Chrastavice

344 01, Chrastavice, Tel.: +420 379 768 215, ou-chrastavice@seznam.cz
Chrastavice/Společnost - Chrastavice




Chrastavice neležely na významné obchodní cestě, nepatřily ani mezi 11 historických chodských vesnic. Historie se jim "vyhýbala" a s tím souvisí i minimum dokumentačního materiálu. První písemná zmínka o Chrastavicích je datována do r. 1324. Je ale pravděpodobné, že Chrastavice stejně tak jako okolní takzvané "zádušní obce" založilo královské město Domažlice krátce po svém vzniku, to je po roce 1260. V té době bylo cílem kolonizovat neobydlená území a zakládat sídla, která zajišťovala obdělávání půdy tak, aby vrchnosti plynuly pravidelné naturální a peněžité dávky. V tomto uspořádání se stabilizovalo postavení poddaných, kteří měli v případě dobrého hospodaření určitou jistotu, že usedlost a obdělávané pozemky předají další generaci vlastní rodiny. Nejednalo se však ještě o převod majetku tak, jak ho známe dnes, ale spíše o předávání určitého nájemního práva.

  Ves Chrastavice patřila až do roku 1623 městu Domažlice, kdy po bitvě na Bílé hoře byla Domažlicím konfiskována řada vsí, mezi nimi i Chrastavice. Novým majitelem Chrastavic se v té době stal císařský diplomat hrabě Maxmilián Trauttmannsdorf, který koupil horšovskotýnské panství jako levný pobělohorský konfiskát.

  První doklady o složení místního obyvatelstva jsou zapsány v Berní rule. Ta představuje mimo jiné i soupis vesnic a v nich působících hospodářů. Ves Chrastavice měla v roce 1655 podle výpisu z Berní ruly 18 sedláků a 2 zahradníky.

  Podle jmen hospodářů zapsaných v tomto dokumentu lze usuzovat, že jména "po chalupě", která se dochovala do dnešních dnů, mají původ již v této době a možná ještě dříve. Připomeňme například Linhart Knedlík, Jan Soukup, Vít Vajchart, Jan Johánek, Jan Mettl, Jakub Vlček, Jiří Konopík, Jan Mach, Jakub Halířek, Jan Scharbach a Matouš ManK. Jména "po chalupě" se zřejmě uváděla pro lepší orientaci, protože v té době se ještě nepoužívala stabilní příjmení. Mohlo se tudíž stát, že nově příchozí hospodář převzal příjmení podle svého předchůdce "po chalupě". To, že příjmení nebyla ustálená, dokládá například údaj z Berní ruly, kde je zapsán hospodář Matěj Bar, následující jméno čteme Matěj Bahr a při revizi katastru tehdy takzvaného tereziánského je na této usedlosti uveden hospodář Matěj Wahr. Lze se tedy domnívat, že příjmení mohlo být zapsáno tak, jak ho zrovna zapisující úředník slyšel. Zdá se to až nepravděpodobné, ale teprve nedávno, a to za vlády Marie Terezie v sedmdesátých letech 18. století, byl vydán zákaz psát příjmení "po chalupě". V té době se také vytvořila příjmení, jak je známe dnes. Ale skutečnost, že příjmení "po chalupě" byla i nadále užívána, zjistíme i ze zápisu v josefovském katastru z roku 1838, který se zmiňuje o dvou hospodářích se stejným jménem Jakub Bufka, jeden zvaný Scharboch a druhý zvaný Jan.

  Jednou z důležitých reforem provedených za vlády Marie Terezie (1740-1780) bylo první číslování domů, provedené po roce 1770. Číslování podléhaly obytné stavby. Zpravidla začínalo na začátku vsi nebo na významném sídle, jako byla třeba fara nebo šlechtické sídlo. Podle čísel popisných můžeme poměrně spolehlivě určit rozsah zástavby, protože hlavně v minulosti byla čísla přidělována v plynulém pořadí. S určitostí můžeme konstatovat, že v roce 1779 bylo v Chrastavicích nejvyšší popisné číslo 41, to znamená, že usedlosti nebo chalupy s vyšším číslem popisným vznikaly až po tomto datu. V roce 1838 má obec již 50 čísel popisných, což svědčí o určité hospodářské prosperitě a rozvoji zdejší oblasti.

