Staré Hrady

Archeologické nálezy prokazují osídlení zdejšího území již na konci 13. století. Na místě dnešní obce Staré Hrady zpočátku pravděpodobně stávala menší tvrz, podle nepodložených domněnek patřící ve 13. století řádu templářů. Jejím prvním známým majitelem byl Arnošt ze Staré, který roku 1340 sepsal závěť, v níž své manželce Adličce odkázal jako vdovské sídlo tvrz Starou a k ní náležející městečko Libáň a vsi Stará, Hřmenín, Važice a Sedliště. Tato závěť je tak nejstarší dochovanou zmínkou o obci. Tvrz Stará snad stávala na mírném návrší západně od dnešního zámku a narodil se na ní pravděpodobně Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup a kancléř univerzity.

Arnošt ze Staré zemřel roku 1342. Po smrti jeho manželky (roku 1349) pak jako majitelé Staré roku 1356 vystupují jejich synové probošt Bohuš, arcibiskup Arnošt a Smil z Pardubic. V roce 1358 získal tvrz jejich nejmladší bratr Vilém ze Staré. Někdy v této době byla také postavena kamenná gotická tvrz, na svou dobu honosné sídlo, zabezpečené příkopy a ohrazením, které demonstrovalo rostoucí moc pánů ze Staré a Pardubic. V sousedství této tvrze byl současně postaven i kostel sv. Jana Křtitele, u něj pak stála zvonice a kolem se rozkládal hřbitov. Byla zde i samostatná farnost. K malému panství tehdy patřil také poplužní dvůr a kromě dříve zmiňovaných vsí i Psinice, Milkovice a Lopuč.

Roku 1393 prodal Smil Flaška z Pardubic, syn Viléma ze Staré, celé panství Pavlovi z Jenštejna. Ten je od roku 1404 držel se synem Janem.Roku 1419 se novým majitelem panství stal Jan Kostelák, k roku 1433 jsou zde zmiňováni Zdeněk z Loučeně a Straniš z Kopidlna, kteří ustanovili katolického faráře do Psinic. Zdeněk z Loučeně je jako majitel panství zmiňován ještě v roce 1469. Z roku 1481 je zachován nejstarší kostelní zvon.

Dalším držitelem panství byl Jan z Valdštejna, který roku 1503 vyměnil Starou s Janem Rašínem z Riesenburka za hořické panství. V této době k panství patřila pouze tvrz Stará s poplužním dvorem a vsí, městečkem Libáň a Sedlištěm. O rozšíření panství se postaral až Janův syn Petr, který přikoupil Zliv, Psinice, Kelníky a Křešice. Petr padl v bitvě s Turky u Budína dne 9. října 1537. Po něm se panství ujal syn Jan Kašpar Rašín z Riesenburka. Ten roku 1551 přikoupil Milkovice, protože se však zadlužil, musel nakonec celé panství roku 1567 prodat Kryštofovi z Lobkovic na Bílině a Kosti. Kryštof panství držel pouze čtyři roky, aby je odevzdal Jiříkovi Pruskovskému z Pruskova, manželu své dcery Uršuly z Lobkovic.

Jiřík pocházel se slezského rodu. Za svůj život sloužil jako komorník čtyřem císařům, podporoval vědu a na jeho přímluvu povýšil roku 1574 císař Maxmilián Libáň na město. Jiřík na císařském dvoře poznal život renesanční šlechty. Ihned po získání panství proto začal upravovat zdejší starou gotickou tvrz na moderní renesanční zmek. Původní budova byla přestavěna a k ní byla vybudována tři další křídla, vznikl tak čtyřkřídlý dvoupatrový objekt kolem čtercového nádvoří. Ve zdejším kostele nechali Pruskovští roku 1582, tedy hned při dokončení celé přestavby, postavit nádherný renesanční oltář sv. Jana Křtitele vyřezávaný ze dřeva. Před novým zámkem bylo dále vybudováno uzavřené předzámčí, které obklopovalo nově vzniklé velké nádvoří s kašnou. Za hradem byly vybudovány sklepy, v areálu zámku vznikl také pivovar a vedl sem i vodovod.

Jiřík Pruskovský zemřel roku 1584, Staré Hrady pak byly až do roku 1593 sídlem paní Uršuly. Po ní majetek získal Jiříkův syn Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova. V této době je ve vsi zmiňována také cihelna, vápenice, dvě jelení obory, tři vinice, chmelnice, mlýny, dvory, rybníky a lesy. Ve vlastnictví panství jsou zapsány také město Libáň, ves Sedliště, Mlýny, Važice, Řmenín, Ličen, Kříženec, Zliv, Psinice, Kelníky, Křešice, Běchary, Únětice, městečko Třevač, Bystřice a Drahoraz s 234 osedlými.

