Lovecký zámeček (Lednicko-valtický areál)

Loveckých zámečků je v Lednicko-valtickém areálu několik, jen jeden je však pojmenován tak přímo. Lovecký zámeček sloužil jako myslivna. Klasicistní budova má v prvním patře lodžii, zdobenou toskánskými sloupy. Odsud se mohly zvědavé dámy dívat na své drahé polovičky, honící se za chlupatým „obědem“. Když se slunce sklonilo k obzoru, neměli to páni na hostinu daleko. Janův hrad – romantická zřícenina, kde se po lečích jedlo, pilo a tancovalo – je necelý kilometr odsud.

Lovecký zámeček byl postaven v letech 1805 až 1806 podle projektů Josefa Hardmutha. Hájovna nebyla jediná stavba, kterou načrtl, aby zkrášlovala rozsáhlé Lichtenštejnské panství. V té době už Hardmuthův životopis zdobil návrh unikátního Minaretu. Mimochodem, architekt tužku nejen používal, ale navíc ji předtím sám vymyslel.

Co se týče lovů, nemáme šlechtě co vyčítat. Pánové potřebovali odreagovaní a lid mohl být jen vděčný, že raději stříleli vysokou zvěř, než aby nahnali muže do války. Paradoxně jim prý vděčíme za to, že se v Evropě zachovalo poměrně dost lesů a zvěře. Nebýt aristokratických choutek, stromy by ustoupily před rozrůstajícím se obyvatelstvem. Přirozený lidský pud jej hnal k tomu, aby okolní zdroje co nejlépe (sám pro sebe) zužitkoval. To páni zakázali kácet, aby jim nevyhynuli statní jeleni a bystří zajíci, tolik vhodní pro „relaxační odstřel“.

Za staletí se vyvinulo mnoho způsobů lovu. Šoulačka (kdy se osamělý lovec plíží lesem a loví jeleny, daňky a srny), čekaná (kdy nehnutě číhá na posedu), slídění (kdy má s sebou loveckého psa) nebo vábení (kdy láká zvěř pomocí vábniček, vydávajících charakteristické zvuky). Lichtenštejni měli rádi společenské hony, kruhové leče a naháňky. Na bujných ořích se sjely desítky pánů, doprovázené věrnými psy. Co se ulovilo, upeklo se na osmi velkých ohništích na nádvoří Janohradu a snědlo snad týž večer.