  Stále se však nacházíme v době poddanského stavu. Přestože se na počátku 19. století mírně zlepšovaly poddanské poměry, stále chyběla vůle na straně vrchnosti tento stav zásadně měnit. Rozhodující zlom nastal 7. září 1848, kdy byl přijat zákon o zrušení veškerého poddanství. Tím byly zrušeny i vrchnostenské úřady. Zákon tak odstranil rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou a zrušil také dosavadní naturální a peněžité dávky, stejně jako poddanské služby. Tím zaniklo právo bývalé vrchnosti vlastnit majetek poddaných. Ale vzhledem k tomu, že vrchnosti náležela určitá náhrada za tento majetek, trvalo ještě dlouho, než došlo k vyvázání z poddanských břemen. V praxi to znamenalo, že hospodář musel zaplatit asi polovinu z odhadnuté ceny majetku, který převzal. Nadále však platily určité předpisy, které omezovaly nakládání s majetkem. Až v roce 1869 zákon stanovil svobodné právo o něm rozhodovat.

  Zákon z r. 1848 o zrušení poddanství neznamenal však jen hospodářské změny, ale vynutil si změny i v územně správním systému, který doposud vykonávala vrchnost. Ta také určovala správce ve vsi, kterému se říkalo rychtář a jehož pomocník byl nazýván přidaným. Toho v době, kdy bylo třeba udržet pořádek ve vsi, přidala vrchnost k rychtáři. Podle císařského nařízení z roku 1849 se od počátku r. 1850 na místo původních panství ustavily politické okresy, základním článkem samosprávy se staly obce. Dne 5. března 1862 byl přijat zákon o obecním zřízení, který platil až do roku 1919. Tento zákon upravoval mimo jiné pravidla k uspořádání záležitostí obecních a domovských, veřejné správy a bezpečnosti, opatřování chudých, zdravotní služby a soudní správy. Obec byla tehdy chápána jako určitá společnost, která měla za úkol spravovat svoje území a odvádět daně. Nadřízeným obce bylo okresní zastupitelstvo, které ze svého středu volilo okresního starostu. Státní správu dále zastával okresní hejtman.

  Výše citované politické reformy neměly za následek pouze hospodářský rozmach, ale i rozvoj obce samotné. Například v roce 1888 činilo movité i nemovité jmění obce Chrastavice 16322 zlatých. Obec prováděla stavbu mostu, zřídila novou studnu, následně osadila nové pumpy na obecní studny, finančně se podílela na stavbě kaple a již od r. 1898 připravovala stavbu nové školy, kterou obec otevřela v r. 1902. V roce 1905 obec koupila lom v lese. Intenzivně pracovala na výstavbě obecní silnice do Horšovského Týna a současně prováděla opravy ostatních cest. O rok později obec postavila hasičské skladiště a v roce 1912 vydává první pohlednici.
  Roku 1898 zakoupilo společně 12 rolníků parní mláticí stroj, a sice lokomobilu za 4200 korun českých a mlátičku za 3 800 korun českých. Zdejší hospodáři se hojně účastnili chovatelských výstav s dobrými výsledky. V roce 1907 se ustavilo sdružení domkařů a zakoupilo první benzinový motor a mlátičku pro své členy. V roce 1909 se jednotliví členové zdejšího hospodářského spolku účastnili chovatelské výstavy v Rostově na Rusi a obdrželi zde čestné ceny.

  Aktivity obce a místních hospodářů trvaly až do r. 1914, kdy začala první světová válka.
 Již delší dobu před rokem 1914 bylo z politické situace cítit nejistotu, protože většina velmocí vydávala velké finanční částky státních rozpočtů na zbrojení. Každý očekával válečný konflikt. To se potvrdilo 20. července 1914, kdy po poledni přicházeli lidé z Domažlic se strašnou zprávou o vyhlášení mobilizace. Hned následující den byly z Domažlického hejtmanství doručeny a vyvěšeny vyhlášky. S největšími obavami přistupovali ke čtení vyhlášek muži, kteří byli záložníky rakouské armády. Obsah těchto vyhlášek nebyl potěšující. Všichni záložníci do věku 39 let museli do 24 hodin nastoupit u svých pluků. Dne 27. července 1914 narukovalo prvních 19 mužů. Těžké bylo loučení se ženami, dětmi a příbuznými. Záložníci odcházeli pěšky na nádraží do Domažlic, často doprovázeni svými nejbližšími. Nejinak tomu bylo v jiných místech naší země. Z Chrastavic odjížděli záložníci ponejvíce do Plzně k pěšímu pluku číslo 35 a k zeměbrannému pluku číslo 7. Po odchodu povolaných bylo v Chrastavicích velice smutno. Teprve nutné polní práce přivedly místní lid na jiné myšlenky. Nenávist k Rakousku se neustále stupňovala.

  Lidé doma často ani nevěděli, na kterých frontách se jejich drazí nacházejí. Ti psali domů na "feldpostkartách", za které se sice neplatil poštovní poplatek, ale byly často z důvodů cenzury zabavovány. Část narukovaných byla poslána na frontu srbskou a část na frontu ruskou.

