Muzeum Šumavy v Sušici

S myšlenkou založit v Sušici muzeum seznámil čtenáře prvního čísla místního časopisu „Posel ze Sušice“ roku 1879 ve svém článku „Dbejme památek otců svých“ sušický učitel Josef Holík. Zároveň se snažil pro tuto myšlenku získat tehdejší radní města. Přímou výzvu k založení muzea uveřejnil J. Holík v Poslu ze Sušice 25. ledna 1880. Jeho přáním bylo vytvořit muzeum pro region větší části Šumavy a Pošumaví, protože jiné muzeum v této oblasti tehdy ještě nebylo. Nově vzniklý ústav se měl jmenovat Šumavské muzeum v Sušici. Jako okamžitá reakce na tuto výzvu začaly docházet četné dary z okolí i ze vzdálených míst a tak se městská rada již 1. dubna 1880 rozhodla zřídit muzeum a pro tento účel uvolnila v budově radnice jednu místnost. O dva roky později získalo muzeum lépe vyhovující místnosti po občanské záložně a protože sbírkových předmětů rychle přibývalo, bylo na Holíkovu žádost dokoupeno další zařízení potřebné pro jejich uložení. Slibný rozvoj muzea byl však narušen Holíkovým onemocněním a smrtí roku 1893. Jeho nástupce , odborný učitel Jan Taul se sice snažil v této práci pokračovat, ale narozdíl od Holíka nenašel u tehdejších představitelů města pochopení.

Například v době, kdy se konaly po celých Čechách krajinské hospodářské výstavy, kdy byla přímo masově zakládána regionální muzea a kdy se i samo sušické muzeum účastnilo bohatou kolekcí exponátů na národopisné výstavě v Praze, chtěla roku 1896 sušická městská rada pronajmout dosavadní muzejní místnosti bernímu úřadu a sbírky umístit do obecní šupárny, “ žumpy to pro tento účel naprosto nevhodné ! „. Jen díky ráznému protestu a finanční podpoře městské spořitelny k tomu nedošlo. Muzeum se sice nakonec přestěhovalo, ale do nových prostor v jiném patře radnice, což umožnilo sbírky znovu slušně uspořádat do nových vitrín odkoupených po národopisné výstavě. Po rezignaci Jana Taula v roce 1904 se novým správcem muzea se stal Vojtěch Maštovský. Přestože neměl dostatek potřebných odborných znalostí, muzeum se pod jeho vedením slibně rozvíjelo. Od roku 1909 vedl muzeum prof. Karel Kramář a od roku 1912 Kajetán Turek. S jeho příchodem do muzea začíná nová dlouhá etapa jeho rozkvětu . Sbírky znovu uspořádal, vyvinul nátlak na městskou radu, která se zavázala, že bude muzeu pravidelně finančně přispívat. Přišel také s myšlenkou, že muzeum by mělo mít vlastní budovu. Již od roku 1923 se uvažovalo o vystavění nového děkanství a jeho dosavadní sídlo – renesanční budova na náměstí – měla být věnována právě muzeu.

K realizaci této myšlenky však nedošlo. Ředitelství městské spořitelny, která byla nejštědřejším sponzorem, muzea přišlo s jiným návrhem . V souvislosti se stavbou nové budovy spořitelny na náměstí měla být v jejím sousedství postavena nová moderní budova muzea. Byl dokonce vypracován i projekt. Bohužel i tato naděje byla překažena a objekt obsadila živnostenská a kupecká škola. Muzeum, jehož sbírky se rozšířily především o jedinečný nález cínového nádobí a sbírku skla z annínské sklárny, se muselo spokojit jen s přidělením dalších místností na radnici. Naštěstí definitivní vyřešení situace na sebe nenechalo dlouho čekat. Již deset let starý návrh umístit sbírky do bývalého děkanství byl konečně schválen a od roku 1933 začaly rozsáhlé adaptace domu na náměstí.V roce 1934 se muzeum konečně nastěhovalo do vlastní budovy. Kajetán Turek věnoval pozornost především městským vrstvám, řemeslům, cechovním památkám, průmyslu, místním spolkům, daleko méně životu venkovského lidu, ačkoliv roku 1931 bylo k muzeu přičleněno rok před tím založené okresní zemědělské muzeum, které však nevyvinulo příliš intenzívní sběratelskou činnost. Turek připojil k muzeu i městský archiv, z něhož vytěžil řadu materiálu pro své články a studie. Soustřeďoval také nejrůznější archiválie spolků a pozůstalosti jednotlivců, založil důkladnou fotografickou dokumentaci, začal pravidelně vydávat výroční zprávy s bibliografií regionální literatury a různé muzejní publikace. Inventarizace mohla rychle pokračovat i proto, že muzeu byla přidělena administrativní síla. Okupace poznamenala činnost muzea negativně.

