Moravy a návštěvník má možnost prozkoumat kulturní krajinu využívanou člověkem, různé druhy lesů i terény vysokých hor včetně nejvyšších partií nad hranicí lesa. Důraz je kladen na seznámení návštěvníka s rostlinami a živočichy, kteří uvedené krajinné typy obývají.

Olomouc – patnáct století města

Sedm hlavních historických témat tvoří ucelený příběh dějin města, vyprávěný od 6. století, drsné doby raného středověku, až po naši současnost, práh jednadvacátého století. Nesmírně bohatou historii Olomouce přitom v nové expozici dokládá široké spektrum předmětů od archeologických nálezů, přes památky uměleckého řemesla a knižní kultury až po dokumentární filmy z 20. století a zprostředkovávají moderní technologie, jimiž je expozice doslova nabitá.

Bohatý sbírkový fond olomouckého Vlastivědného muzea navíc umožňuje představit zde nejdůležitější instituce, které během staletí formovaly tvář města - zemské, knížecí a královské instituce, biskupství a kapitulu, řeholní řády, městskou správu nebo řemeslné cechy.

Úvodní část expozice Na úsvitu dějin, která představuje především materiál z řady archeologických výzkumů 20. století, je věnována slovanskému osídlení Olomouce a jejího okolí v 6. až 11. století.

Druhý příběh U počátků české státnosti (12.–13. století) seznamuje návštěvníka s procesem formování českého přemyslovského státu a jeho církevní struktury. Zaujmou jej zde jistě především památky spojené s činností mimořádné osobnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1126–1150), zakladatele románského (Přemyslovského) biskupského paláce a písařské dílny, díky níž se Olomouc řadila mezi nejvýznamnější kulturní centra českých zemí.

Věk vzestupu a pádu (1300–1450), třetí část historické expozice, zachycuje období husitských válek, v nichž Olomouc zaujala roli významného činitele protihusitské opozice, i myšlenkový svět stejně smýšlejících řeholníků v kartuziánském klášteře v Dolanech u Olomouce.

Období mimořádného rozvoje města spojené s růstem jeho politického vlivu za panování králů Matyáše Korvína a Vladislav Jagellonského je námětem příběhu čtvrtého, nazvaného Křižovatka Evropy (1450–1550).

Hrdinkou pátého příběhu je Barokní metropole (1550–1790), jejíž podobu mimořádným způsobem ovlivnil jak dvůr olomouckých biskupů (od r. 1777 arcibiskupů) společně s kapitulou a jezuitskou akademií, tak zájmy městské obce, cechů a vojska. Vystavené práce představují jedinečné ukázky barokní výtvarné kultury.

Šesté vyprávění sleduje cestu Olomouce Od pevnosti k modernímu městu (1790–1918). Zrušení olomoucké pevnosti a zbourání většiny jejích hradeb ve 2. polovině 19. století uvolnilo cestu rozvoji dopravy, růstu nových živností i proměně městského urbanismu. Na přelomu 19. a 20. století se díky tomu Olomouc zařadila mezi moderní evropská města s pulzujícím společenským životem.

Závěrečný sedmý příběh, nazvaný V nových časech (1918–1945), připomíná nedávnou minulost města od vzniku tzv. první republiky do konce 2. světové války. Na něj volně navazují v prostorách schodiště základní milníky moderních dějin Olomouce 2. poloviny 20 století, představené formou obrazové dokumentace.

Olomoucká univerzita

Expozice vznikla při příležitosti 440. výročí založení olomoucké univerzity ve spolupráci Vlastivědného muzea v Olomouci a Univerzity Palackého v Olomouci za finanční podpory Olomouckého kraje, zřizovatele VMO. Je umístěna ve 2. patře muzejní budovy. Byla vytvořena během jednoho roku a představuje na pět desítek předmětů, které mají vztah k dějinám olomouckého vysokého učení. 

Příběh kamene

Expozice nabízí návštěvníkům deset tematických zastavení, která vypráví „příběh“ kamene od jeho nejstarších dějin po období novověku. Kámen je zde představen ve třech základních formách: jako hornina, poté opracovaný do podoby nástroje a nakonec přetvořený v umělecké dílo. Vůbec poprvé tak vznikla v našem muzeu expozice, v níž se úzce prolínají přírodní a společenské vědy a kterou vytvořili společně odborní pracovníci Přírodovědného a Historického ústavu Vlastivědného muzea v Olomouci.

V úvodní části exponáty seznamují návštěvníky s geologií města Olomouce a okolí, s množstvím rozmanitých hornin, zkamenělin, rud a minerálů, které se v této oblasti vyskytují. Další část expozice je věnována kamenným nástrojům z archeologické sbírky muzea, a to od jednoduchých valounových artefaktů až po precizně provedené kusy, dokládající zručnost našich předků. Své místo zde nalezl i keltský monoxyl, který byl objeven v roce 1999 u břehu mohelnického jezera. Tato ručně dlabaná loď z mladší doby železné (400 až 50 př. n. l.) je zhotovena z asi 200 let starého dubu a mezi dalšími exempláři nalezenými na našem území patří k nejstarším.

Poslední část expozice, vytvořená ze sbírky lapidária, prezentuje kamenné sochy, reliéfy či architektonické články od doby románské po baroko. K nejvzácnějším artefaktům zde patří bohatě zdobené fragmenty z románského paláce zbudovaného v Olomouci v první polovině 12. století biskupem Jindřichem Zdíkem i architektonické články z přilehlé katedrály sv. Václava z konce století třináctého. Památky sepulkrálního rázu prezentují gotické náhrobky a náhrobníky nebo manýristické epitafy. Mimořádné místo v celé expozici zaujímají boží muka z Hodolan (1527 či 1531), která patří k nejstarším na Moravě, a renesanční portál ze Zvole (1552) s dochovanými kamenickými značkami. Barokní památky zastupují povětšinou figurální reliéfy a sochy světců, zdobící původně některé z olomouckých staveb.

Prohlídku vystavených exponátů, které všechny pocházejí ze sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci, zpříjemní návštěvníkům několik interaktivních „koutků“, v nichž si mohou ověřit nabyté poznatky, vyzkoušet kamenosochařské nástroje, sestavit patnáctidílné puzzle zhotovené podle jednoho z vystavených reliéfů nebo si vyplnit tzv. razítkovou skládačku otisky několika typů razítek.

Hlavní budova

Expozice Příběh kamene