  V prvních letech války si celá obec pomáhala a jeden s druhým opravdu cítil. S postupující válkou se však začala objevovat nevraživost i mezi místním lidem. Po první mobilizaci byli voláni i muži stáří 40,41, 42 let a následně všichni nevojáci ve věku od 21 do 38 let. Kromě odvodu mužů se konaly i odvody koní. V průběhu války byli do naší obce přiděleni italští váleční zajatci na práci. Dne 17. července 1916 přišlo celkem 14 zajatců, kteří pracovali u místních hospodářů. Obec musela složit za každého zajatce kauci 30 korun u Okresního hejtmanství v Domažlicích a za obstarání těchto zajatců režijní poplatek 24 korun. Zaměstnavatelé museli denně vyplácet zajatci 0,50 haléřů a ten také prostřednictvím obce dostával vojenský plat. Zajatci byli v obci až do 30. října 1918. Během války prošla obcí i celá řada uprchlíků. Starosta obce musel vést přesné zápisy o těchto osobách a celou agendu kontrolovalo okresní hejtmanství. Tak, jak postupovala válka, snižovaly se i zásoby. Proto byly ustanoveny žňové komise, veškeré obilí se muselo prodat válečnému obilnímu ústavu ve Vídni. Vláda doporučovala chovat králíky, sbírat kopřivy a list ostružníku na čaj. Nouze byla nejen o potraviny, ale i o kovy, proto bylo obecním úřadům nařízeno organizovat sbírky hlavně mědi, cínu a olova. V roce 1916 byly zavedeny chlebenky, cukřenky, tučenky a jiné.

  Podle vládního nařízení směl občan v Chrastavicích sníst pouze 1 kg a 470 gramů chleba týdně, případně spotřebovat 1 kg 50 gramů mouky týdně. Vše ostatní museli zemědělci prodat válečnému obilnímu ústavu. Mlít obilí se mohlo pouze na mlecí výkazy, které vydával obecní starosta. V závěru roku 1916 již byla taková bída, že byly nařízeny 3 bezmasé dny, a sice pondělí, středa a pátek. Taktéž byl omezen prodej piva. Nejsmutnější však v tomto roce byly odvody osmnáctiletých a též padesátiletých. Tehdy se často stalo, že byl z jedné rodiny odveden otec i syn. Tito staří rekruti při návratu do obce zpívali píseň "Když jsem já byl starý osmnáct let mladý". V následujících letech války se situace ještě zhoršila. Různé zákazy a omezení, rekvizice dobytka, a dokonce i nedostatek tabáku. To byl obraz posledních let války. Zhoršení situace bylo patrné i z toho, že byly rekvírovány kostelní zvony, píšťaly varhan, školní zvonky, hmoždíře, měděné nádoby, mosazné kliky a kostelní nádoby a svícny z mědi a cínu.

  Z proklínané rakousko-uherské armády přebíhali naši vojáci ponejvíce k Rusům a Italům, kde se dávali najímat na práci nebo do řad dohodových armád. Od samého počátku byli vojáci nasazováni na nejtěžších frontách, za co si tyto dobrovolnické jednotky získaly obdiv u vojenských a politických představitelů. Ty byly později nazývány československé legie. Z chrastavických občanů, kteří narukovali, se stala velká část právě legionáři.

V následujícím přehledu předkládáme seznam zdejších legionářů, avšak bez záruky toho, že tento seznam je kompletní. Od některých totiž nepřišla z války žádná zpráva.

