Kakadu

Karel:
Kdybys mě nenavedl, abych se podíval na film Temple Grandin, asi by mě nikdy nenapadlo zabývat se autismem.

Jirka:
Já se k tomu dostal přes mozkové dysfunkce a neurologické poruchy mozku. Hlavně přes Olivera Sackse. Muž, který si pletl manželku s kloboukem a Antropoložka na Marsu jsou snad moje vůbec nejošmatanější knihy. Sacks je typ doktora, který s pacientem nepracuje systémem diagnóza – medikace, ale nejdříve se snaží zjistit, jakým způsobem ovlivňuje neurologická porucha způsob, kterým pacient tvoří realitu. Jaký druh reality to je. V jakém světě pacient žije. A dosáhne-li určitého poznání, snaží se najít cestu, jak v rámci tohoto konkrétního světa pacientovi usnadnit život. To je mi hodně blízké. Snažit se poznat cizí světy, ne nutit vlastní.

Karel:
Na první fázi přípravy inscenace se vždycky těším. Baví mě četba knížek, prohlížení filmů a – jak se říká – nasávání atmosféry. Říkal jsi, že tě jako režiséra zajímalo především ono „jiné vidění světa“. Pro mě to ale opravdu zajímavé začalo být ve chvíli, kdy jsem začal tušit konkrétní příběh konkrétní postavy.

Jirka:
Uznávám – na konkrétním příběhu se to vypráví snadněji. Nicméně pro mě je zásadní ten jiný způsob komunikace. Autismus beru jako jiný jazyk. Pro autisty je těžké se naučit ten náš a pro nás zase ten jejich, a to má ještě každý autista svou specifickou řeč. Zajímá mě to „ztraceno v překladu“. A tady vidím analogii s divadlem. Mě na divadle nejvíc baví hledat ten stále nový a nový komunikační klíč s divákem. Něco, co je naprosto nesrozumitelné se postupně vyjasňuje tím, jak moje mysl přijímá nový kódovací jazyk, jak je vlastně neuvěřitelně kreativní. V jedné knížce o lidském vědomí je věta: celý vesmír je nám servírován ze tmy naší lebky. To je přece skvělý, ne? Můžeme si tvořit libovolné vesmíry. A taky ve všech těch chytrých knížkách o tom, jak pracuje lidská mysl, je vždycky napsáno: funguje to tak a tak, až na autisty. Čímž nechci říct, že inscenace by měla být o autismu.

Karel:
Na začátku zkoušek máme k dispozici situace a dialogy. Dalo by se to přirovnat k součástkám, ze kterých je možné při troše trpělivosti a šikovnosti složit krystalovou mřížku. Ta ale stále nevypadá jako skutečný krystal. Je to pouze odrazový můstek k budoucí inscenaci. A pro mě – současně – i velkému dobrodružství.

Jirka:
Dobrodružství stoprocentně. Já mám pocit, že na začátku zkoušek nemáš vůbec nic kromě jakési pofiderní chutě nebo spíš touhy. To je jediný, co může začít něco formovat. A pak přichází ta šílená fáze, kdy chceš něco začít stavět, ale vlastně nemůžeš, protože všechno ovlivňuje všechno. Cítíš lehké obrysy celku, ale pracuješ zatím na střípcích a každý ten střípek ovlivňuje ten celek a naopak. Stavíš dům z písku.

Rozhovor vznikl na začátku zkoušení, kdy stále bylo možné téměř všechno.