Roku 1942 Kajetán Turek umírá a muzea se na přechodnou dobu ujímá jeho syn Luboš a muzeum bylo pro veřejnost v podstatě uzavřeno. Ani po osvobození činnost muzea neožila . Vedení bylo svěřeno prof. Antonínu Janákovi, který byl již před válkou jmenován městským archivářem a napsal několik cenných článků z historie Sušicka.. Do muzea se sbírkami částečně volně uloženými se v té době začaly soustřeďovat nejrůznější předměty z konfiskátů, na něž se zde konaly dražby. V archivu se kupily bedny německých knih, v nichž se přebírali různí zájemci. Od roku 1951 pracovníci muzea pod vedením Rudolfa Kůse společně se žáky sušického gymnázia vyčistili muzeum od předmětů, které do sbírek nepatřily. Od téhož roku se také začalo pracovat na nové instalaci expozice podle libreta Vladimíra Holého. Na jejím vybudování se podíleli odborníci z Národního muzea ( PhDr. H. Johnová, PhDr L. Kybalová z národopisného oddělení, PhDr. P. Radoměrský – numismatik a PhDr. Phdr. Jiří Břeň – archeolog ). Otevřena a zpřístupněna veřejnosti byla 7. října 1956. V roce 1959 byla zahájena celková rekonstrukce zadního traktu muzea.

Rok 1960 přinesl velké změny reorganizací územních celků a zřízením nových okresů. Historický okres Sušice byl po téměř sto letech zrušen a začleněn do okresu Klatovy. Tato změna a následně i celostátní integrace muzeí ovlivnila i činnost Okresního vlastivědného muzea horního Pootaví v Sušici. V roce 1967 se tak sloučila původně městská muzea v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě do jednoho celku se jménem Muzeum Šumavy, jehož ředitelství zůstalo nadále v Sušici.

Sušické muzeum seznamuje své návštěvníky především s historií sirkařské výroby a s dějinami sklářství na Šumavě. Ojedinělý je vystavený soubor více než osmdesáti kusů nejrůznějšího cínového nádobí, pocházejícího z přelomu 16. a 17. století z rodiny sušického měšťana Adama Čecha a také sbírka skla, kterou muzeu daroval v roce 2005 švýcarský občan Bruno Schreiber. Velkým magnetem od roku 2004 je pro návštěvníky unikátní sušický mechanický betlém, v němž je téměř 150 pohyblivých a stejné množství nepohyblivých figurek a objektů.

© Z. Řezníčková

Vstupní hala

V 17. století vypadaly místnosti domu co do rozlohy a umístění celkem shodně jako nyní. Vstupní prostorné síni se říkalo dolní mázhaus. Stály zde masivní stoly, židle, vařilo a čepovalo se zde pivo, nalévalo víno, obchodovalo se. V přilehlých místnostech byly sladovnické dílny a sklady. Dnes se zde kromě pokladny nacházejí se modely nedalekých hradů – Rabí a Kašperka.

Sirkařství

Tato expozice přibližuje světoznámou výrobou zápalek v Sušici, kterou zde roku 1839 zahájil Vojtěch Scheinost společně se svou manželkou. Scheinostovi začali dělat zápalky podomácku ručně. Velice brzy navázali spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem. Pro sirkařství bylo takové spojení velice výhodné – Fürthův kapitál a Scheinostovy znalosti a zkušenosti odstartovaly hvězdnou dráhu sušického sirkařství. Fürthův podnik představoval největší sirkárnu v Rakousku – Uhersku a své odběratele si našel i v zámoří a Orientu. V roce 1865 se Scheinost rozhodl osamostatnit a založil si v Sušici vlastní podnik. Produkce Scheinostovy sirkárny nebyla tak velká jako u Fürthova podniku, ale přesto na domácím trhu dosáhla slušných výsledků. V roce 1903 se sloučily obě sušické továrny s řadou dalších sirkáren do akciové společnosti SOLO. V muzejní expozici je prezentována historie sušického sirkařství od počátků až po dnešní dobu. Pestrobarevné zápalkové nálepky s orientálními motivy svědčí o oblíbenosti sušických zápalek i v dalekých zemích. Z nejzajímavějších exponátů lze uvést první jednoduché sirkařské stroje – např. Scheinostův dřevěný zasouvací stroj z druhé poloviny 19. století, ukázky nejstarších zápalek a krabiček na zápalky.