 Seznam legionářů:
Tomáš Johánek, zedník, č. p. 33, syn Jana Johánka, domkáře a zedníka, narozen dne 12. července 1891. Byl střelcem 31. pluku 6. roty výzvědných hlídek, padl v boji u Asiagu v Itálii jako vojín zahraničního vojska dne 31. srpna 1918.
Matěj Filip syn Václava Filipa a Markéty, č. p. 53, narozen 1. listopadu 1895. Účastnil se mnoha bojů na ruské frontě, kde byl 30. 8. 1915 těžce zraněn do pravé nohy a zajat. Po uzdravení propuštěn z nemocnice, pak začal prožívat všechny útrapy válečného zajatce: k jídlu dostávali jen teplou vodu a chléb z otrub, v poledne polévku ze zelí a kaši z prosa, zajatci byli rozděleni na skupiny po 10 mužích a tato skupina jedla ze společné plechové mísy. Již v roce 1916 se začali zajatci potají scházet a vést debaty o českém vojsku na Ukrajině. Filip pracoval jako zajatec na několika místech, až byl 14. 4.1918 zařazen do legií k první rotě druhého československého záložního pluku v Omsku. Následně se účastnil bojů při obsazování Vladivostoku a ostatních stanic na západ až do Nikols-Usourijska, kde bylyve1ké železniční dílny, zde jejich prapor konal strážní službu a do jara 1919 byl pověřen ochranou Sibiřské magistrály od Krasnojarska až po Kansk. Od počátku roku 1920 probíhala přeprava z Vladivostoku přes Honolulu, Panamu, Gibraltar až do Terstu, odkud odjel vlakem se svým plukem do Brna, kam dorazili 12. 8. 1920. Zde zůstal Filip ve vojenské službě. Matěj Randa, narozen 28. srpna 1890, narukoval dne 22. 7. 1915 do Plzně k pěšímu pluku číslo 35. Po útrapách na rakouských bojištích byl zajat v rumunském Gompolungu dne 14. 12. 1916, dopraven do zajateckého tábora, kde krátce nato vstoupil do československé družiny, která tehdy čítala asi 1600 mužů, Ta byla dopravena do města Kišiněva a odtud asi po půl roce do Francie, kam přijela 15. 7.1917, zde byla družina přiřazena k cizinecké legii francouzského vojska. Na zákrok naší národní rady v Paříži byla pak přiřazena k 21. střeleckému pluku československých legií. V září 1918 byl M. Randa zraněn a ze zranění se zotavoval až do konce války, po vyléčení se vrátil se svým plukem do Prahy, kde musel vojensky zasahovat při sjednávání pořádku. Poté odjel na Slovensko bojovat proti Maďarům, po vyhlášení příměří odešel do Opavy bránit republiku proti Polákům, dne 20. 9. 1919 byl povýšen na desátníka a vstoupil do služby k četnictvu. Jiří Kaufner, narozen 1. 10. 1897, vojenskou službu nastoupil 15. října 1915 k zeměbrannému pluku číslo 7 do Plzně. Ten byl odeslán do Polska na ruskou frontu, na konci války přemístěn na italskou frontu, kde byl dne 21. srpna 1917 J. Kaufner zajat. Prošel zajateckým táborem a do legií se přihlásil dobrovolně 15. března 1918, byl přidělen k 34. pluku k prvnímu kulometnému praporu. V závěru války se střetl ve dvou bojích s rakouskou armádou, do vlasti se vrátil 18. prosince 1918 přes Horní Dvořiště. V Českých Budějovicích měl prapor krátkou zastávku na občerstvení a odeslání telegramu s pozdravem domů. Hned 30. prosince 1918 se prapor přesunul na Slovensko, kde se krátce po příjezdu utkal s Maďary, kteří sice útočili, ale přes hranice se nedostali. Další maďarská ofenzíva začala v červnu r. 1919. Po bojích u Nových Zámků a Levici byl vyznamenán Československým válečným křížem a povýšen do hodnosti četaře, již předtím byl vyznamenán Revoluční medailí, dále Spojeneckou válečnou medailí a Italskou válečnou medailí. Své válečné tažení ukončil v prosinci 1920, když nastoupil jako strojvůdce státní dráhy v Plzni. Rudolf J. Kubrycht, syn zdejšího řídícího učitele Václava Kubrychta, nastoupil vojenskou službu 2. února 1915 k pěšímu pluku číslo 35 v Plzni a 24. dubna 1915 odjel s 15. rotou na ruskou frontu, účastnil se všech bojů od Dukelského průsmyku až k Tamopoli, kde byl 12. září 1915 zajat. S oddílem zajatců transportován pěšky až do Kyjeva, kde byl internován v zajateckém táboře. Dokonalá znalost maďarského jazyka mu pomohla ze zajateckého tábora, když byl odesílán transport Maďarů na Sibiř. Koncem roku 1915 byl najat do uhelných dolů v Boroviči a při 42stupňovém mrazu omrzl na obě nohy, následně byl přepraven do vojenské nemocnice ve Vologdě, kde se přihlásil dne 6. ledna 1916 do československých legií. Po částečném uzdravení se vrátil do uhelných dolů, kde pracoval na šachtě, ale protože bylo na dolech zaměstnáno asi 3000 zajatců různých národností, stal se po krátké době tlumočníkem několika jazyků. V krátké době si Kubrychta oblíbil majitel dolů ing. Kurbatov z Petrohradu a povýšil ho na správce dolů, kde vykonával funkci důlního inženýra. Národní radou byl pověřen k zajištění náboru do československých legií. Dne 23. 6. 1917 odjel do Dobrujska, odtud pokračoval dne 3. 10. 1917 s transportem přes Archangelsk do Francie ruskou dopravní lodí Kursk, která byla cestou Severním ledovým mořem pronásledována německými ponorkami. Loď' zachránila anglická flotila, která dovedla Kursk do Anglie, teprve po několika dnech odjel Kubrycht z Anglie do Francie, kde byl zařazen do poddůstojnické školy a jako osvědčený instruktor i do komise pro sestavení československých cvičebních řádů. Dne 26. 6. 1918 složil přísahu na prapor darovaný Paříží I. československé brigádě, poté odjel s 21. střeleckým plukem na německou frontu, kde po několika bojích překročil pověstnou nedobytnou linii Hindenburgovu. Po návratu do Prahy byl Kubrycht vybrán jako instruktor pro vybudování vojenských škol ve vlasti, od 1. dubna 1919 byl ustanoven instruktorem ve vojenském učilišti v Milovicích, kde opět působil při sestavování cvičebních řádů československé armády. Na vlastní žádost byl I. prosince 1920 přemístěn do Domažlic a ustanoven velitelem 2. roty a posádkovým velitelem v Tachově. Následně působil v dalších velitelských funkcích, dne 31. prosince 1923 byl povýšen na štábního kapitána, v roce 1927 byl přeložen do Chomutova a později opět na vlastní žádost přeložen do Plzně.
dalšími legionáři byli:
 Jiří Dufek narozen 5. 12. 1897, vstoupil do československých legií v Rusku;
Václav Kubrycht, vstoupil do československých legií v Rusku a následně dosáhl hodnosti plukovníka
Martin Dolejš narozen 27. 11. 1875, zajat 3. 7. 1916, vstoupil do československých legií v Itálii 17.4 1918 jako střelec
podle některých pramenů byl legionářem také:
Josef Kubrycht narozen 16. 3.1877, vstoupil do československých legií v Rusku;
Jan Johánek vstoupil do československých legií v Itálii;
O těchto legionářích se nepodařilo získat další informace.

