Biskupský (Zdíkův) Palác

Zdíkovský palác vznikl koncem třicátých let (nejpozději koncem I. poloviny) 12. století a tvoří jádro tzv. Olomouckého hradu. Jedná se o skutečnou perlu středověké architektury, jejímiž součástmi jsou například zbytky původního paláce se skupinou románských sdružených oken, krásná gotická Křížová chodba s cyklem zachovaných pozdně gotických a raně renesančních nástěnných maleb z I. čtvrtiny 16. století (představují výjevy: Poslední soud, Zvěstování Panně Marii, Klanění tří králů, Klanění pastýřů, Ukřižování, Oplakávání, Zmrtvýchvstání a Kristus s nástroji umučení), rajský dvůr se studnou (její nadzemní část však pochází až z II. poloviny 19. století) a – freskami vyzdobená - gotická kaple sv. Jana Křtitele.

Biskupský palác, pro který lze použít i výrazy Münster nebo Monasterium, je tedy od kostela oddělen Křížovou chodbou a byl přístupný - mimo jiné – po venkovním schodišti. Ostění vstupu je dodnes zachováno. Stejně tak jsou zachovány severní a západní stěny se sdruženými románskými okny s bohatou palmetovou výzdobou. Původní předpoklad, že výstavba a výzdoba paláce byla dílem mistrů z Porýní, je dnes většinou nahrazena prezentací práce italské.

Počátkem 13. století se z paláce stává katedrální škola, v polovině 14. století se románská obdélníková Křížová chodba mění ve čtvercový gotický ambit s rajským dvorem a studnou. Na stěnách ambitu se objevují pozdně gotické nástěnné malby, které jsou – alespoň částečně (např. Klanění Tří králů) připisovány žákovi Albrechta Dürera Ulrychovi Aptovi z Augsburgu. Z konce I. poloviny 15. století pak pochází severní kaple sv. Jana Křtitele, které zřejmě původně sloužíla jako kapitulní knihovna (druhá – západní - kaple sv. Anny z I. poloviny 14. století byla v 17. století přestavěna na stejnojmenný kostel). V té i dnes najdeme oltář sv. Prokopa, náhrobní kameny z I. poloviny 16. století, nástěnné malby tzv. Olomouckého nebe se zobrazením českých a olomouckých patronů nebo originál sousoší Olivetské hory, pocházející z gotického chrámu sv. Mořice. Jsou zde umístěny také fragmenty architektonické a sochařské výzdoby baziliky sv. Václava.

Biskupskou rezidencí přestává být palác rokem 1150, tedy po smrti Jindřicha Zdíka (defintivně po požáru v roce 1204 a následné stavbě nového biskupského domu na jiném místě) a stavba je „znovu objevena“ až roku 1867. Zdíkův palác je dnes považován za jednu z nejvýznamějších románských památek ve střední Evropě i za nejvýznamnější románskou stavební památku palácového typu v českých zemích. Tato velkoryse pojatá palácová stavba je bohatě zdobená nejrůznějšími kamenickými prvky a nese „znaky vyspělé západoevropské románské architektury“. Kvalita sochařské výzdoby sdružených dvojdílných a trojdílných románských oken dokládá vyzrálý sloh stavební huti i znalosti, kteří palác stavěli.

Jistou kuriozitou v dějinách paláce byl novodobý objev sdružených románských oken. Došlo k němu vysloveně náhodou a dá se řící, že díky nedbalosti řemeslníků. Ti totiž okna nezbořili, ale pouze je zastavěli do podkroví nového gotického ambitu. Až když na jaře roku 1867 vichřice poškodila střechu gotického ambitu, objevil arcibiskupský stavitel, povolaný k obhlídce škod, trojici románských oken s překrásnými – ornamentálními motivy zdobenými - sloupci. V té chvíli bylo jasné, že gotický ambit po staletí ukrýval jednu z mála románských památek na území města. Ovšem až v době opravdu nedávné (první nesmělé názory na toto téma se objevily v 60. letech minulého století) bylo definitivně peokázáno, že se jedná o stavbu církevní, nikoliv světskou (Přemyslovský palác).

Vrcholně románský biskupský palác podle některých historiků ve své době patřil k vůbec nejkrásnějším stavbám v Evropě. Jednalo se vlastně o trojkřídlou patrovou budovu z bílého měrotínského pískovce s vnitřním dvorem, ve které – kromě biskupa - sídlila i dvanáctičlenná kapitula. V přízemí se zřejmě – kromě ambitu – nacházely hospodářské místnosti, horní patro pak sloužilo pro obytné účely.