Po smrti Olřicha Desideria se zadlužené panství stalo majetkem Viléma z Lobkovic a jeho manželky Benigny Kateřiny, která ho roku 1628 prodala Maxmiliánovi z Valdštejna, plnomocníku vévody Albrechta z Valdštejna. Jako zajímavost jistě může sloužit dochovaný záznam o dvou silných psech, kteří měli být drženi na Kobylím poli na ochranu před vlky. Po Valdštejnově zavraždění se starohradské panství dostalo roku 1635 do rukou Jindřicha hraběte Schlika - kdysi vůdce "statečných Moravanů" v bitvě na Bílé hoře, nakonec císařského maršálka a prezidenta dvorské válečné rady, vyznamenaného Řádem zlatého rouna. Ten získal i sousední panství velišské a od Dietrichsteinů také Kopidlno. Regentem jeho držav byl znamenitý hospodář Adam Rodovský z Hustiřan. V této době do kostela přibyly postranní oltáře Nanebevzetí Panny Marie a archanděla Michaela.

V letech 1650 - 1675 panství vlastnil František Arnošt Schlik. Za něj ve vsi bydlelo pouze 12 hospodářů. V roce 1672 bylo zřízeno svěřenské panství Kopidlno - Staré Hrady. Panstvo v něm sídlilo na Kopildně, Staré Hrady však byly hospodářským centrem panství. Velký rozmach panství zažilo za Františka Josefa Schlika, dalšími majiteli byli František Jindřich (zemřel r. 1766), Leopold Jindřich (1770) a Josef Jindřich (1806) Schlikové. Všichni tito majitelé dbali na vzhled zdejší krajiny, citlivě sem zasazovali malé i velké stavby, vysazovali různá stromořadí a další krajinné prvky…, zámek však v této době značně chátral. Především pak jeho nejstarší gotické křídlo s věží, které se nakonec počátkem 19. století zřítilo. Další majitel panství generál František Jindřich Schlik (1789 - 1862) tak začal alespoň s nejnutnějšími zabezpečovacími pracemi. Dále byly prováděny úpravy pivovaru, schodišť a sklepů, protože zámek se proměnil v hospodářskou budovu, kde nejvíce prosperoval pivovar. Zdejší proslavené pivo se tu vařilo až do roku 1892, ještě do roku 1869 byly pro pivovar budovány prostorné sklepy.

Na prvním nádvoří byla roku 1833 postavena nová konírna, v dalších budovách sídlil hospodářský a lesní úřad, byly tu také byty, špejchar a skladiště. Zvonice a spojovací chodba mezi kaplí a zámkem se zřítily. Stav zámku se neustále horšil i v druhé polovině 19. století. Také majitel Ervín Schlik (1852 - 1906) nechal provádět pouze nejnutnější udržovací práce. Po uzavření pivovaru v roce 1892 byla na zámku zřízena mlékárna a syrečkárna, část místností byla upravena na deputátnické byty. V roce 1911 byl zrušen hřbitov u kostela. Druhá polovina a zvláště pak konec 19. století byl v obci ve znamení rozvoje společenského, kulturního a spolkového života. V roce 1886 zde např. vznikl Sbor dobrovolných hasičů, v zámeckém parku se konávaly národní slavnosti (z blízkých Jabkenic sem jezdil i Bedřich Smetana) a koncerty Kůželovy kapely, hrálo se tu také ochotnické divadlo.

Jelikož Ervín Schlik zemřel bezdětný, přešel statek do majetku Konráda Ungráda Weissenwolfa a jeho synů Pavla a Mikuláše. Po nich majetek spravovala jejich matka Marietta Weissenwolfová a poslední držitelkou velkostatku byla její dcera hraběnka Jindřiška Thurn - Taxisová.

Rok 1914 přinesl začátek první světové války. Lidé během následujících čtyř těžkých let trpěli nedostatkem, jídlo bylo vydáváno na lístky, různé dříve běžné výrobky byly náhle nedostatkovými, pro potřeby armády musela být odváděna řada nejrůznějších výrobků a naturálií, velký zájem byl o koně a o kostelní zvony a roztavení. Brzy po vypuknutí války začali být také muži ze zdejšího kraje odváděni na frontu. Tím se ještě ztížila situace žen a dětí, které musely zastoupit mužskou práci. Nejhorším ze všeho nejhorší však byla smuteční oznámení, která přicházela zpět místo otců a synů. Válka skončila v roce 1918. Celá zem si konečně mohla oddychnout. Nějakou dobu sice ještě přetrvávaly různé problémy, např. se zásobováním, postupně se však život navrátil do starých kolejí.