Českoslovenští legionáři podpořili svojí aktivní činností vznik Československé republiky a při jejím budování byli oporou zejména při zakládání armády. Za své postoje byli později často postihováni, a to za okupace nebo v době totality.

 Občané naší obce, kteří padli nebo zemřeli v I. světové válce:
 - Tomáš Johánek, legionář, popsáno výše; Adam Petržík syn Adama a Anny Petržíkových, č. p. 2, nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku č. 35 v Plzni, padl ve válce; Matěj Krčma narozen 21. 10. 1986, syn Jana a Marie Krčmových, č. p. 36, nastoupil službu u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl dne 14.8. 1915 u Santa Lucia na italské frontě; Jan Dufek narozen 12. 11. 1899, syn Jiřího a Anny Dufkových, č. p. 32, vojenskou službu nastoupil u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl 28. 2. 1917 v Rumunsku u Casinutal; Matěj Bor ženatý, narozen 25. 1. 1889, syn Matěj e a Marie Borových, č. p. 78, sloužil u pěšího p1uku č. 35 v Plzni a padl v Rusku, zanechal vdovu a dvě děti; Jan Bufka narozen 27. 4. 1885, syn Štěpána a Marie Bufkových, č. p. 54, sloužil u vozatajstva a prohlášen nezvěstným; Jan Soukup narozen 1868, č. p. 29, ženatý, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni, z války se vrátil nemocen a zemřel doma na dovolené dne 29. prosince 1919, zanechal vdovu a dvě dcery; Tomáš Johánek, narozen 21. 12. 1885, ženatý, bydlel zde v č. p. 43, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni, zemřel 25. října 1916 v nemocnici v Plzni, zanechal vdovu a dvě děti; Jakub Pejsar narozen 8. 5. 1883, č. p. 63, službu konal u pěšího pluku 35 v Plzni a zemřel doma na dovolené 27. 11. 1918, zanechal vdovu a čtyři děti; Jan Kalčík narozen 24. 1. 1886, syn Martina a Kateřiny Kalčíkových, č. p. 68, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl na italské frontě u Salkáno 15. 8. 1916; Adam Soukup syn Adama a Marie Soukupových, č. p. 13, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni

 Skončením války však nebyl konec všem útrapám. Ještě dlouho se projevovaly negativní důsledky války, zejména nedostatek potravin a rostoucí ceny zboží. Dne 21. února 1925 byl zvolen přípravný výbor, který měl zajistit postavení pomníku padlým. Jednáním ve věci samé byl pověřen řídící učitel Vojtěch Kraus. Dne 30. března 1925 bylo vyměřeno stavební místo, a sice naproti č. p. 51, kde již dříve stál Husův pomník. Ten byl převezen na jiné místo, a to na svah pod školní zahradu. Téhož dne byl položen základní kámen. Přípravný výbor se několikrát radil o návrhu pomníku. Zhotovení samotného pomníku provedl V. Šmejkal z Domažlic za smluvenou cenu 8 000 korun. Bronzová deska se jmény zemřelých, padlých a nezvěstných byla pořízena nákladem 1 100 korun. Pomník byl slavnostně odhalen 6. července téhož roku za účasti členů obce legionářské.
Období první republiky znamenalo pro Chrastavice kulturní, politický a hlavně hospodářský rozvoj. Ještě v dnešní době při pohledu na Chrastavice je patrné, že velká část budov, a to jak hospodářských, tak i obytných, byla postavena nebo významně rekonstruována právě v období 20. a 30. let minulého století. Hospodářský rozvoj obce lze také dokumentovat na velkém množství hospodářských spolků a jiných svépomocných družstev.