Vstupní hala – 1. patro

Tato hala – horní mázhaus – sloužila rodině měšťana. Místnost byla vytápěná původně otevřeným ohništěm, stálo zde nářadí , konve s vodou. Dnes je zde expozice věnovaná životu na Sušicku v době předbělohorské. Dokladem vytříbeného vkusu a způsobu stolování měšťanů je vystavovaný unikátní soubor cínového nádobí, tzv.sušický cínový poklad. Cínový poklad se zachoval díky nešťastnému osudu sušického měšťana Adama Čecha. Ten po roce 1620 opustil zemi, ale cínové nádobí ze své domácnosti uschoval do klenby svého domu. Adam Čech se do vlasti již nevrátil a uložený poklad byl nedotknutý objeven ve 30. letech našeho století při opravě domu. Sušický soubor dokládá řemeslnou a výtvarnou úroveň ryze užitkového i dekorativního nádobí používaného v našich domácnostech v rozmezí 1570 – 1620 a zároveň představuje největší zachovaný nález cínového nádobí v Evropě. K dalším exponátům ve vitrínách patří například nálezy mincí z 15. století z Kašovic, mapka pohraničních stezek, zámky městských bran, úlomky kachlů z hradu Rabí, kopie medaile Viléma Švihovského, plánek dolů v Horách Matky Boží, nález želízek ze 16. století, nádobky na olej, knihy z gotickými a renesančními vazbami. Ze zdi na nás shlížejí pozdně gotické sochy, jež jsou datovány sklonkem 15. a počátkem 16. století.

Přilehlá místnost

Menší místnost přilehlá k hornímu mázhasu sloužilamajiteli domu jako pokladnice. Nyní jsou zde vystaveny práce vzdělaných sušických humanistů. Z nich vynikla rodina Rozaciů, Simon Gelenius, Matyáš Borbonius a další. Ve velké vitríně jsou umístěny vzácné české tisky, ukázky renesančních knižních vazeb, památky sušické latinské školy, deník M. Borbonia, Geleniova Logika, kopie spisu V. Petrželky Sušického, tisky prací Rosacia Pagonia a dalších, latinský popis Sušice, kniha M. J. Kampana Vodňanského Nový zákon z. r. 1568, Kronika Česká Václava Hájka z Libočan, Münsterova Kosmografie s nejstarší mapou Čech z. r. 1554.

Expozice doby pobělohorské

Sušicko od dob husitské náboženské reformace a později vlivem učení českobratrského a německého luteránství se z valné části odcizilo katolické víře a podporovalo stavovský odboj. Třicetiletá válka zničila blahobyt města a jeho obyvatele uvrhla do zoufalých poměrů. Sušicko se stalo krajem zaostalým.

K posílení katolické víry v kraji byl roku 1655 postaven kapucínský klášter s kostelem sv. Felixe, který se velice brzy stal poutním místem. Žebravý řád kapucínů přišel do Čech v roce 1599 za účelem misijní činnosti v protestantských Čechách Klášter proslul pověstným Milostným obrazem Panny Marie Sušické, který řádu věnoval hrabě Jindřich Hýzrle z Chodů. V klášteře vznikla také klášterní knihovna čítající několik tisíc svazků, převážná část je dnes uložena a vystavena v muzeu. Převládá literatura protireformační, ale zastoupeny jsou i knihy nekatolické, prvotisky, humanistické knihy aj.

Z dalších zajímavých exponátů upozorněme na mapu Království Českého z roku 1720, po její pravé straně si povšimněte dveřního závaží s obrazem Panny Marie Bolestné Sušické. V dřevěné skříni pak shlédnete liturgické předměty – ornáty, monstrance, relikviáře. Čtyři sochy andělů pocházejí z kaple Anděla Strážce a stejně jako ostatní plastiky v místnosti jsou barokní. Ostatní exponáty dokumentují a přibližují strastiplné pobělohorské období poznamenané rekatolizačními aktivitami a morovými epidemiemi.

Expozice šumavského sklářství

Šumava se řadí k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky pocházejí z poloviny 14. stol. Nejstarší zpráva o sklárně na Sušicku je z roku 1498. Původní produkci tvořily především skleněné korálky – pateříky, kroužky a mozaikové sklo.

