Ohlédni se v hněvu

Existenciální konflikt se odehrává v obývacím pokoji, během několika nedělí. Neděle je den sváteční, který však už nikdo nesvětí. Kostelní zvony svolávají pouze k přehlídce všeobecného pokrytectví, k demonstraci principů, které už nikdo nectí a jimiž se nikdo neřídí. Většina lidí se s všedním životem bez výjimečných událostí smiřuje. Ale ne James Porter. Ne mladý muž, který již byl konfrontován s lidskou smrtelností, s konečností lidského bytí. Je si vědom marně a zbytečně uplývajícího času, touží ho něčím naplnit, ale ne ledasčím. Ono něco má být veliké, úžasné, ohromující.  Ale nemá představu, co by to mělo být. James působí a cítí se jako prorok, který nedostal žádnou zvěst. Je revolucionářem, který nemá žádnou ideu. Apoštol, který má dojem, že ho Boží telegram minul. A přitom naplnění a smysl života má vedle sebe. Alici a její dítě. Zpráva, kterou neslyší. Láska, kterou promarňuje. Bušením do válečného bubnu přehlušuje zvuk rolničky. Je to však jeho vina? Nebo si jen osud jde svou cestou? Druhá polovina dvacátého století je charakteristická dramaty, která nastolují otázku, zda ještě existuje možnost stvořit onu základní lidskou dvojici, která dá světu smysluplné pokračování. Otázkou, zda tento archetyp  - muž, žena a dítě - stále platí. „Jakoby věci nejprostší byly pro nás jaksi neuskutečnitelné.“, říká Alice. A je vůbec vhodné přivádět děti do světa beze smyslu? Do šedivého světa bez svátečních dnů? Bez hodnot, které stojí za to, aby je člověk světil? James je rozhněvaný, obtížný. Je ale také odhodlaný a nekompromisní. Neusnadňuje nic jiným, ani sobě. Jeho nárok na život je absolutní. Trvá na tom, že na kterémkoli místě na světě, třeba ve vlastní kuchyni, v kterémkoli čase jsme povinni směřovat k horizontu, ať už pozemská střelka duchovního kompasu ukazuje kamkoli. A o tento svůj, nezřetelný, vzdálený a stále více unikající horizont se nepřestává rvát.