   Již v roce 1905 bylo ustaveno Družstvo pro povznesení chovu hovězího dobytka pro Chrastavice a okolí, které se o dva roky později přetvořilo v Hospodářský spolek. Činnost tohoto spolku, který nakupoval plemenné býky až ve Švýcarsku, položila základy k plemenářské práci v chovu skotu a vepřového dobytka, které byly po létech zúročeny v jednotném zemědělském družstvu při uznání šlechtitelského chovu.

  Dne 17. prosince 1920 bylo na podnět Jakuba Macha, hostinského v Chrastavicích č. p. 42, toho času poslance Národního shromáždění, ustaveno Družstvo pro rozvod elektrické energie pro Chrastavice. Předsedou byl zvolen Adam Konopík, č. p. 50, v té době starosta obce. Veškeré přípravné práce a rozpočet ve věci zavedení elektrické energie do Chrastavic vedl Jakub Mach. Družstvo hradilo rozvod elektrické energie k odběratelům a nákladem obce byla postavena trafo stanice a primární vedení z domažlické elektrárny.

  Dne 23. listopadu 1921 byl založen Spořitelní a záložní spolek pro Chrastavice a okolí. Starostou spolku byl zvolen Václav Šleis, č. p. 3. Členem v kampeličce se 18. ledna 1933 stala i obec Chrastavice.

  Dále v obci existovalo Mlékařské družstvo, od roku 1924 Rybářský spolek a celá řada zemědělsky zaměřených svépomocných družstev a sdružení, která byla zřizována zejména za účelem nákupu a provozování nákladnějších strojů.

  Největším sdružením v zemědělské činnosti byl Spolkový mlýn, který byl založen v roce 1930. Na strojích zakoupených již dříve se mlelo a šrotovalo ve stodole Jana Krčmy č. p. 64. Podílníky tohoto mlýna byli takřka všichni hospodáři z obce.

  Tyto zemědělsky zaměřené spolky a družstva byly v roce 1949 na základě zákona o jednotných zemědělských družstvech sdruženy pod jednu právnickou osobu pod názvem Jednotné zemědělské družstvo v Chrastavicích.
  Druhá světová válka přinesla opět do obce přídělový systém, tzn., že byly vydávány potravinové lístky, lístky na šaty a další spotřební zboží. Byly stanoveny maximální ceny na zboží, aby se zabránilo předražování, jak tomu bylo za první světové války. Ačkoliv se jednalo o dobu velmi těžkou, nemělo toto období takový negativní vliv na místní obyvatelstvo, jako měla první světová válka.

  Některé politické strany byly zakázány a ty, které zakázány nebyly, se sdružily do jedné strany pod názvem Národní souručenství, což byla jediná uznávaná politická strana v protektorátu. Poté, co bylo v roce 1944 zrušeno obecní zastupitelstvo, určil okresní úřad zmocněnce, který řídil obec v době okupace. V naší obci se jím stal zdejší učitel Jindřich Vrba, který ještě po válce pomáhal národnímu výboru s vedením obecní agendy.

  Chrastavice byly osvobozeny 5. května 1945 americkou armádou, která se utábořila a pobývala v obci do konce června. Jeden tábor stál na louce proti č. p. 99, druhý na louce u obecního transformátoru. Vývařovnu zřídila armáda ve stodole u č. p. 84. Hned následující den začaly skupinky zejména mladších mužů prohledávat zdejší lesy, a sbíraly zbraně zde zanechané německou armádou. Neopatrnou manipulaci se zbraní zaplatil jeden zdejší občan životem. Ještě toho dne byla svolána ustavující schůze národního výboru, při které byl zvolen předsedou Josef Konopík, jeho náměstkem Václav Bor. Na ustavující schůzi se občané mimo jiné dohodli sebrat zbraně v lesích a zabránit tak dalším úrazům.

  Téhož roku byla obci vydána koncese na zřízení a provozování rozhlasového zařízení, a tak mohl být po Chrastavicích rozveden rozhlas. Z toho důvodu byl zrušen pracovní poměr s obecním sluhou, který do té doby chodil veškerá usnesení národního výboru "vybubnovávat". Taktéž byl nově ustaven honební výbor, při jehož jednání již nerozhodovalo, kdo má jaký podíl půdy vložený do honitby.



  Dne 17. listopadu 1945 na veřejné schůzi Místního národního výboru v Chrastavicích byl novým předsedou jednohlasně zvolen Václav Bor. Také byly doplněny jednotlivé komise pracující při národním výboru. V následujícím roce požádala zdejší národní výbor mlékárna v Domažlicích, zda by mohl zajistit vhodnou budovu pro sběr mléka, v níž by mlékárna vlastním nákladem upravila a řádně vybavila vzorovou sběrnu. Národní výbor nabídl budovu č. p. 28.

