Herci jsou unaveni

Píšete přibližně už od roku 1982: pro rozhlas, televizi, film, divadlo. Odkud pramení ona chuť do psaní?
Obvykle to začíná s pubertou. Já píšu od svých čtrnácti let.

A vždycky jde o dialogy?
Ano. Co člověk cítí, básně, příběhy. Taky jsem kreslil. Vystudoval jsem Akademii výtvarných umění….
Ale musím říct, že jsem, tedy byl jsem, protože s věkem se toho ve mně bohužel hodně změnilo, ohromný filmový fanda. Viděl jsem všechny filmy. Všechny. Americké, francouzské, dokonce i japonské. Teď už to samozřejmě nejde. Ale tudíž první věc, kterou jsem zkoušel napsat, byl filmový scénář. To mi bylo asi třináct let. Ale jasně že z toho nikdy nic nebylo.

Dáváte přednost nějakému žánru?
Nejraději píšu komedie a detektivky, ale neuzavírám se před ničím. Asi bych nešel do historických děl, protože se k tomu necítím dost fundovaný. Jak říkám, dostal jsem nálepku autora komedií, tak píšu hlavně komedie. Jedním z mých prvních úspěchů na divadle byla hra H e r c i   j s o u   u n a v e n i. To byla čistá komedie, a šla neuvěřitelně dobře..

Nedávno jsem si ji znovu přečetla a musím říct, že ani trochu nezestárla. Všechny role jsou velice dobře vykresleny a spoustu věcí je tam řečeno velice pregnantně , zvláště o divadelním prostředí.
Každý herec se potřebuje vyjádřit, tak to prostě je. Svůj komentář k tomu co vidí, v čem žije. Právě komedie umožňuje nechat věci odplynout, pod podmínkou, že to lidi pobaví, přivede na jiné myšlenky. Myslím, že můžu být zábavný a přitom něco důležitého říkat.

Taky si myslím. Ostatně ve vašich textech přes občasná popíchnutí nikdy není hrubost, agresivita,
vulgarita.
Hlavně ne zatrpklost. Ze svých vrstevníků, mezi které se ostatně počítám, si s chutí dělám legraci, ale takovou laskavou. Je to tak trochu můj způsob chápání jednajících postav. Vzorné, příkladné hrdiny nemám rád, jistě proto, že sám takový nejsem.

Ve hře "Herci jsou unaveni" říkáte, že „sex v manželství je jen detail,“ a já mám pocit, že právě to hlavním mottem vašich her. Pro některé postavy to je detail velice důležitý, pro jiné nikoliv, a u některých prostě záleží na okolnostech.
Manželství, či zkrátka dvojice lidí je často centrem všeho, co píšu. Jak dlouho to vydrží, je záhada,kterou nedokážu pokaždé rozluštit. Právě to otevírá dveře všem možným situacím. Já sám mám s manželstvím osobní zkušenost. Dvacet let jsem byl ženatý a teď zase žiju v páru. Většina lidí žije ve dvojici, takže mám pocit, že pod komediálním úhlem mluvím tak trochu o všech lidech. Ve všem, co píšu, je pár, dvojice lidí, něco přetrvávajícího, a myslím, že i za sto let se budou psát komedie na tohle téma. Snažím se o přiměřenost mezi tématem páru lidí a realitou dneška, s ohledem na to, v čem teď žijeme. Vztahy v páru se vyvíjejí z generace na generaci, a já se s tím vývojem snažím udržet krok.

Vaše hry se nehrají jen v Paříži, ale dá se říct, že téměř po celém světě. Zajímá vás, jak jsou jinde
přijímány? Co si myslíte o jejich uvádění v cizině, a čemu přičítáte jejich případný úspěch?
Přiznávám, že na to odpovědět nedovedu. Nevím, proč se některá hra líbí ve Francii a jinde třeba tolik ne…Ale párkrát jsem byl v zahraničí podívat se na inscenaci některé své hry a musím říct, že reakce publika byly téměř stejné jako ve Francii.

Pane Assousi, v současnosti uvádějí dvě pařížská divadla vaše hry: Muži radši lžou a Manželské iluze.
To se běžně nestává, aby hned dvě divadla v Paříži současně uváděla hry jednoho autora. Myslíte, že
jedna přitáhla pozornost k té druhé, nebo si naopak konkurují?
Především musím říct, že k tomu došlo čistě náhodou, protože jednu z nich jsem napsal před šesti lety a marně jsem se ji pokoušel dostat na scénu. Prostě došlo k tomu, že se pro ni divadlo rozhodlo až v tétosezóně….Myslím, že to byl Marcel Achard, kdo řekl: „Když člověk dopíše hru, má za sebou pět procent práce. Těch zbývající devadesát pět procent má na to, aby si našel divadlo, ve kterém se bude hrát.