V polovině dvacátých let 15. století byly zdejší sklárny vyhašeny, nový vzestup nastal až po roce 1450. Sklářské osady byly budovány v lesích v dosahu obchodních stezek. Ke každé sklárně patřilo i hospodářství, jež v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po vyklučení lesa se skláři odstěhovali na nové stanoviště, obvykle výše do hor, osady však většinou nezanikly a dodnes nám jejich názvy připomínají někdejší sklárnu ( Skláře, Staré hutě, Skelná huť a pod).

Od husitských válek do třicetileté války pracovalo na Šumavě zhruba 35 skláren, těsně před ní jich bylo činných asi 25. Třicetiletá válka rozvrátila kvetoucí šumavské sklářství, mnohé sklárny byly vyhašeny, další pracovaly jen omezeně. Zhruba kolem poloviny 17. století s příchodem nových sklářských rodin – Gerlů, Eisnerů, Pochů, Adlerů – dochází k novému vzestupu. Nastala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného ( rytého) křišťálu. České sklo začíná vytlačovat z evropských a světových trhů benátskou produkci.

Díky přebytku dřeva se Šumava stává na konci 18. století oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách. Během třetí čtvrtiny 19. století se zde formovalo několik velkých podniků. V prvé řadě to byly sklárny firmy Meyer v Lenoře, Adolfově, Františkově a Arnoštově, dále podniky schmidovské v Anníně, Podlesí a Stachách, ve výrobě tabulového a zrcadlového skla firmy rodiny Zieglerů a podnik Franze Schrencka, které měly závody v celých jihozápadních Čechách i v Bavorsku. V 19. století však význam šumavských skláren poklesl a hutě začaly pomalu zanikat. Zbývající sklárny do konce dvacátých let sklárny úspěšně produkovaly a vyvážely, ale krize třicátých let a události 2.světové války přinesly hluboký rozpad. Během druhé světové války byly všechny sklárny podřízeny válečnému hospodářství. Pro šumavské sklárny byl zvláště zničující zákaz výroby ozdobného skla z roku 1944. Znamenalo to definitivní vyhašení sklárny v Arnoštově a zastavení provozů v Klášterském Mlýně i v Anníně. Adolfov nebyl v provozu zřejmě již od roku 1941.

Převážnou část této expozice tvoří  této části expozice sbírka skla pana Bruno Schreiber, kterou muzeu daroval v roce 2005.Jsou zde umístěny i dvě vázy dvoustěnného stříbřenéhé skla e sklárny v Anníně ze druhé poloviny 19.století. Vikenních vitrínách jsou vystaveny výrobky proslulých šumavských skláren – Adolfova, Klášterského Mlýna, Lenory a Annína, v pultových pak například model sklářské hutě a sklářské náčiní . Na stěnách Vás jistě zaujme zrcadlo benátského typu s rytými ozdobami na rámu z 18.století a obraz se zrcadlovým pozadím, jenž byl vyroben na Hůrce po r. 1800. Pod ním leží zbytek sklářské pánve ze šumavské huti. Sklářskou expozici doplňuje měšťanský nábytek z 18. a 19 století.

Národní obrození na Sušicku

Toto období společenského přerodu je zvláště důležité pro vývoj českého národního vědomí. Následky třicetileté války uspíšily rychlejší germanizaci našeho kraje, která pokračovala též na počátku 19. století, kdy se poněmčily osady v samém sousedství Sušice ( Dlouhá Ves, Milčice, Albrechtice, Zaluží, Rok ). Podle nařízení Josefa II. úřadovaly městské magistráty i ostatní úřady německy. Němčina se stala vnějším znakem společenského vzestupu. Proto zvláště ve třicátých letech se začala němčina ozývat častěji i u sušických řemeslníků a obchodníků. Zároveň se však vytvářely předpoklady ke vzniku zcela nového, silného národního cítění, tzv. národního obrození.

Mezi nejvýznamnější postavy národního obrození na Sušicku patří například:

JOSEF AMBROŽ GABRIEL, který žil v letech 1820 – 1880. Byl předním českým národním buditelem, blízkým spolupracovníkem K .H .Borovského, J.K. Tyla, B. Němcové a dalších. Gabriel byl rovněž starostou Sušice a čelní osobností kulturního, politického a literárního života. Napsal řadu historických studií a také knihu Královské město Sušice a jeho okolí. Publikoval v časopisech a podařilo se mu vlastním nákladem vydat Tylovy hry Kutnohorští havíři a Jan Hus. Je s ním spjat veškerý tehdejší kulturní život ve městě. Byl spoluzakladatelem české knihovny v Sušici a byli i ochotnickým hercem.