  Již od voleb do Národního shromáždění v roce 1946 se začal projevovat vliv komunistické strany na dění v obci. Rozhodující změny do naší obce však přinesl vývoj po únoru 1948. Již 23. 2. 1949 byl přijat zákon č. 69/1949 Sb. o jednotných zemědělských družstvech, který měl za úkol sjednotit různá dosavadní strojní družstva a jiná svépomocná sdružení zemědělců do celku pod názvem jednotné zemědělské družstvo. První pokusy z března a dubna o založení jednotného zemědělského družstva za účasti velkých a malých zemědělců byly neúspěšné. Proto se 1. 5. 1949 sešlo třináct členů místní organizace komunistické strany, aby založilo přípravný výbor jednotného zemědělského družstva. Toto družstvo bylo potvrzeno nadřízeným orgánem dne 15. 5.1949, předsedou se stal Václav Bor. Po ustavení JZD nastalo hromadné vystupování členů strojních družstev a jiných svépomocných sdružení, která podle zákona č. 69/1949 Sb. splynou s jednotným zemědělským družstvem. V průběhu června a července se odhlásila většina členů původních družstev, a to i komunistů, a tak zůstalo pouze 15 členů nově založeného družstva. Na schůzi místního národního výboru dne 7. 5. 1949 byl zvolen novým předsedou Matěj Urban. Václav Bor rezignoval na funkci předsedy MNV, neboť byl přijat jako zemědělský referent Okresního národního výboru v Domažlicích.

  Ve dnech 17. a 31. ledna 1950 se uskutečnila jednání za účasti zástupců zdejšího národního výboru, jednotného zemědělského družstva a jim nadřízených orgánů ve věci likvidace strojních družstev a jiných svépomocných sdružení a převodu jejich majetku a strojního vybavení na jednotné zemědělské družstvo ve smyslu zákona 69/1949 Sb. JZD tak získalo solidní strojové vybavení, a mohlo tedy zahájit svoji činnost. Protože toto družstvo stále nemělo dostatečnou členskou základnu, probíhal v průběhu zimních měsíců nábor do JZD pod patronátem okresního velitelství SNB. V květnu 1950 se stal novým předsedou JZD Josef Konopík, počet členů stoupl na 49. V té době již byla družstva všestranně podporována vládou, a to poskytováním subvencí, materiálu a úvěrů, které mohlo družstvo získat během 24 hodin. Na podzim téhož roku bylo proto rozhodnuto adaptovat sousední stodoly v č. p. 37 a 38 na stáj pro dojnice. V prvním případě družstvo převzalo již delší dobu pronajaté hospodářství, v druhém se jednalo o takzvaný „povinný pacht", kdy bylo poprvé použito nebo lépe řečeno zneužito zákona 55/1947 Sb. o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu. Tento zákon se pro mnohé velké i malé zemědělce stal osudným, protože v následující době byla na jeho základě opatřována zemědělská provozní zařízení, stroje a nářadí pro potřebu JZD, a to zpravidla u velkých zemědělců.


   Plénum místního národního výboru schválilo zbourat obecní domek č. p. 27, kde hrozilo nebezpečí zřícení. Další zasedání probíhala v míst ním hostinci. Místní národní výbor v té době plnil především funkci organizátora zemědělských prací a rozepisoval výrobní a dodávkové úkoly. Velké slovo v tomto konání měla také místní organizace komunistů, která v podstatě ovládala národní výbor. Rozpis výrobních a dodávkových úkolů byl prováděn tak, aby velcí zemědělci odváděli větší poměrné množství a malým zemědělcům bylo ulehčeno; byl jim umožněn prodej na volném trhu, a to hlavně mléka a vepřového masa. Prodej na volném trhu byl realizován za vyšší ceny než dodávkové. Velkým zemědělcům se obvykle předepisovaly nesplnitelné dodávky a za jejich neplnění ukládal místní národní výbor ve spolupráci s okresním národním výborem peněžité pokuty. I když se v květnu roku 1951 podařil svod dobytka do adaptovaných stájí, stále se nedařilo přesvědčit velké zemědělce ke vstupu do družstva. Tehdy začalo období represe; první obětí v Chrastavicích se stal hospodář z č. p. 7, který byl v červenci zatčen a již 31. srpna odsouzen k trestu odnětí svobody. Jeho osud následovala i jeho žena. Na jejich majetek byla uvalena národní správa, pak byl vyvlastněn a oběma občanům byl vysloven zákaz pobytu. Veškerý majetek přešel do obhospodařování JZD. Podobný osud potkal hospodáře z č. p. 3, který byl odsouzen 1.10.1954, a hospodáře z č. p. 22, odsouzeného 30. 5. 1956. Taktéž hospodář z č. p. 2 byl vzat 25. 6. 1953 do vyšetřovací vazby, ale protože kvůli velikosti svého hospodářství nemohl být označen za kulaka, byl asi po třech měsících z vyšetřovací vazby propuštěn. Zákaz pobytu mu však trval i nadále, přestože byl vysloven na základě zákona, který toto neumožňoval. Hospodářům z č. p. 10 a 11 byl přikázán „povinný pacht" a v jejich stájích zřízeny družstevní konírny.

