Clam-Gallasův palác

Mohutná budova Clam-Gallasova paláce v Husově ulici na Starém Městě pražském leží na křižovatce důležité středověké spojnice Pražského hradu s centrem Starého Města, zvané též Královská cesta, a prastaré komunikace vedoucí k Vyšehradu. O významu tohoto místa svědčí existence románského dvorce, jehož pozůstatek se nalézá v podobě stěny z kvádříkového zdiva ve sklepeních současného paláce. Součástí dvorce byl i goticky přestavěný kostel Panny Marie na Louži, jehož věž tvořila dominantu severního ukončení dnešní Husovy ulice v místech současného Mariánského náměstí až do roku 1791.

Zřejmě ve třetí čtvrtině 14. století byl dvorec, který v té době náležel významnému členu panujícího lucemburského rodu, bratru císaře Karla IV. moravskému markraběti Janu Jindřichovi, přebudován v rozlehlý dvouposchoďový palác s mohutnou věží. V 15. a 16. století pak tento dům vystřídal řadu majitelů vesměs měšťanského původu a byl podle jednoho z nich, Jiřího Samuela z Hrádku, zván též domem Samuelovským. Na počátku 17. století přešel dům do vlastnictví rodu Kinských. Jeho poslední majitel z této rodiny, Vilém Kinský, byl přítelem a blízkým spolupracovníkem císařského generalissima Albrechta z Valdštejna a byl spolu s ním v roce 1634 v Chebu zavražděn. Dům potom jako konfiskát získal jeden z organizátorů Valdštejnovy vraždy, císařský generál Matyáš Gallas de Campo a z Freinthurnu.

Do dějin paláce nejvýznamněji zasáhl jeho vnuk Jan Václav Gallas. Tento významný diplomat, který postupně působil jako císařský velvyslanec v Anglii, Haagu, u papežské kurie a těsně před svou smrtí v roce 1719 i jako místokrál v Neapoli se přes své časté pobyty v cizině rád vracel do Prahy a paláci proto věnoval náležitou pozornost. V roce 1699 začal skupovat okolní domy s úmyslem budoucího rozšíření paláce a zárověň se pustil do jeho přestavby, kterou svěřil architektu Marku Antoniovi Canevalemu. Přestavba dokončená roku 1700 však neuspokojila kulturní náročnost a vytříbený vkus spojený s velkou ctižádostí předního příslušníka rakouské aristokracie, jemuž se v mládí dostalo vynikajícího vzdělání a který na svých cestách poznal nejskvělejší šlechtická sídla Evropy. Proto povolal Jan Václav v roce 1713 do Prahy vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, podle jehož projektu se ještě téhož roku začalo stavět. Sochařská výzdoba paláce, především jeho průčelí, schodiště a Neptunova kašna v ose hlavního průjezdu byla svěřena dílně Matyáše Bernarda Brauna.

V roce úmrtí Jana Václava Gallase byla dokončena hrubá stavba rozsáhlého palácového komplexu. Syn Filip Josef uzavřel přes značné finanční obtíže, které s sebou dostavba budovy těchto monumentálních rozměrů nesla, smlouvu o provedení malířské výzdoby s vynikajícím italským malířem Carlo Carlonem. Jeho dílem jsou fresky z let 1727-1729 na hlavním schodišti, z nichž největší nad horní podestou představuje triumf boha Helia, a ve dvou reprezentačních sálech druhého patra znázorňující shromáždění olymských bohů a apoteozu umění. Mimo to byly freskami vyzdobeny i menší pokoje a palácová knihovna ve východním křídle. Přibližně v této době bylo vyzdobeno štukami schodiště a velký bílý sál ve druhém patře, nazývaný též Mramorový. Výzdoba je motivovaná především antickou mytologií a dosahuje skutečně mimořádné umělecké úrovně, nebyla však nikdy v intencích původního Fischerova záměru dokončena.

Když roku 1757 vymřel Filipem Josefem rod Gallasů po meči, připadl palác synu Gallasovy sestry Alžběty Kristiánu Filipovi z Clamu. Ten spojil oba přídomky svých rodičů ve jméno Clam-Gallas a dal tak paláci jeho konečný název. Kolem roku 1800 byla zřízena malá nárožní zahrádka v místech bývalého kostela Panny Marie na Louži a do její zdi byla zasazena empírová socha Václava Prachnera s alegorií Vltavy v pododobě dívky, nazývané Pražany láskyplně Terezka. V této době se palác stává střediskem věd a umění. Pro předpokládané vybudování divadelního sálu bylo jeho severní křídlo v zvýšeno o jedno patro. Z tohoto jistě zajímavého záměru však nakonec sešlo a vzniklý podstřešní prostor byl poté používán jako seník.

V průběhu 19. století se stal palác zčásti činžovním domem a po vzniku první republiky, kdy se rod dostal do finančních problémů, byly v jeho reprezentačním křídle umístěny kanceláře ministerstva financí, svatební síň a výstavní prostory. V roce 1945 byl palác na základě Benešových dekretů zkonfiskován a byl v něm umístěn Archiv hlavního města Prahy, který požárem Staroměstské radnice ztratil své původní prostory. Palác, jehož chátrání započalo již v meziválečném období, se však v průběhu doby dostal do tak špatného stavu, že bylo nutno zahájit po roce 1978 jeho celkovou rekonstrukci. Její prozatím poslední etapa včetně restaurování malířské a sochařské výzdoby byla ukončena  v roce 1994 a Clam-Gallasův palác, nádherný příklad monumentálního pozdně barokního šlechtického sídla situovaného do drobné městské zástavby středověkého typu, se zaskvěl opět ve své původní kráse. V současné době je majetkem hlavního města Prahy a slouží jako druhé pracoviště Archivu hlavního města Prahy. V jeho reprezentačních sálech probíhají výstavy, koncerty, vědecké konference a další společenské akce.