ADAM FIALKA kladl velký důraz na kvalitní výuku češtiny v sušické škole. Vydal drobnou knížečku o českém pravopise.

JAN SCHMIDINGER, kaplan volšovského zámku, byl uvědomělý vlastenec, který silně zapůsobil na Františka Ladislava Čelakovského. Roznášel po venkově Sušicka knihy a zprávy, pomáhal organizovat kulturní rozvoj kraje. Aloisi Jiráskovi byl vzorem pro postavu pátera Vrby z jeho díla F. L. Věk.

KAREL MARIA DRAHOTÍN VILLANI se narodil 23.1. 1818 v Sušici. Pocházel z italského šlechtického rodu Villani de Castello Pillonico, jenž se jednou větví usadil za třicetileté války v Čechách. Jako starosta okresu Benešov dovezl základní kámen z Blaníku do základů Národního divadla. Proslavil se především svou básnickou tvorbou, první básnická sbírka Lyra a meč mu vyšla v roce 1844. Proslulou se stala báseň „Vystěhovalec“, zhudebněná Aloisem Jelenem, známá pod názvem“ Zasviť mi ty slunko zlaté“.

Také expozice národního obrození je doplněná dobovým nábytkem z 18. a 19. století. Ve vitrínách jsou umístěny drobné předměty denní potřeby, cínové nádobí a knihy.

Mechanický betlém

Legenda o ztracených sušických jesličkách se stala jedním z podnětů, které daly dohromady dva významné řezbáře na Sušicku, Karla Tittla a Pavla Svobodu. Výsledkem této spolupráce byly nové mechanické sušické jesličky, které byly slavnostně otevřeny pro veřejnost 27.11.2004 po pouhých deseti měsících práce. Při práci jim pomáhali i další řezbáři a všichni dohromady odpracovali 4 028 hodin.

Karel Tittl se narodil r. 1954 a žije dnes ve Velharticích. Od r. 2003 je členem Sdružení výtvarníků ČR a v roce 2005 se stal také členem Unie výtvarných umělců ČR. Při práci na betlému navrhoval architektonické pojetí a vyřezal velké figury a objekty.

Sušický rodák Pavel Svoboda, narozený v roce 1965, je původním autorem nápadu na vytvoření betlému. Na starosti měl zejména složitý mechanismus, barevné ladění objektů a figur a vyřezával menší postavy. Dnes se stále stará zejména o mechanismus betlému a jeho údržbu.

Betlém, koncipovaný do šesti úrovní, je v muzeu zasazen do prostoru 6 x 3,5 x 2,8 metru. Tvoří jej kolem třiceti velkých figur v popředí, přibližně 150 pevných a 150 pohyblivých figur osazených do krajiny Sušicka, z toho polovina je pohyblivých. Pohybuje se také několik z celkem 35 objektů ( mlýnská kola, vory …). Celková rozloha betlému je přes 16m2 . Konstrukce betlému je vytvořena z borovice, domy z lipového dřeva a krajina je dotvářena za pomoci polystyrenu a modelářských materiálů, vesměs jsou používány akrylátové barvy, na figury (postavy) barvy olejové. Použito bylo zhruba 30 m2 překližky, 1,5 m3 borového a více než 6,2 m3 lipového dřeva. Na projektu se finančně podílelo město Sušice, sponzoři a autoři. Finanční krytí nákladů spojených s výrobou betlému ve výši cca 700.000,- Kč si museli zajistit sami řezbáři. Nakonec sponzoři (asi 61 institucí a 45 soukromých osob) přispěli částkou zhruba 200.000,- Kč a Město Sušice betlém od řezbářů odkoupilo za částku 200.000,- Kč. Velkou posilou pro tvůrce byla dlouhodobá podpora starostky města (nynější senátorky) JUDr. Jiřiny. Rippelové a ředitelky Muzea Šumavy Mgr. Zdeňky Řezníčkové.

Sušický betlém odráží „kraj starých dob“ – od klasické dřevěné architektury, přes roubenky, šumavské statky, kamenné stavby, až po takové historické klenoty, které snad budou znát jen opravdoví pamětníci – židovskou synagogu v Sušici, nebo prášilskou papírnu. V krajině jsou zasazeny klasické dominanty a představeny jsou i významné památky města Sušice a jeho okolí.

Pozn.:  na Štědrý den a 31.12. je zavřeno.