V roce 1924 byla provedena parcelace panského dvora. Před zámkem byly vysázeny lípy na paměť výročí vzniku Československé republiky, byl tu také postaven pomník padlým. Na počátku třicátých let svět postihla hospodářská krize, která se odrazila i na životě ve zdejším kraji. Nezaměstnanost rostla a lidem se dařilo patně. Krize odezněla, zanechala však za sebou jeden trvalý důsledek, který měl v brzké budoucnosti ovlivnit dějiny celého lidstva. Dopomohla Adolfu Hitlerovi k uchopení moci v sousedním Německu. Vztahy mezi Českem a Německem se na konci třicátých let začaly povážlivě horšit. Vše vyvrcholilo v roce 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Po ní následovalo obsazení Sudet německou armádou. Krátce nato vypukla druhá světová válka.

Za války lidé opět strádali nedostatkem. Potraviny a další zboží byly znovu na lístky, ke všemu všude vládl strach z nacistického teroru. Květen roku 1945 přinesl konečně mír. Po válce následoval odsun německého obyvatelstva a dosídlení pohraničních oblastí navrátilci a přistěhovalci z vnitrozemí. Zdejší zámek byl podle dekretu 12/1945 zkonfiskován a předán do majetku Místního národního výboru Staré Hrady. V této době byl již zámek ve skutečně špatném stavu. O jeho záchranu se přitom již delší dobu snažila celá řada jednotlivců i institucí, jako např. libáňský odbor Klubu československých turistů… Ještě před koncem války v roce 1943 sice došlo k pořízení plánů zámku, k první opravě sgrafit a zahájeny byly i úklidové a další zabezpečovací práce, bohužel v nedostatečném rozsahu. V poválečné době pokračovaly podněty k záchraně zámku (především z Libáně), nepochopením úřadů a liknavostí stavebních podniků však k větším záchranným pracím nedošlo. V letech 1949 - 1951 se tak propadla část klenby a zřítila se štítová zeď v předzámčí. S nejnutnějšími opravami museli pomoci i místní občané. Horšení stavu této památky se také značně podíleli její tehdejší uživatelé - Jednotné zemědělské družstvo Libáň a Jednotné zemědělské družstvo Staré Hrady - kteří zde skladovali obilí apod..

V roce 1964 došlo ke sloučení obcí Staré Hrady a Sedliště. Od této doby se na zámku začalo pracovat a jeho stav se konečně začal lepšit. Nejprve proběhly úpravy místnosti v předzámčí. Vznikly zde kanceláře národního výboru, místnost pro knihovnu, restaurace, kulturní sál a hasičská zbrojnice. Dál se začalo s opravami střech, komínů a výměnou oken. V roce 1967 byl skácen veliký jasan na prvním nádvoří, jehož kořeny narušovaly základy okolní zástavby. Vyrobil se z něho nábytek do kulturního domu. V následujícím roce se zrekonstruovala konírna a pronajala se jako skladiště libáňskému Plastimatu. Poté se přeložila střecha kaple a začaly práce na samotné zámecké budově. Obnovené místnosti si postupně od roku 1969 pronajímal Památník národního písemnictví z Prahy. V sedmdesátých letech práce na záchraně zámku vrcholily. Probíhala úprava jednotlivých místností, chodeb, krbového sálu, prováděla se kanalizace, zaváděl se vodovod a elektřina. Na prvním nádvoří na čas vzniklo jeviště a hlediště v přírodě, zámek se omítal. Na opravách se významně podíleli brigádníci z řad studentů, dětí ze školy a důchodců, několikrát ročně posílených stovkami trampů. V roce 1974 byla zrekonstruována sgrafita, dokončily se práce v recepční síni, krbový sál dostal kazetový strop, v následujícím roce pak byla dokončena svatební síň a dlažba vnitřního nádvoří a jeho doplnění zelení a fontánkou.

Po dokončení oprav renesanční části starohradského zámku začaly práce na znovuvybudování gotického křídla. Díky práci stovek nadšenců mohly být i tyto práce zdárně zakončeny. V prvním patře vznikly rozsáhlé výstavní prostory a ve druhém patře moderní účelové depozitáře a pracovny literárního archivu Památníku národního písemnictví. V této době byla také vybudovaná opěrná zeď nad silnicí, první nádvoří dostalo parkovou úpravu a byly sem přivezeny dvě rokokové plastiky z Dětenic. Na vnitřním nádvoří byla v roce 1979 instalována kašna.

• Karel Polák, člen Prozatímního divadla v Praze a přítel J. K. Tyla
• Lidmila Šebková - Fedrová, organizátorka Ženského výrobního spolku v Praze a úspěšná spisovatelka, píšící pod pseudonymem Anežka Hradská.

• Sloup se sochou Panny Marie na návsi
• Renesanční zámek od května 2008 otevřen manželi Sukovými veřejnosti, část slouží jako depozitář Památníku národního písemnictví
• kostel sv. Jana Křtitele ze 14. století
• Památná lípa naproti zámku
• Habr Na horách