  Od roku 1952 se jednotné zemědělské družstvo začalo stabilizovat a v krátké době se řadilo mezi nejúspěšnější v okrese. Na druhé straně velcí zemědělci se potýkali se stále většími problémy, protože již nemohli tak jako dřív najímat zaměstnance.Veškerou práci musela zastávat rodina hospodáře. Taktéž strojní vybavení bylo nutno najímat od JZD, případně STS za úplatu. Tato vyčerpávající situace nutila velké zemědělce postupně přistupovat do družstva.

  Samostatnou kapitolou bylo v Chrastavicích 9 malých zemědělců, kteří v roce 1954 vystoupili z JZD s odvoláním na projev prezidenta Antonína Zápotockého na Klíčavské přehradě. Tyto občany „odměnil" národní výbor tím, že jim přikázal obdělávat další pozemky, na kterých JZD nechtělo nebo nestačilo hospodařit. Pro zemědělce to byl problém, protože jejich provozní zařízení nestačilo na tak velkou výměru. Pozemky byly také často ve velké vzdálenosti, nehledě na to, že většina těchto hospodářů měla i jiné zaměstnání. Místní národní výbor se v červnu r. 1955 obrátil se žádostí na okresní prokuraturu, aby pomohla vyřešit tento problém. Zde se však nesetkal s kladným ohlasem, protože malý zemědělec měl být od samého počátku základem jednotného zemědělského družstva, a ne tím, kdo bude trestán.

  V druhé polovině padesátých let se družstvo nadále rozvíjelo, provozovalo drůbežárnu, postavilo porodnu prasnic a v r. 1957 začalo v novém areálu se stavbou teletníku, jenž byl zprovozněn v květnu 1958. Dále se postavila dvouřadá stáj, která byla naskladněna v prosinci roku 1960. V té době již nikdo nehospodařil soukromě. Družstvo se po všech stránkách rozvíjelo, avšak začal jej trápit jiný problém, a sice slučování družstev. Na základě zákona 49/1959 Sb. mělo docházet k postupnému slučování jednotných zemědělských družstev do větších hospodářských celků. To se Chrastavickým nelíbilo, protože si velice snadno spočítali, že by na hůře prosperující okolní družstva dopláceli. Nátlaku nadřízených orgánů odolávalo družstvo až do roku 1974, kdy došlo k sloučení JZD Chrastavice a JZD Mír Milavče. Předsedou nově vzniklého družstva se stal František Červený, který předtím v roce 1972 vystřídal předsedu JZD v Chrastavicích Josefa Konopíka.

  Zatímco družstvo velice dobře prosperovalo, místní národní výbor spíše stagnoval. Během roku 1953 několikrát podal rezignaci předseda Matěj Urban, ale nikdy se nepodařilo najít za něho náhradu. Až v roce 1954 byl opět předsedou MNV zvolen Václav Bor. V letech 1955 až 1957 probíhala adaptace budovy MNV. To byla na dlouhou dobu poslední větší investiční akce, neboť národní výbor prováděl pouze drobné práce, zpravidla v akci „Z". V té době se hlavně projednávalo plnění dodávek místního JZD, na nichž však národní výbor nenesl žádnou zásluhu. První větší investiční akcí, kterou MNV zorganizoval, bylo odbahnění rybníka na návsi a stavba hráze v letech 1971 a 1972, které se ujalo meliorační družstvo Zubřina. V témže roce byla provedena demolice bývalé kovárny č. p. 25. Následující rok začala stavba kanalizace, do konce roku 1975 bylo vybudováno asi 300 m. Na veřejném plenárním zasedání MNV konaném dne 1.3.1976 bylo schváleno sloučení s MNV Milavče. Tak skončila činnost Místního národního výboru Chrastavice.
Obec se opět osamostatnila v roce 1990, kdy bylo zvoleno zastupitelstvo obce a zřízen obecní úřad. Zemědělské družstvo se osamostatnilo po provedené transformaci v roce 1992.

  • Archeologické naleziště Zadní háje
  • Archeologické naleziště Na zámečku
  • Archeologické naleziště Švehlova lípa

Fotografie a videa


Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz